Normální nové auto už nekoupíte. Hledali jsme mezi ojetinami a našli

Následující zajímavá auta nepadla za oběť pouze emisním normám. Ty jim jen daly pěstí. Na zemi je pak dorazily rány od měnících se trendů na trhu a hlavně tabulek fleetových manažerů. Ono je těžké udržet ve výrobě sice dobré a spolehlivé auto, které ale nikdo jako nové nekupuje. To pak můžete na zasedání manažerů značky máchat nápisy jako „tradice“, ale když mají taková auta tržní penetraci v řádu jednotek procent, vyrazí s vámi dveře.

Co je platné, že v bazarech se z nich stávají podpultovky. Vezmeme to podle abecedy a podíváme se na povedená a oblíbená auta, která už asi nikdy nebudou. Nevíme totiž, co by se muselo stát, abyste zase koupili obyčejnou jednoduchou novou škodovku za dvě stě tisíc, obyčejného bavoráka v zadokolce s manuálem nebo klasický hatchback segmentu C s atmosférickým motorem a nepřímým vstřikováním.

Taková auta jsou teď jen na sekundárním trhu a dokonce už i na něm se z některých začíná stávat nedostatkové zboží. Má ale smysl o nich uvažovat? Jsou to dobré ojetiny?

Víte, proč už se neprodává klasický bavorák s manuálem a pohonem zadních kol? Protože už ho nikdo jako nový nekupoval. Okrajová specifikace se držela spíše z tradice, ale od generace F30 postupně mizela a s řadou 3 G20 už zadokolku s manuálem v silnějším benzínu nekoupíte. Poslední klasika s řadovým atmosférickým šestiválcem zanikla s generací E90 (ještě chvíli potom to vydrželo u řady 5 F10).

Dnes tahle mnohdy dvacetiletá auta přežívají v rukou nadšenců, ale i těm už pomalu dochází trpělivost. Počínající koroze a hlavně hromadící se drahé problémy elektroniky jsou moc i na ortodoxní fanoušky. Vždyť už se těmto starým šunkám nechtějí věnovat ani pečlivější servisáci, kterým vždycky něco zůstane v ruce, jakmile na to auto sáhnou. Je to předem prohraná bitva.

Duster nekončí. Jenže už to není téměř nesmrtelný jednoduchý vesnický dělník, který šel opravit pomocí základního nářadí a o karoserii jste se starali tak, že se auto nechalo stát venku na dešti. Duster si oblíbili i movitější lidé, kteří si z něj někde na chatě udělali pracovní „čtyřkolku“ do lesa a na ryby. Bohužel pak podle toho mnohá auta vypadají. Pokud byl ale v Dusteru olej a benzín (a nabitá baterka), jel.

První generaci Dusteru s atmosférickým benzínovým motorem dnes koupíte klidně za 80 tisíc, na čtyřkolku potřebujete aspoň 140 tisíc. Druhá generace s šestnáctistovkou a čtyřkolkou je záležitost tak za 300 tisíc, pokud nemá najeto „bambilión“, takže úplně levné auto to není. Duster byl vždycky levný jako nový, ale drahý jako bazarovka.

Za sebou to má už i legendární Focus, oblíbený zástupce segmentu C a vždycky jedno z nejlépe jezdících aut ve své třídě. Ve své druhé generaci s motorem 1.6 16V to byla pro mnoho lidí automatická bazarová volba s rozpočtem kolem 100 000 Kč. Šílený Focus RS s motorem 2.5 Turbo si rychle vybudoval ikonický status.

Poslední Focusy čtvrté generace s nájezdy do 100 000 km koupíte mezi 300 až 350 000 Kč, verze před faceliftem klidně za 250 tisíc. Odcházející Ford Focus je naštěstí solidní bazarovka, když se tedy vyhnete poměrně rizikovým dieselům. Tříválce 1.0 a 1.5 EcoBoost prošly zásadní modernizací a už jsou tu mnohem odolnější než stejnojmenní předchůdci z generace třetí.

Vymírajícím druhem jsou bohužel i klasické japonské sedany s atmosférickými motory a manuální převodovkou. Z nich nejdéle přežila jen Mazda 6. Legendární Accord s čtyřválcem 2,4 l a manuálem už ovšem neseženete ani v bazarech. Spíše si takové auto někdo nechá, než se mu rozpadne. Byl to totiž vždycky naprosto skvělý a hlavně spolehlivý sedan.

Problém těchto aut vždycky bylo to, že jako ojeté lákaly úplně jinou skupinu lidí, než pro které byla určená. Měl to být manažerský sedan, ale špatně konkuroval zavedeným německým vozům s dieselem. Jezdil ale parádně, takže po něm v bazarech skočili nadšenci. Jenže podobně jako u ojetých bavoráků, tihle chudí nadšenci svými preferencemi na trhu ojetin bohužel neurčují, co bude automobilka vyrábět.

Rozloučit se musíme také s jednoduchou technikou klasických atmosférických čtyřválců s nepřímým vstřikováním. Na tomhle se opravdu nemá co rozbít. Zuby nehty se takové koncepce dlouho držel ještě Hyundai s modelem i30. Ten třeba v kombíku představuje s motorem 1.5 DPI pragmatickou volbu pro rodiny s omezeným rozpočtem, které nechtějí za běžný servis nechávat na stole třicet tisíc korun.

V relaci 230 až 300 000 Kč je ještě dost aut s rozumnými nájezdy, která stojí za úvahu. Tato generace i30 je navíc velmi slušné a dobře jezdící auto. Není to trhač asfaltu, ale jednoduchá technika pod kapotou je velmi spolehlivá a nenáročná. Ojetou i30 1.5 DPI udrží při životě i nezávislý opravář někde na vsi, který si moc neláme hlavu nad tím, jaký olej použije. Motor pak zbaští prakticky jakýkoli benzín.

Zapomenout musíme i na obyčejné levné škodovky. Citigo bylo svého času auto za dvě stě tisíc, jenže jak se zpřísnily emisní a bezpečnostní předpisy, levně malá městská krabice už udělat nejde. Náklady jsou tak vysoké, že za chvíli nebude už ani Fabia.

Ve výsledku pak lidé do modernějších, bezpečnějších a ekologičtějších aut nepřesednou, když na ně jednoduše nemají. Citigo (a příbuzný Seat Mii a VW Up!) nikdy nebylo špatné auto, na dojíždění po městě bylo naopak naprosto skvělé. Ve své třídě se dokonce řadilo mezi nejbezpečnější auta. Dnes ho koupíte za 70 tisíc, slušné a méně ojeté kusy jsou pořád aspoň za 150 000 Kč. Kromě spolehlivého motoru 1.0 MPI se Citigo dá sehnat i jako zajímavý elektromobil s možná až zbytečně velkou baterií, ale klidně 300km dojezdem. Takové stojí od asi 250 tisíc.

Vymřela také dříve populární MPV. Není to tak dávno, kdy se v Evropě těmto autům neřeklo jinak než „eurovan“, protože byla určena výhradně pro místní trh a početnější rodiny. Teď se ale přechází na SUV, protože Evropa se nemnoží. Když nejsou děti, není potřeba velké auto se sedmi sedačkami. Konec se tak netýká jen Touranu a Sharanu, ale také třeba Zafiry od Opelu, S-Maxu a Galaxy od Fordu a také francouzských MPV (Renault Espace tuhle kategorii vlastně založil).

Touran je menší MPV, ovšem početnějším rodinám se třemi dětmi musí bohatě stačit. Poslední ročníky s nájezdy do 100 000 km a populárním dieselem pořád stojí přes půl milionu. Kdo se spokojí se základními benzinovými motory, koupí desetiletý kus za 350 tisíc. Kdo chce solidní automat, musí hledat verzi 2.0 TDI. Malé benzíny (a také diesel 1.6 TDI) nemají moc povedenou převodovku DSG.

Hranatý kombík od Volva s nezničitelným dieselem? Nic takového už také nebude. A bohužel už poslední hezké kusy mizí i z bazarů. Ty odmítají utahané střepy vykoupit a komu volvo funguje (nebo do něj vrazil spoustu peněz, aby fungovalo), tak ten si ho raději nechá, než aby ho prodával.

Zdá se, že teď je poslední šance koupit zachovalé kusy s ikonickými naftovými pětiválci kolem 250 tisíc korun. Už budou jen starší, více ojeté a zase víc utahané dalšími majiteli, kteří je budou prodávat přesně v tom momentě, kdy budou potřebovat nějakou větší investici. S trochu pečlivějším servisem ale tahle auta zvládnou přes půl milionu kilometrů.