Hlavní obsah

Legendární Ferrari F40 prodáno za desítky milionů korun

Foto: RM Sotheby's

Ferrari F40. Jeden z vůbec nejlepších vozů, který kdy opustil brány maranellské továrny. Podle mnohých jde dokonce o nejlepší sportovní auto všech dob

27. 8. 2019

Auto, které se stalo symbolem rychlosti na několik desetiletí. Auto, které jsme všichni měli na plakátu a mnozí i jako model. Pornohvězda mezi automobily. A svého času také nejrychlejší auto světa. O Ferrari F40 toho už bylo napsáno víc než dost, proto nás dnes bude zajímat hlavně jeho příběh. Jo, a shodou okolností se jedno vydražilo na aukci v americkém Monterey. TIpnete si cenu?

Článek

Symboliku jména Ferrari F40 pravděpodobně všichni známe, ale opakování je matka moudrosti – čtyřicítka v názvu odkazuje na roky, po které automobilka Ferrari tehdy existovala; na roky, po které „Starý pán“ stanul za kormidlem pomyslného maranellského křižníku. Zasvěcení jistě ví, že jde o poslední model, na který slavný Il Commendatore osobně dohlížel, než automobilový svět 14. srpna 1988 ve věku úctyhodných 90 let nadobro opustil. Takže, byť to zní možná poněkud bizarně, kromě toho, jaké bylo Ferrari F40 auto, pro automobilové nadšence má až jakýsi duchovní přesah.

Foto: RM Sotheby's

Ferrari F40 je poslední dílo velkého „Il Commentadore“, zakladatele automobilky a bývalého závodníka Enza Ferrariho

Ale panečku, jaký nám Enzo Ferrari zanechal odkaz! Na to, že Ferrari původně bylo pouze závodním týmem, se dokázalo poměrně rychle vyškrábat mezi uznávané hráče na silnici i na závodní dráze. Takové hráče, že ze sporťáků od Ferrari se staly posléze „supersporťáky“ s motorem uprostřed, byť se této koncepci Starý pán ze začátku bránil. Výsledkem byl model 288 GTO, nebo-li oficiálně pouze GTO.

GTO je zkratka pro „Gran Turismo Omologato“, šlo totiž o homologační vůz pro rallye skupiny B. Jak však víme, tato bouřlivá éra netrvala příliš dlouho, a tak se GTO postupně rozprodalo převážně do soukromých rukou. Vývoj modelu GTO ale rozhodně nebyl zbytečný – ve velkém z něj totiž těžila Enzova „Devátá symfonie“, a sice model F40.

Ostře řezané, jednoduché, a přesto extravagantní tvary F40 zaujmou i dnes, po více než třiceti letech. Po nízkém čumáku následuje spousta průduchů a klínovitých nasávacích NACA otvorů, všemu pak dává korunu obří zadní křídlo a průhledný kryt motoru. Koneckonců, klínovité tvary v 80. letech zkrátka frčely.

Foto: RM Sotheby's

Klínovitý tvar neměla jen karoserie jako taková, tvar v 80. letech oblíbeného klínu tu nesly také tzv. NACA nasávací otvory

Přestože nebyla F40 zrovna dvakrát kompaktní, byla velmi lehká – suchá hmotnost vozu činila 1 088 kilogramů, takže ta provozní nepřesáhla hodnotu 1 200 kg. Což je vskutku impozantní výkon, když uvážíme, jaké monstrum se skrývalo za sedadly pod průhledným krytem motoru – 2,9l vidlicový osmiválec měl rovnou dvě turbodmychadla a vycházel z jednotky modelu GTO. Jenže místo 400 koní tu dával celých 470 koňských sil, ačkoliv to podle mnohých zdrojů bylo o něco více. Těchto bouřlivých, dvojitým espressem, pardon, turbodmychadlem, nadopovaných plnokrevníků pochopitelně putovalo pouze na zadní kola skrz pětistupňovou manuální převodovku.

V případě nouze se do hry vložily brzdy Brembo, prosvítající zpod ikonických pětipaprskových 17” kol s osmihrannou centrální maticí. Šlo vlastně o závodní auto, které se z nějakého nepochopitelného důvodu propletlo na silnice. Pomineme-li fakt, že F40 neviděla elektronické asistenty ani z rychlíku, interiér vozu byl zrovna tak účelný, ne-li přímo spartánský. Volant, tři pedály, hluboká „ušatá“ sedadla, u řady vozů pak závodní bezpečnostní popruhy namísto bezpečnostních pásů. Do F40 jste si mohli doobjednat klimatizaci, například pro přesuny z domova na závodní okruh, ale další komfortní prvky, např. koberečky nebo audio systém, tu neměly místo.

Foto: RM Sotheby's

Interiér F40 byl velmi strohý. Pro komfortní prvky tu nebylo místo

Výsledkem bylo, že F40 představovala naprostý opak svého současníka a největšího rivala, Porsche 959. Ale vyplatilo se – zatímco 959 pouze „olizovala“ hranici 320 km/h, F40 ji dokonce překonala. Dnes však bez ohledu na čísla mají oba vozy početnou základnu fanoušků.

Tento konkrétní kus na snímcích je americká verze vyvedená v klasické rudé barvě Rosso Corsa a se sedadly obšitými rudou látkou. Auto bylo doručeno 25 února 1991 do společnosti Classic Ferrari v Texasu. Tam jej odkoupil jistý James M. Brown z Dallasu, který jej však poměrně záhy prodal jinému sběrateli. Od té doby se vůz zúčastnil řady výstav, mezi nimi třeba Přehlídky elegance v Hillsborough, na akci Cavallino Classic dokonce od znalců obdrželo platinové ocenění.

Auto je součástí kolekce Ming, ve které je sdruženo ještě dalších 6 Ferrari, přičemž všechna jsou v červené barvě a všechna mají velmi nízký nájezd, zároveň většina z nich měla pouze jednoho majitele. Tak např. tato F40 za 28 let existence najezdila pouze 1 705 mil, tedy jen 2 728 kilometrů. Auto je tedy v podstatě jako nové! Dalšími kousky zmíněné sbírky jsou třeba FXX alias „Pojízdná laboratoř“ 458 Spider, nebo dnes už klasická 512 BBi. A všechna s velmi nízkým nájezdem a v červené barvě.

Auto je tedy velmi lákavým zbožím pro sběratele. V kombinaci s nízkým nájezdem, a podle mnohých tou jedinou správnou barvou pro Ferrari, je toto žhavé zboží ještě žhavější. Zajímavé pak je, že drtivá většina dílů je v původním stavu, a to včetně motoru i převodovky – díky tomu si také vysloužilo certifikát od Ferrari Classiche. K autu jsou i původní doplňky jako nářadí, manuály nebo třeba láhev se stlačeným vzduchem.

Cenu v aukční síni RM Sotheby’s odhadovali v rozmezí 1,5 až 1,8 milionů dolarů, nakonec se auto vydražilo za 1 682 500 dolarů, tedy 39 milionů Kč. Že jste čekali více? Pak vězte, že jeho hodnota rozhodně nebude stagnovat, natož klesat. F40 je poměrně mladý veterán, jehož hodnota už jen poroste.

autowebAUTOWEBaUtOwEb

Reklama