I Simca měla v nabídce luxusní osmiválcovou limuzínu. Présidence vypadá jako americký koráb

Ano, s tím Fordem si nedělám legraci, protože když budete hledat Ford Vedette, skutečně vám to reálné auto najde. Ford Vedette byl vlastně předchůdce vyráběný taktéž v Poissy u francouzské pobočky modrého oválu, založené za první světové války. Jenže prodeje po druhé světové válce byly mizerné. Simca v roce 1954 celou továrnu převzala, ale model Vedette si ve výrobě nechala, dokonce zpočátku i pod jménem Ford. Luxusní velký sedan se hodil do portfolia, menší Aronde se prodávala skvěle a americký styl tehdy frčel i u jiných značek, například u Vauxhallu nebo Fiatu.

Výroba běžela od roku 1954. Auto se ale ukázalo v říjnu na pařížském autosalonu, a to na stánku Ford France, jméno Ford se však na autě ani v prospektech neobjevovalo. Od prosince totiž Simca přebírala továrnu, a tak nechtěla zákazníky mást. Americké tvary navrhl Francis Reith, dvorní designér Mercury, které tehdy také patřilo Fordu. Jména se lišila podle výbavy. Základní model byl Trianon, nad ním byl Versailles a na vrcholu Régence. V roce 1957 byla výroba ukončena a pak se na linky dostala druhá generace. Její varianty se jmenovaly Beaulieu, Chambord, Présidence a obrovský kombík Marly. Stará verze ale ve výrobě zůstala s třináctistovkou jako model Ariane a stala se oblíbeným autem taxikářů.

Druhá generace měla ještě víc americký design, větší množství chromu a také větší ploutve v zadní části. Americký styling pořád letěl, chtělo se to přizpůsobit raketovému věku. Technicky šlo spíš o radikální facelift než o zcela nové auto, pod novou karoserií se toho moc nezměnilo. Líbí se mi samozřejmě vlaštovka na kapotě, drátěná kola a žlutá světla. Konkrétně se koukáte na Présidence z roku 1961.

Varianta Présidence byla nejluxusnější a přišla na trh v roce 1959. Měla hezčí interiér a nabízela se i s radiotelefonem. Hlavní ale byl ještě extravagantnější design s bílobokými pneumatikami a rezervou na zádi v odklápěcím krytu. Výroba probíhala na vlastní lince a s větším podílem ruční práce a kvalitnějším lakováním pouze černé barvy. Simca vyráběla jen čtyři exempláře této verze týdně. Uvnitř mohla být na přání klimatizace, radiotelefon (Simca byla první evropskou automobilkou s touto výbavou), televizor, otočné křeslo pro sekretářku, psací stroj a diktafon. Se vší výbavou navíc už jste ale zaplatili dvojnásobek ceny běžné Présidence.

Vedette má motor vpředu, ale pohon zadních kol. Jak už jsem napsal a jak naznačují nápisy na C-sloupku, je to opravdu vidlicový osmiválec. Jde o spodový motor Aquillon 84 (jméno znamená severní vítr) s objemem 2 351 ccm, který je odvozený od motorů Ford Flathead. Jeho základ pochází vlastně už ze třicátých let a na osmiválec má poměrně malý objem. V Simce má dvoukomorový karburátor Zenith-Stromberg 32NX a nabídne výkon 85 koní (62 kW). Simca použila tento motor, aby neztrácela čas a peníze za vývoj nové pohonné jednotky. Nevýhodou byla jeho spotřeba pohybující se kolem osmnácti litrů, pod dvanáct jste se prakticky dostat nemohli.

Pákou pod volantem s kulisou dog-leg ovládáte třístupňovou manuální převodovku, která posílá celý výkon na zadní tuhou nápravu. Vpředu je ovšem v té době velmi moderní nezávislé zavěšení McPherson. Auto jezdí hladce a plavně, jak se na velký pohodlný sedan sluší. Americké automobily připomíná nejen zvenčí, ale i houpavou jízdou. V zatáčkách se hodně naklání a při brzdění se vám předek zakousne do asfaltu a celý sedan hezky nahrbí. Ovšem těžký osmiválec na předku ji předurčoval k nedotáčivosti. Přesto se mi jízda se simcou moc líbí, připadám si jak ve staré detektivce, když se snažíme pronásledovat toho lumpa, co před námi ujíždí malým červeným kupé Simca 1200 S, o němž vám také někdy povyprávím.

Na všech patnáctipalcových kolech najdete poměrně malé bubnové brzdy, které si musí poradit s autem vážícím 1 260 kilogramů. Moc se mu tedy zpomalovat nechce, byť u druhé generace je to lepší než u té první, ubrzdit obsazené auto z kopce vás bude stát dost snahy. Pokud si vzpomenete na první díl Fantomase, tam se novinář Fandor se snoubenkou řítí v této simce z kopce a nemůže s tím nic dělat. V rámci scénáře byly brzdy samozřejmě poničené, ale jestli to herec skutečně odřídil, tak se s tím utrápeným výrazem v obličeji nemusel ani moc snažit.

Ve Francii se Vedette prodávalo do roku 1961 (čtyřválcová Ariane jen o dva roky déle) a do té doby vzniklo 173 288 aut druhé generace. Prodeje se v roce 1959 propadly na třetinu a na počátku šedesátých let už byly tak nízké, že se auta doprodávala s velkými slevami ještě v roce 1962. Mezitím se linky rozeběhly v roce 1959 v Brazílii. Tam se vyrábělo jako první tamní auto s motorem V8 do roku 1966 a vzniklo kolem dalších 50 tisíc aut. Design Simcy byl předlohou i pro čínský Dongfeng CA71 z roku 1957, a to nejspíš proto, že model Vedette se do Číny dovážel pro tamní instituce. Vedette se prodávala i v Austrálii, ale také ne nijak zářivě.

Nástupcem se v Evropě stal až v roce 1970 Chrysler, konkrétně sedany 160, 180 a 2 Litres. Což je vtipné, že Simca nahradila Ford a ji pak nahradil Chrysler, tedy francouzské auto skřípnuté z obou stran americky pojmenovanými modely. Firma Chapron postavila z Présidence dva kabriolety pro guvernéra francouzských kolonií a dva faetony pro prezidenta de Gaulla. Dobový tisk auto chválil a Simca se chvíli dostala na druhé místo v prodejích za Renault. Odborný tisk si rýpnul jen do motoru, který byl prý technicky zastaralý a také slabý. Na francouzské silnice ale stačil bohatě. U nás byly dvakrát Simcy vystavené na brněnském veletrhu a tyto exempláře se zde i prodaly, kromě nich bylo dovezeno ještě devět aut. Simcy Vedette ale byly moc drahé, takže víc exemplářů asi v Československu nemělo šanci.