Hlavní obsah

Veteráni: Mercury Eight – Americká klasika s obrovským charismatem

Foto: Martin Tolar

Mercury Eight

7. 6. 2020

Vpředu si pod zužující se kapotou bublá starý chraplavý osmiválec a otevřeným okénkem nám dovnitř zavane občas vánek a Ondra se mi na sedadle spolujezdce pokouší povídat něco o autě, ale v hlavě mi jej pořád přehlušuje písnička Bonnie and Clyde. Nějak se k téhle staré Americe hodí.

Článek

Poprvé se jméno Mercury Eight objevilo v roce 1938, tedy rok před samotným založením značky Edselem Fordem. Automobilka název používala jako označení svého full-size sedanu v luxusnější variantě. Později se z typu Eight stal první samostatný model, který se v portfoliu koncernu zařadil mezi Ford Deluxe a Lincoln. Celkem se model Eight vyráběl ve třech generacích, ale dnes budeme mluvit hlavně o té prostřední, která sdílela základ karoserie s fordkami (snížily se tím výrobní náklady). Typickými prvky byla třeba parkovací světla zvlášť umístěná nad maskou nebo blinkry ukryté v ní. Maska připomínala luxusnější Lincolny.

Mercury model Eight nabízelo ve spoustě verzí jako kupé, kabriolet, kombík a tento klasický sedan, v Austrálii pak i jako Ute a dodávku. Každý rok se navíc drobně měnil vzhled auta třeba jinak tvarovanou maskou nebo chromovou lištou. Jelikož se tato generace vyráběla od roku 1941, je podobných ozdob na našem autě spousta. Nechybí ani díra umožňující nastartovat stroj klikou ručně. V našich podmínkách navíc toto Mercury z roku 1948 působí hodně mohutně, svými rozměry rozhodně není žádný drobek, a já jsem rád, že si budu moci tento kousek vyzkoušet na vlastní kůži. Vůz po 30 letech od odstavení zprovoznila strojírna Vodrlind, která vyměnila baterie a provedla generálku karburátoru a palivové soustavy, jinak je Mercury stále v původním stavu.

Foto: Martin Tolar

Mercury Eight působí v prostorách starého velkostatku tak nějak přirozeně

Nová karoserie je oproti předchozí generaci prostornější pro posádku, zákazníci si chválili i nová širší sedadla. Než se na ně dostanete, musíte otevřít dveře klikou, která připomíná tu na dveřích od pokoje a stejně se i používá. Zadní dveře se pak otevírají opačně, aby se pasažérům lépe vystupovalo, a prostor pro cestující je zde přímo královský. Kabina působí vzdušnějším dojmem, což je určitě i díky vetší prosklené ploše. Na palubce jsou dva velké kulaté budíky se stejnou grafikou – rychloměr a hodiny. Tak jako venku, i uvnitř je dost chromových doplňků. Uprostřed nechybí volitelné rádio a malý kastlík. Ostatně i kufr je na dnešní poměry skromný.

Foto: Martin Tolar

Jednoduchá palubka, ale potřebujete vážně o tolik víc?

Jelikož je Mercury klasické auto, má i klasickou koncepci s motorem vpředu, který pohání zadní kola. Šlo o legendární spodový vidlicový osmiválec Flathead o objemu 3,9 litru. Dosahoval na tu dobu slušného výkonu 100 koní. Označení flathead znamená, že má ploché hlavy válců, a díky tomu nabízí ten typický nezaměnitelný chraplavý brumlák, podle kterého si staré fordky nespletete. Hezky se sbírá už od nízkých otáček a pak už pořád jen táhne a táhne, jako kdyby ho nemohlo nic zastavit. Točivý moment 244 Nm je vážně dost, a když už jednou auto rozpohybuje, tak jede pořád a skoro nikdy nechce ani podřadit, nakonec se za každou zatáčkou nějak sesbírá i na trojku a pořád jede, aniž by snad chtěl motor chcípnout.

Foto: Martin Tolar

Tehdy bývalo zvykem najít pod kapotou spíše řadové motory, ale Ford sázel na vidlicový

Tady sice máme manuál, ale modrý ovál už od roku 1942 nabízel i poloautomatickou převodovku. Tak ovšem nebyla moc prodejně úspěšná a až v roce 1951 se prosadil klasický automat. Trochu jsem se bál, jak se mi bude se starým manuálem pracovat, ale je to hračka. Třístupňová převodovka má na dvojce a trojce synchrony. Líbí se mi kulaté velké pedály, co vypadají jako chodské koláče.

Foto: Martin Tolar

Mercury Eight nabízí spoustu krásných detailů

Auto není žádná muší váha, ale má řádných sedmnáct set kilogramů. Oproti Fordům byl podvozek trochu upraven, auto má například i vylepšené stabilizátory. Pořád jej ale mají zastavit jen bubnové brzdy na všech kolech, a tak jedu raději co nejplynuleji. Nemají totiž takovou razanci, abych se cítil jistě. Přesto není jízda nijak nepříjemná. Když si vzpomenu, jak vystresovaný jsem byl za volantem Spartaku, jede se mi s Mercury jako s novým autem. No dobře, to přeháním, ale čtyřicátá léta bych mu netipl, spíš sedmdesátá, možná i raná osmdesátá. Zkrátka nabízí příjemné svezení bez stresu ze starých aut.

Tato generace modelu Eight se přestala vyrábět v roce 1948, kdy se objevila nová s elegantní karoserií, která byla oblíbená pro stavbu hot-rodů. Už v roce 1951 ale přišel definitivní konec a objevil se nový typ Monterey. Navzdory delší době výroby nejsou počty vyrobených aut nijak vysoké, protože za války se roční počty produkovaných aut snížily. Je to ale taková ta správná Amerika té doby, kterou bych vlastně měl klidně doma. Třeba už jen jako vzpomínku na automobilku Mercury, která zanikla v roce 2010. Jen nevím, zda proto, nebo navzdory tomu, jak retro dnes takové auto je. Pokud se vám líbí, budete potřebovat méně než půl milionu korun, protože je tento americký sedan na prodej.

autowebAUTOWEBaUtOwEb

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.