O radosti z jízdy: Tyhle vlastnosti dělají dobrá sportovní auta přímo skvělými

V posledních třech dekádách vzniklo jen hodně málo vyloženě špatných aut. Práce automobilového novináře je o to těžší, protože musí umět hledat stále drobnější nuance ovládání aut, která jsou v podstatě všechna velmi rychlá a technicky na vysoké úrovni. A ve světě sportovních aut to platí dvojnásob. O tom, jestli si koupíte třeba BMW M2, anebo Alpine A110, rozhoduje nakonec spousta drobností a některé často ani s technickými vlastnostmi aut vůbec nesouvisejí.

Tak jako všude v životě nás i ve světě automobilů provází spousta vžitých názorů a předsudků. Když si půjčím nějaké auto na vyzkoušení a následnou recenzi, těžko bych mohl s klidným svědomím říct, že jsem čistě objektivní, a zrovna tak to budou mít i všichni kolegové z branže. Vždycky máte totiž nějaký oblíbený „klub“, za který kopete. A i když se člověk snaží sebevíc to nedělat, pozná se to. A když fandíte sportovním autům, jsou váš koníček, je jen velmi těžké se ubránit favorizování té vaší oblíbené značky. Ostatně, kdybychom spočítali počet mých článků s tématikou britského Lotusu, bude všem naprosto jasné, odkud vítr fouká…

A pak jsou tu značky, které mají neotřesitelnou pověst a je jen velmi komplikované je kritizovat. Tím myslím italské Ferrari. To je značka, která má podle mého názoru úplně nejlepší marketing na světě, značka, jejichž PR oddělení se s vámi bude hádat, pokud jejich auto nevyjde ze skupinového testu sporťáků jako jasný vítěz. Těch humorných a i trošku méně vtipných příběhů by se na poli světové automobilové žurnalistiky našla spousta. Například dnes poměrně slavný moderátor Top Gearu Chris Harris míval v jednu dobu do Maranella zákaz vstupu!

Znamená to, že vozy Ferrari nejsou špičkovými sportovními auty? Vůbec ne, jsou to úžasná auta a dětské plakátové sny, a to i poté, co tyto děti vyrostou do dospělosti. Je to jen ta příznačná svatozář nebo spíš namyšlenost, která ze světa Ferrari proudí, co mnohdy vytváří vyloženě negativní pocity. Když jsem tu před lety psal článek o mém oblíbeném (klasicky plakátovém) snu Ferrari 348tb, byl jsem samozřejmě neobjektivní. Tu jízdu s ním na mé oblíbené okresce si však pamatuju živě doteď. Je to důkaz, že auto bylo nevšední a skvělé. Ano, bylo skvělé pro mě v ten moment.

Když bych totiž chtěl být objektivní, měl bych dodat, že jsem se během dvaceti kilometrů technicky náročné a zrovna v ten čas jako zázrakem prázdné okresky nadřel jako v jiných autech za sto kilometrů. Vylezl jsem zpocený, ale nadšený. Ferrari 348tb je totiž postaveno jako závoďák z osmdesátých let. Nemá posilovač řízení a spíš než na jemností doladění podvozku, řazení i pedálů vše dohání živelností a mechanickým vrčením motoru, který máte za hlavou. Uvnitř se udělá pekelné horko, pozice za volantem je zvláštní, volant svírá proti tělu v sedačce špatný úhel. A já už přesně vidím, že většina fanoušků do sportovních aut bude z 348tb vylézat s překvapeným výrazem a tvrzením, že „tohle se přeci nedá uřídit“! Je velmi těžké se pak rozhodovat o výběru svého budoucího snu jen podle tvrzení pisálka, jenž si libuje v autech, která se ovládají takto surově…

Můj kolega, automobilový novinář Honza Červenka, často říká, že výběr aut se tak nějak podobá výběru bot. Zkrátka nemáte všechny na jednu příležitost. Do divadla nepůjdete v keckách a na okruhu nebudete řídit v tvrdých společenských mokasínech. Zkrátka si tím odůvodňuje, že má těch aut v garáži poněkud víc a já se jen v duchu směji, protože to mám vlastně úplně stejně. Ovšem dodávám, že problémem neschopnosti si vybrat jen jedno to pravé auto je částečně i něco, co se dá nazvat vzletně jako „sběratelská vášeň“, anebo trochu cynicky „hamounění věcí“. Osobně mám v garáži šest různých aut. Ani bych se tím nechtěl chlubit, spíš naopak. Často si říkám, že jsem trochu blázen, proč vše neprodám a nekoupím jen jedno sportovní auto, které mi bude maximálně vyhovovat. Jenže to je právě to nejsložitější. Různá sportovní auta umí některé věci skvěle a jiné hůř.

Když jsem psal nedávno blog o koncepcích pohonu a faktu, že žádná technická varianta není vlastně špatně, myslel jsem tím přesně tohle. Potřebujete ovládání jednotlivých aut pochopit, vhodně tomu přizpůsobit jízdní styl, obrazně těm autům naslouchat a užijete si krásné chvíle s předokolkou i s poršákem, který má motor až úplně vzadu. Inspirací byl fakt, že mi v garáži nechybí žádná ze základních koncepcí pohonu, snad vyjma sportovní čtyřkolky, kterou jsem zatím nikdy neměl a umím ji ovládat ze všech koncepcí asi nejméně.

Občas máme tendence říkat, že skvělé sportovní auto musí být lehké, s atmosféricky plněným motorem, s manuální převodovkou a samozřejmě i poháněnými zadními koly. A není to tak úplně pravda. Důležitější je způsob, jak je auto nastavené jako celek. Za dlouhá léta, co sportovní auta řídím, jsem nakonec přišel na to, že nejdůležitějším kritériem pro rozeznání skvělého od dobrého je pocit z interakce s autem.

Sednu si do auta, opřu se rameny do opěradla sedačky, abych skrze ni při jízdě vnímal, jak auto reaguje na podněty při akceleraci, brzdění i zatáčení. Často stačí jen drobnost v nastavení podvozku a řízení na to, mít z auta skvělý pocit kontroly a důvěry v něj. Některá hodně rychlá sportovní auta jsou v dnešní době v tomhle ohledu méně sdílná. Ale k prvnímu dojmu je potřeba často přidat ještě ten druhý, který přijde až po několika dnech jezdění. I proto není úplně dobré vynášet soudy nad sportovním autem jen na základě krátkého svezení.

Jsem fanouškem lehkých aut, která rychle mění směr jízdy. Mám rád řízení, které pak přenáší jednotlivé vjemy ze silnice přímo do volantu. Díky nefiltrovanému přenosu vjemů od silnice se řidič cítí součástí procesu řízení a má pocit, že se nenudí ani při pomalejších rychlostech. Takových aut v dostupném sektoru ubývá. Dostupná zůstává v podstatě jen Mazda MX-5, nová Toyota GR86 je už pro letošek vyprodaná a to jsem ji ještě ani nevyzkoušel. Pak už se začneme pohybovat v oblasti drahých sportovních aut, která navíc nebývají často ani volně dostupná všem zákazníkům (např. modely GT3 od Porsche).

Občas ovšem naleznete řidičskou perlu, která jde mimo hlavní proud. Dodnes si myslím, že pokud bych se rozhodl udělat doma ve své garáži velký výprodej, mohl bych si koupit novou Alpine A110 a byl bych dokonale spokojený. Auto je lehké, citlivé a navíc podvozkově nastavené na naše horší české okresky.

A pak jsou sporťáky, které mě donutily přehodnotit svou mantru o nutnosti nízké hmotnosti. Tím byl před půl rokem testovaný Lexus RC-F Track Edition. První dojem z auta byl pro mě takový nijaký. Auto váží dvakrát tolik než mé oblíbené soukromé sportovní auto (Lotus Elise) a nevěděl jsem zprvu, jak si vůbec interakci se sporťákem vzniklým na základě luxusního kupé užít. Taková auta vyžadují vždy i druhý dojem a delší čas strávený s nimi.

Lexus se při vyšších rychlostech najednou proměnil ve velmi citlivé a komunikativní auto. Ono stačí zvolit přímější převod řízení, nastavit geometrii podvozku pro ochotu rychleji zatáčet na úkor stability v přímce, umožnit správnou pozici řidiče za volantem. V oné jasně rozpoznatelné snaze konstruktérů vytvořit auto, které musí řidič ovládat velmi soustředěně, aby si z jízdy odnesl to nejlepší, se právě nacházejí rozdíly mezi dobrým a skvělým.

Pokud někdy kritizujeme sportovní auta za to, jaká jsou a že už to není takové, jako bývávalo, je potřeba si umět sáhnout do svědomí. Porsche 911 se dramaticky proměnilo. Když si sednete do 3.2 Carrery z osmdesátých let, najdete jen strohou přístrojovou desku, pětici kruhových budíků, volant, řadicí páku a z podlahy trčící pedály. Nové auto generace 992 působí zevnitř z kokpitu jako široká luxusní limuzína. Není to tím, že by inženýři v Porsche chtěli stavět přesně takové auto. Naopak zákazníci vyžadují postupem času od své 911 stále větší rychlost, ale i větší pohodlí.

Trochu kroutím hlavou nad tím, proč Lotus přestal vyrábět stěžejní modelovou řadu Elise a jak je vlastně možné, že za posledních deset let prodal naopak nejvíc svých nejrychlejších modelů. Vždyť stěžejním produktem bývávala Elise s jednoduchým čtyřválcem, levná na údržbu, přitom díky nízké hmotnosti svižnější než daleko dražší konkurence. Časy se změnily a my zákazníci zkrátka chceme povětšinou obdivuhodné výkony, vysokou rychlost a do toho také i uživatelské pohodlí. A lehká sportovní auta s obyčejnými motory, navíc ochuzena o výbavu a odhlučnění interiéru se zkrátka do této mozaiky nehodí. Přijde mi to jako velká škoda.

A jak vnímáte sportovní vozy vy? Upřednostníte čistou rychlost nad komunikativností podvozku, či naopak oželíte komfortní výbavu výměnou za čiré řízení a bryskní reakce na pedálech?