Hlavní obsah

Mika Häkkinen – Ten, kterého se Schumacher bál

Foto: McLaren F1 Team

„Létající Fin“ Mika Häkkinen – pohodář, který jako jeden z mála zatopil Michaelu Schumacherovi v dobách jeho největší slávy

19. 11. 2021

Nemá největší počet mistrovských titulů, ani počet vítězství, ani počet pole position, stupňů vítězů či počet odjetých závodů – tento konkrétní rekord drží pro změnu jiný Fin. Mika Häkkinen je však i přesto považován za legendu a mnozí jej, do značné míry oprávněně, dokonce řadí nad jeho úhlavního soka, protože byl jediný, který mu v době jeho největší slávy dokázal opravdu zatopit.

Článek

Létající Fin. Přezdívka, kterou si Mika Häkkinen vysloužil už během svých prvních let u McLarenu. Částečně to bylo jeho rychlým a zároveň uhlazeným stylem jízdy. A částečně to bylo i jeho srdnatostí, díky které se nebál přes obrubníky doslova létat.

Dvojnásobný mistr světa Mika Häkkinen se narodil 28. září 1968 ve finském Vantaa. Pochází z normální rodiny – otec Harri byl radiovým operátorem a příležitostným taxikářem, matka Aila byla sekretářka, má pak jednu sestru Ninu. V mládí se věnoval akrobatické gymnastice, dokonce to dotáhl až do helsinského divadla. Nevyhnutelně však jednou přišel den, kdy si musel vybrat – buď akrobacie, nebo závodění. Výsledek už známe.

Nikoho asi nepřekvapí, že se poprvé předvedl na motokárách, ačkoliv začátky se nadějně zrovna nejevily – v prvním kole svého prvního závodu se na pronajaté motokáře dostal do havárie, naštěstí ovšem bez zranění. Po vytrvalém přemlouvání nakonec mladý Mika dostal od svého otce svou vlastní motokáru – shodou okolností šlo o bývalou motokáru Henriho Toivonena.

Nakonec se Mikovi podařilo vybojovat hned pět „mistrovských“ titulů na motokárách. V začátcích mu hodně pomohl jeho krajan a mistr světa z roku 1982 Keke Rosberg, který pomohl sehnat sponzory, díky tomu pak odjezdil seriály Opel Lotus Euroseries nebo britskou Formuli 3. Ve Formuli 3 byl nejblíže vítězství v roce 1990, ale kolidoval s jakýmsi Michaelem Schumacherem. Jeho skvělý výkon mu však umožnil startovat ve Formuli 1.

Lotus (1991–1992)

Foto: Lotus F1

Mika Häkkinen s Lotusem 102B na Velké ceně USA ve Phoenixu v roce 1991

U Lotusu Häkkinen debutoval hned v první GP, která se v roce 1991 konala v americkém Phoenixu. Tehdy se kvalifikoval na 13. místě a s největší pravděpodobností by na tomtéž místě i dojel, zradil ho však motor. O dva závody později si však připsal první body – bylo to v Imole, kdy startoval až z 25. místa, avšak umístil se na skvělé 5. pozici.

V sezoně 1992 Mika postupně přidával body a ukázal se být poměrně konzistentním jezdcem, body nasbíral celkem v 6 podnicích – nejlépe se umístil na 4. místě, a sice v Magny-Cours a na Hungaroringu. Jeho týmovým kolegou byl toho času Johnny Herbert.

McLaren, část 1.: První vítězství i děsivá havárie (1993–1997)

Foto: McLaren F1 Team

Mika Häkkinen je jeden z mála jezdců, kteří se ještě osobně setkali s legendárním Ayrtonem Sennou

V roce 1993 nebyl McLaren zrovna aspirantem na titul Poháru konstruktérů, přesto dokázal favorizované Williamsy potrápit, ať už se o to postaral tehdejší kolega Ayrton Senna nebo Häkkinen sám – hned v prvním závodě v Portugalsku dokonce fascinoval svět motorsportu tím, že se kvalifikoval před samotným Sennou. Na samém konci závodu však Häkkinen vložil do jízdy nadměrné úsilí a vyjel z trati. Na následující GP Japonska se mu však podařilo uzmout parádní třetí místo.

Po odchodu Senny k tehdy favorizovanému Williamsu se stal v roce 1994 Häkkinen týmovou jedničkou, stájovým kolegou byl britský jezdec Martin Brundle. Häkkinen tehdy už pravidelně jezdil na bodovaných příčkách, vítězství se však ne a ne dostavit. Nejblíže mu byl v belgickém Spa v roce 1996 – tehdy tým zvolil strategii jediné zastávky v boxech, což Häkkinenův uhlazený řidičský styl umožňoval, avšak těžká havárie Jose Verstappena zavinila výjezd Safety Caru a Häkkinenův více než desetisekundový náskok byl fuč. Häkkinen tak dojel třetí za Schumacherem a Villeneuvem.

Jednu podstatnou – byť ne zrovna radostnou – událost v kariéře Häkkinena jsme však přeskočili. Je rok 1995, VC Austrálie. Häkkinen jede hranu při kvalifikaci, ale v tom mu selhává pneumatika. Obrovská rána. Häkkinen končí v bariéře. Prasknutí lebky, vnitřní krvácení a zapadlý jazyk pro něj mohly být fatální, nebýt zásahu tehdejšího lékaře Sida Watkinse. Tři měsíce po havárii už Fin opět seděl v monopostu F1. Havárie prý upevnila jeho vztah s tehdejším šéfem týmu, Ronem Dennisem.

McLaren, část 2.: „Kočkování“ se Schumacherem (1998–2001)

Foto: McLaren F1 Team

Nový sponzor West, nový dodavatel motorů, nový konstruktér. Všechno do sebe najednou začalo zapadat

Od roku 1996 sice měl McLaren jak silné, tak spolehlivé motory Mercedes, ještě to však nebylo ono. To se však začalo měnit v roce 1997, kdy přišel do týmu konstruktér Adrian Newey a najednou byl tým reálně v boji o titul. To se potvrdilo v roce 1998, kdy Häkkinen s rovnými 100 body získal Mistrovský titul, Schumacher byl druhý s 84 body. Häkkinen tehdy vyhrál 13 ze 16 závodů, McLaren si rovněž připsal Pohár konstruktérů se 156 body.

Na začátku sezony 1999 si většina motoristické veřejnosti pokládala otázku, zda se Häkkinenovi podaří obhájit, či ne – málokdo by si na to totiž vsadil, neboť monopost McLarenu byl mírně poruchovější než jeho předchůdce, byť stále vycházel z tužky Neweyho.

Häkkinen musel odstoupit hned v úvodní Grand Prix Austrálie, v Brazílii se mu však podařilo zvítězit. V Imole opět nedokončil, v Monaku byl třetí, ve Španělsku a v Kanadě pak vyhrál. Následovalo třetí místo na VC Francie, v britském Silverstone nedojel. Maďarsko přineslo další vítězství, belgické Spa pak druhé místo.

Ve třináctém podniku sezony, v italské Monze, však Häkkinen havaroval a při cestě do boxů se neubránil slzám. Při následující GP Evropy skončil pátý, což byl toho ročníku jediný závod sezony, kdy se Häkkinen neumístil na stupni vítězů.

Zajímavé potom je, že byť Michael Schumacher po VC Británie vypadl z boje o titul, zatápěl Häkkinenovi Schumiho týmový kolega Eddie Irvine. V poslední GP Japonska však Mika zatnul zuby a na Irvina měl náskok téměř celé kolo. Mistrovský titul tedy obhájil, Pohár konstruktérů však vyhrálo Ferrari.

Nové milénium: Hattrick se nekoná

Foto: McLaren F1 Team

Mika Häkkinen se stal dvakrát mistrem světa. Přál si i třetí titul v pořadí, to mu však překazil „Rudý Baron“. Přesto odešel na vrcholu

S přelomem milénia přišla dlouholetá nadvláda Ferrari, a tak to měli v McLarenu ještě o to těžší. Na druhou stranu jsme však byli svědky asi nejzajímavějšího období v novodobé historii Formule 1 – dva podobně schopní jezdci, byť jízdním stylem naprosto odlišní, navíc na podobně schopných monopostech. Opravdový souboj titánů.

Ve čtyřicátém kole VC Belgie druhý Häkkinen dotírá na vedoucího Schumachera. Na konci rovinky Kemmel si Häkkinen připravil svůj předjížděcí manévr vnitřkem, načež jej Schumacher na poslední chvíli „zavřel“ – Häkkinenova gestikulace pak mluvila za vše. Jako by říkal: „Ty darebáku, takhle teda ne… Takhle teda ne!“ Je však možné, že tehdy použil i trochu hanlivější slovo.

Häkkinen však zachoval chladnou hlavu a vytrval do následujícího kola – shodou okolností tudy projížděl i opozdilec Ricardo Zonta. Schumacher jej vzal zleva, Häkkinen se to rozhodl vzít zprava. Nakonec předjel oba dva zároveň, přičemž si díky vnitřní stopě dokázal pozici před nesmlouvavým Schumacherem obhájit, a to až do konce závodu.

Sám Schumacher s odstupem času přiznal, že Häkkinen byl jediný, koho se bál. Paradoxně to však byl také jeden z mála pilotů, které také respektoval – není tajemstvím, že na trati si nedarovali ani centimetr, ale po závodě byli schopni si spolu dát pivo a povídat si o svých problémech během závodu. Byla tam jakási profesionalita a vzájemná úcta, kterou dnešní Formule 1 postrádá.

Häkkinen si velmi přál sezonu 2000 zakončit hattrickem, to se mu však nepodařilo – možná tehdejší monopost McLaren MP4-16 už nebyl tak dobrý nebo bylo tehdejší Ferrari o tolik lepší? Těžko říct, v roce 2001 však Schumachera potrápil spíš Mikův týmový kolega David Coulthard. Fin měl rovněž i troch smůlu. V Austrálii jej zradilo přední zavěšení a musel odstoupit, ve Španělsku mu pro změnu selhala spojka – v posledním kole! Nakonec dojel skoro krokem na devátém místě, načež monopost odstavil a „vyzvednul“ ho kolega Coulthard, což byl krásný a zároveň smutný moment.

Häkkinena to však patrně doma nebavilo, a tak v letech 2005–2007 jezdil alespoň DTM za tým Mercedes, aby nevypadl z formy. Umisťoval se na slušných pozicích a pravidelně na bodech, nic velkého už se z toho ale nevyklubalo. V roce 2006 se pak exhibičně svezl s monopostem McLaren MP4-20 z roku 2005, což fanoušci vřele přivítali, neboť byl tehdy posledním šampionem McLarenu.

Konec kariéry a osobní život

Foto: Facebook/ Mika Häkkinen

Mika Häkkinen na svoji kariéru rozhodně může být pyšný. Náš kolega Honza Červenka se s ním setkal osobně a prý je to velký sympaťák a pohodář

Přestože se nesčetněkrát spekulovalo o jeho návratu, Häkkinen už svoji touhu závodit nikdy nevzkřísil nebo se mu podařilo ji zkrotit, kdo ví. V neděli 4. listopadu 2007 však závodnickou kariéru ukončil definitivně se slovy: „Nebylo to lehké rozhodnutí. Závodění mám však i nadále v krvi, což neznamená, že si tu a tam nemohu zazávodit alespoň pro radost.“ Rok na to se nechal slyšet, že rozjel novou kariéru v oblasti managementu.

Ve volných chvílích je řidičským instruktorem, v roce 2010 nabízel lekce v Mercedes-Benz World, z čehož šel poté výtěžek na dětskou charitu. Pamětníci si možná vzpomenou, že dal moderátorovi Top Gearu Jamesi Mayovi lekce řízení v rally – ve 3. epizodě 12. série, pokud by se někdo ptal.

Od roku 1991 sídlí v Monaku, vlastní však i jeden dům v rodném Finsku a druhý ve Francii, který před lety zachvátil požár – Mika tak přišel o velkou část své sbírky trofejí. V roce 1998 se oženil s první manželkou Erjou, se kterou má syna Huga a dceru Ainu Julii, v roce 2008 se však rozešli. Třetí dítě, dceru Ellu, má Häkkinen s Markétou Remešovou z Česka.

Reklama

Sdílejte článek