Hlavní obsah

Michael Schumacher – legendy nikdy neumírají

Foto: Mercedes-Benz

Padouch, nebo hrdina? Michael Schumacher byl svým způsobem tak trochu od obojího...

Posledních pět let posloucháme jen krátké zprávy a spekulace o stavu Michaela Schumachera po jeho osudové nehodě na lyžích (přihodila se 29.12.2013 ve Francii). Pořád čekáme, kdy se dozvíme, že se jeho zdravotní stav lepší, pořád doufáme: #keepfightingmichael. Nechme však stranou, co je, pojďme se podívat, co bylo. Připomeňme si jeho bohatou závodní kariéru a hlavně to, jaký byl jako člověk.

Článek

Většina lidí znala Michaela Schumachera jako šampiona – 7 titulů mistra světa, 91 vítězství v závodě, 155 umístění na pódiu, 68 pole position a 77 nejrychlejších kol. Kolem přelomu století byl za volantem monopostů Ferrari takřka nepřemožitelný a neuvěřitelných pět let za sebou diktoval tempo. Byl to rozený vítěz, statistiky hovoří jasně v jeho prospěch. Málokdo však znal Michaela Schumachera jako člověka…

Osoba Michaela Schumachera rozdělovala fanoušky na dva nesmiřitelné tábory – jedni ho milovali pro jeho neuvěřitelné řidičské schopnosti a totální nasazení, druzí nenáviděli pro jeho chladný přístup ke svému okolí a podrazy. Jedno je jisté – Michael byl dost komplikovaná osobnost.

Foto: Mercedes-Benz

Michael Schumacher byl špičkový pilot, podle statistik přímo nejlepší. Ale jaký byl člověk?

Michael Schumacher – neúnavný dříč

Schumi pocházel z chudých poměrů, ale jeho rodiče do něj investovali každou vydělanou marku, aby se mohl věnovat své vášni – motokárám. Poprvé se do ní posadil ve čtyřech letech a bylo to spíš řízením osudu než nějakým zapálením pro věc. Schumacherovi totiž bydleli v domku ve staré štěrkovně hned u motokárové trati a Michaelův otec tam pracoval jako správce. Nebylo divu, že Michael brzy začal jezdit závody: „Byl jsem do motokár tak zapálený, že bych na nich byl pořád. Nikdy jsem pořádně nenosil v hlavě nic jiného. Hned od počátku jsem bojoval o vítězství a bavil se, ty dvě věci se spojily,“ vysvětloval svou vášeň Schumacher. Vzpomínal, jak obrečel každý neúspěch a jak se inspiroval u ostatních sportovců, třeba tenistů, kteří taky podřídili své kariéře úplně všechno.

Řízení skutečně miloval a od začátku projevoval přirozený talent, ale s posunem své kariéry se musel začít věnovat i dalším věcem, které byly se závoděním spojené – musel víc porozumět technice a později i elektronice, musel víc testovat a ne jen závodit, musel pracovat na své fyzičce a byl absolutně disciplinovaný. Ve všem, co dělal, toužil po naprosté dokonalosti, protože právě ta mu dávala největší převahu nad jeho soupeři. Mark Webber k němu neváhal vyjádřit svůj obdiv: „Jeho péče o detaily byla neuvěřitelná: to, jak používal svou moc a vliv, aby změnil situaci ve svůj prospěch. Nikdy nepolevil. Měl ohromný hlad po úspěchu. Jsem obrovský fanoušek sportu a nemyslím si, že bychom kdy viděli tak důsledného, odhodlaného a cílevědomého jedince.“ Když Schumi něco dělal, dělal to naplno. A zároveň než se do něčeho pustil, tak si sám pro sebe vyhodnotil, jestli mu to dává smysl a jestli v tom může být dobrý. Ostatně i v tom zatraceném lyžování exceloval…

Foto: Sutton Images

Schumi byl těžko k poražení už od svých začátků v motokárách

Michael Schumacher – mistr volantu

Statistiky hovoří jasně, ve formuli 1 nikdy nejezdil lepší pilot. A rozhodně to není tím, že by Schumacher závodil v době, kdy by neměl konkurenci, nebo jen proto, že by měl lepší auto. Vrátil Ferrari zpátky na výsluní, dokázal vyhrát pět titulů po sobě (!) a celkově slavil 91 vítězství.

Schumi začal oficiálně závodit v motokárách, když mu bylo dvanáct let – jeho otec mu zařídil u německého autoklubu výjimku. V devatenácti pak přesedlal do Formule König a jeho nástup byl zdrcující – vyhrál devět závodů a stal se šampionem. Vcelku úspěšně koketoval i s cestovními auty, ale zlom přišel až v roce 1991, když mu Jordan nabídl místo v týmu pro Velkou cenu Belgie. Závod sice nedokončil, ale sedmé místo v kvalifikaci mu zajistilo sedačku v Benettonu a angažmá i na další rok. A i díky jeho postřehům se týmu dařilo auto dál vylepšovat, po několika pódiových umístěních dokázal při GP Belgie konečně vyhrát!

O další rok později slavil první titul mistra světa, i když za poměrně dramatických okolností… Z prvních sedmi velkých cen vyhrál šest, pak byl diskvalifikován pro nepovolené komponenty ve voze. Další diskvalifikace a zároveň stopka na další závody však znamenalo, že Schumacher přišel o luxusní vedení a do poslední Velké ceny Austrálie nastupoval s náskokem pouhého jednoho bodu před Damonem Hillem. Jejich souboj o titul ukončila kolize v pětatřicátém kole, a protože oba v závodě skončili, Schumi mohl slavit. Později Hill prohlásil, že šlo nepochybně o úmysl ze Schumacherovy strany. Ostatně podívejte se sami…

O rok později titul obhájil a přestoupil do Ferrari, které se trápilo. A stejně jako dokázal pomoci Benettonu, tak se mu to povedlo i u italského týmu. „Postupně změnil práci celého týmu. Věděl, co chce, a naučil se pracovat s mechaniky i inženýry. Po pár měsících mluvil italsky, uměl lidi motivovat a povzbudit,“ vzpomíná na něj Ross Brawn.

Schumi prožil dva komplikované roky (v posledním závodě v roce 1997 sestřelil Villeneuva v boji o titul a byl diskvalifikován z celé sezóny), aby pak v roce 2000 rozjel sezónu takovým způsobem, že po třech závodech měl 30 bodů a druhý Barrichello jen 9. A v následujících letech vítězil takovým způsobem, že vyhrál 11 nebo 13 závodů v celém roce. „Když měl auto postavené pro sebe, byl neporazitelný,“ řekl o něm týmový kolega Rubens Barrichello.

Schumiho schopnosti perfektně vykresluje třeba vítězství v Budapešti 1998. Schumacher zůstal uvězněný za McLareny Häkkinena a Coultharda, Ross Brawn proto rychle rozhodl o změně strategie na tři zastávky, aby pro sebe měl Michael kus volné tratě a prostor pro rychlé časy – za 19 kol potřebovali nahnat 25 sekund. A právě tady ukázal Schumacher svou rychlost. Většina jezdců si najde svůj rytmus a jede podle plánu, ale on v sobě dokázal najít skryté rezervy na deset nebo dokonce patnáct kol. Pokud fungovalo auto a gumy, stačilo najít Schumacherovi kus volné tratě a sledovat, jak zajíždí jedno bleskurychlé kolo za druhým. A stejně přesvědčivý uměl být i na vodě, kdy jel naprosto bez chyb a dokázal jet na hraně, na smyk reagoval dřív, než se stal.

Neuvěřitelná byla taky jeho schopnost soustředit se na více věcí najednou. Řada pilotů dokáže při jízdě na hraně jen řídit, s týmem komunikují jen úsečně. Michael ale věnoval řízení jen nějakých pětasedmdesát procent své mentální kapacity a zbylých pětadvacet měl volnou na komunikaci, řešení strategie, sledování průběžných časů nebo třeba vývoje počasí, aniž by se mu zhoršovaly časy na kolo. Neměl problém dávat při závodě technikům zpětnou vazbu o chování vozu a okamžitě aplikovat nastavení, která mu navrhli. „Několikrát se mi stalo, že jsem měl v první chvíli pocit, že mluví z cesty,“ přiznal Brawn. „Pár kol před koncem závodu mě totiž požádal, abych mu objednal vrtulník, aby mohl dřív za rodinou. Jindy se mě zase zeptal, jestli by mohl po závodě dostat špagety, že má hlad.

Foto: Archiv redakce

Se soupeři se Michael nikdy moc nekamarádil, ale Miku velmi uznával

Schumacher po sedmi titulech v roce 2006 z formule 1 odešel, aby se v roce 2010 definitivně vrátil. Dva roky u Mercedesu nebyly úspěšné a Schumi se pak nechal slyšet, že nikdy neměl auto tak připravené, jak by si přál. Jinými slovy, inženýři v Mercedesu se mu odmítli ve všem přizpůsobit tak, jako to bylo u Ferrari, Schumacher i Rosberg měli identické monoposty.

Michael Schumacher – týmový hráč

Schumacher byl nejšťastnější v kokpitu při jízdě na plný plyn, ale moc dobře si uvědomoval, že o vítězství nebo prohře rozhoduje práce celého týmu. Návrh auta, předsezónní testování a ladění, práce týmu mechaniků, příprava na každý závod… Mezi jezdci nejsou v čase na kolo propastné rozdíly, o titulu rozhodují často maličkosti. Proto si po přestupu k Ferrari (již jako dvojnásobný šampion) svou pozici pojistil – z Benettonu (tehdy řízeného Flaviem Briatorem) přetáhl dva velmi schopné techniky: Rosse Brawna a Roryho Byrna. Přidejte k tomu šéfa týmu Jean Todta, který to skvěle uměl s lidmi, a máte před sebou tým snů. Michael byl v továrně v Maranellu jako doma, s techniky zůstával o závodním víkendu až dlouho do noci, všechny znal jménem a k Vánocům jim posílal dárky. Když mu v Suzuce 2006 vybuchl motor a on tím prakticky přišel o šanci na titul ve své rozlučkové sezóně u Ferrari, zklamaný se dovlekl do boxů, ale tam si stejně s každým členem týmu potřásl rukou.

Ross Brawn popisuje Michaela jako člověka dvou tváří: „Jsou dva Michaelové Schumacherové. Jeden ten, co bojuje proti ostatním jezdcům, je tvrdý a agresivní, snaží se neukazovat žádné slabiny a s nikým se nemazlí, protože takhle se musí prezentovat před ostatními jezdci. Pak je tu Schumacher, který je v týmu, který strašně rád spolupracuje se skupinou lidí, miluje týmového ducha, empatii, rád povzbuzuje lidi a vše s nimi projednává. Je to Jekyll a Hyde, protože je odhodlaný neukázat svým protivníkům žádnou změkčilost.

Michael Schumacher – chladný

Právě proto jen málokdy nechal své skutečné emoce vyjít na veřejnosti na povrch, protože cítil, že by ho to v očích soupeřů oslabovalo. Proto ho většina lidí považovala za chladného, bezcitného člověka. Jeho blízcí ho však znali jinak, třeba jako Willy Weber, který ho přes Formuli 3 vytáhl mezi formulovou smetánku: „Schumacher není tím strojem, jak je nám často prezentován. Místo toho je neuvěřitelně vnímavým, nekonečně srdečným a neuvěřitelně citlivým jedincem.“ Komplikovanost jeho charakteru vnímal i Jean Todt, jeho šéf z Ferrari: „Michael je velmi plachou osobou, která je neustále překvapována nadšením, které v lidech probouzí. Potřebuje být lidmi kolem sebe uklidňován. Jako kdokoliv jiný o sobě pochybuje. Podle mě je fascinující. V jedné chvíli umí ukázat neuvěřitelnou vyzrálost a o deset minut později se chová jako dítě.“ Ostatně věděli jste, že Schumacher věnoval víc než třetinu svých příjmů na charitu? Ne? Nedivíme se, nikdy o tom totiž nemluvil…

Foto: Archiv redakce

Michael Schumacher projevoval emoce na veřejnosti naprosto výjimečně

Michael Schumacher – egoista

Na trati s nikým rozhodně nejednal v rukavičkách. Toužil vyhrát každou velkou cenu a přizpůsobil tomu všechno – sám byl pedant toužící po naprosté dokonalosti a totéž očekával i od všech ostatních. Taky v týmu nikdy neměl nikoho, kdo by mu výrazně šlapal na paty. Ne, že by si u vedení vydupal slabšího jezdce – každý nový týmový parťák dostal šanci ukázat, co v něm je, ale vždycky bylo jasné, kdo je číslo jedna. Michael dostával nejnovější technická vylepšení, jen on měl přístup k náhradnímu vozu. Když přišlo na lámání chleba, týmové vedení neváhalo zpomalit Barrichella nebo Massu, aby Michael mohl předjet a brát víc bodů do šampionátu. Pragmatické řešení, které však poškozovalo sport a štvalo fanoušky. Zkrátka bylo jasné, že se ve Ferrari hrálo vždycky jen na něj. Ferrari to také mělo vždycky dobré u FIA (proto se jí žertem říkalo „Ferrari International Aid“), takže většina protestů dopadla v jejich prospěch, což soupeře velmi dráždilo. Se svými rivaly pak Schumi jednal většinou chladně a nikdy před nimi nebyl ochoten přiznat chybu (tím by se v jejich očích oslabil), svými úspěchy v nich také probouzel velkou žárlivost. Jeho rychle nabyté sebevědomí bylo často považováno za aroganci.

Foto: Ferrari

Michael nejvíc toužil po vítězství. Někdy kvůli němu neváhal sáhnout i po nějaké té podpásovce...

Michael Schumacher – hajzlík

Schumacher také v rozhodujících chvílích neváhal sáhnout po nějaké té „sviňárně“. První náznak na velké scéně se projevil už v Makau v roce 1990, kdy v rozhodující chvíli neváhal prásknout Häkkinenovi dveřmi přímo do nosu – zablokoval jeho předjížděcí manévr a následná srážka Miku nadobro připravila o vítězství. Něco podobného si přichystal pro Hilla v Adelaide 1994, a získal tak svůj první mistrovský titul, v Jerezu 1997 to zkusil na rychlejšího Villeneuva a skončil v kačírku on sám. Schumacher dokázal mít hodně ostré loky a rozhodně se nebál ukázat, kdo je tady pán.

To chtěl ukázat i Coulthardovi ve Spa 1998 – v deštivém závodě pomalejší Coulthard vedoucího Schumachera nejdřív zdržoval, aby pak nečekaně zpomalil a nechával Michaela předjet, jenže ten ho ve vydatném vodním spreji zcela přehlédl a urazil si o něj kolo. V boxech pak za ním neváhal běžet a celou situaci si s ním vyjasňovat, což málem skončilo pěstním soubojem.

Asi nejpodivnějším byl však manévr v kvalifikaci v Monaku 2006. Už to vypadalo, že Schumacher přijde o svou pole position, když tu nepochopitelně zaparkoval své auto v předposlední zatáčce, a ostatním tak znemožnil zajet lepší čas. Michael se vymlouval na chybu a zhasnutí motoru, ale příčina byla očividná. Soupeři zuřili, fanoušci nechápavě kroutili hlavou – bylo to v poslední sezóně závodění za Ferrari, kdy už měl sedm mistrovských titulů. Vážně to má takový člověk zapotřebí?

Skutečnou Schumacherovou slabinou bylo totiž jednání pod tlakem, to pak jeho instinkty toužící po vítězství (respektive obávající se porážky) dokázaly přijít se skutečnou klukovinou. „Řekl bych, že vidíme pouhou skořápku bezohledného profesionálního závodníka, pod níž je ale velmi slušný a čestný, dobrými úmysly vedený a vcelku sentimentální jedinec,“ okomentoval jeho povahu Max Mosley, bývalý prezident FIA.

Michael Schumacher – emotivní

Jeho slova potvrzuje rozhovor po jeho vítězství v Monze v roce 2000, které bylo jednou z mála výjimek, kdy jeho lidskost vyšla na veřejnosti na povrch. Před davem domácích tifosi právě vyrovnal rekord Ayrtona Senny v počtu vítězství ve Velkých cenách – šlo o velmi emotivní a vypjatou chvíli a Michael prostě nedokázal potlačit slzy dojetí.

Se Sennou měl totiž zvláštní vztah. Zpočátku v něm Ayrton viděl jen drzého mladého pilota, budoucího rivala, kterého bylo potřeba trochu zchladit, aby mu na trati prokazoval dost respektu (ostatně takhle se chovala k nováčkům většina ostřílených borců). V sezóně 1994 už ho ale Senna začal víc respektovat a častěji spolu hovořili. Dubnový víkend v Imole tak byl pro Michaela obrovskou ránou. Nejdřív se při kvalifikaci zabil Roland Ratzenberger (první úmrtí v F1 po osmi letech), hned den na to zemřel po havárii Senna. Zvenku nevypadala jeho havárie nijak dramaticky a závodilo se dál, na stupních vítězů, kde Schumacher vystoupil na místo nejvyšší, mu řekli, že je Senna v kómatu. Až několik hodin po závodě se dozvěděl, že je Senna mrtvý. Prý se rozbrečel jako malé děcko.

Jak sami vidíte, Michael Schumacher byl komplikovanou osobností – chladný a agresivní na povrchu, jemný a citlivý uvnitř. Což je jen dobře, protože tato rozpolcenost je známkou hluboké lidskosti. Za volantem nicméně dokázal neuvěřitelné věci a jako jeden z prvních mistrů světa dbal o přípravu celého týmu, ne jen o sebe. Stal se tak vzorem přístupu pro generaci nových šampionů. Svými rekordními sedmi tituly se také navždy zapsal do historie Formule 1.

Při přípravě článku jsme vycházeli z knihy Jamese Allena „Michael Schumacher, cesta na vrchol“ nakladatelství XYZ. Všichni byste si ji měli povinně přečíst!

autowebAUTOWEBaUtOwEb

Reklama