Pět nejlepších jezdců, kteří se nestali Mistry světa

Podívejte se na pět nejlepších závodních jezdců, kteří mistrovský titul nikdy nezískali, ač o jejich talentu nemůže být pochyb.

Sir Stirling Moss je naprosto typickým příkladem toho, že opravdu dobrý závodník nemusí nutně být Mistrem světa v F1 – navíc je jedním z mála, kdo se stal legendou ještě za života. Během pouhých 66 startů se mu podařilo nasbírat 16 vítězství, což je dodnes nejlepší skóre pro jezdce, který se Mistrem světa nestal. Čtyřikrát se stal vicemistrem a třikrát byl v celkovém pořadí třetí.

Památnou se stala VC Monaka v roce 1961, kdy dokázal ve svém nekonkurenceschopném Lotusu 18 odrážet hned tři Ferrari 156. Nejznámější je ale pro své památné vítězství na Mille Miglia v roce 1955.

Jméno Jacky Ickx znají patrně jen automobilový fajnšmekři, ale Belgičanův talent nelze popřít – vyhrál australský prestižní Bathurst 1000, divoký Can-Am, dakarskou rallye a hned několikrát zvítězil v Le Mans. Jen ta F1 mu, potvůrka jedna, nepřála.

Uznejte sami – během 116 startů startoval z pole position 13krát, 25krát se umístil „na bedně“ a 8krát se stal vítězem Velké ceny, což vůbec není špatné. Nejblíže titulu byl v roce 1970 – tehdy se přetahoval s tragicky zesnulým Jochenem Rindtem, který se posléze stal Mistrem světa in memoriam.

Gilles Villeneuve byl jezdec, o kterém se již v jeho začátcích v F1 vědělo, že má dost talentu na to, aby se Mistrem světa v budoucnu stal, podobně jako to bylo třeba s Ayrtonem Sennou. Ovšem podobně jako Senna zemřel Kanaďan velmi mladý a svého prvního „Titulu“ se bohužel nedočkal.

Poprvé se mu podařilo vyhrát v roce 1978, a dokonce to bylo doma v Kanadě. Nejblíže titulu Mistra světa byl o rok později, kdy mu o čtyři body ujel stájový kolega Jody Scheckter. Život tohoto neskutečně talentovaného sympaťáka s vizuálně velmi rychlým jízdním stylem (opět podobnost se Sennou) bohužel vyhasl v roce 1982 během éry přísavného efektu v F1. Během kvalifikace na belgickou Grand Prix předjížděl Jochena Masse přes obrubník, jeho vůz tak při rychlosti přes 220 km/h v momentě ztratil přítlak a na to už nestačil ani jeho nekonečný talent.

Pokud by někdo z F1 zasloužil přezdívku „Veterán“, byl by to rozhodně Barrichello. Odjel až donedávna rekordních 322 Velkých cen, přičemž se mu podařilo 14krát startovat z pole position, 11krát vyhrát a celkem 68krát se umístil na stupni vítězů.

Rubensovi snad bylo dáno hrát druhé housle. Po angažmá u Ferrari, kde kryl záda jistému Schumacherovi, přešel v roce 2009 do Brawnu, kde jej zastínil týmový kolega Jenson Button, který se tehdy i stal Mistrem světa. Své schopnosti alespoň předvedl v britském automobilovém pořadu Top Gear, kde při měřeném kole na čas porazil nejen všechny ostatní jezdce, ale i bájného jezdce v bílém jménem Stig.

Dalším, na koho by mohla sedět nálepka „Syndrom Rubense Barrichella“, by mohl teoreticky být i skotský jezdec David Coulthard. Celkových 13 vítězství jej řadí hned za Stirlinga Mosse v počtu nejvíce závodů bez zisku mistrovského titulu.

My si z jeho kariéry trvající 15 let pamatujeme zejména období u McLarenu, kdy kryl záda Mikovi Häkkinenovi, když se na trati „kočkoval“ s Michaelem Schumacherem – tehdy skončil v celkovém pořadí třetí hned třikrát, v letech 1997, 1998 a 2000. Ze stínu stájového kolegy však vystoupil v Häkkinenově poslední sezoně, v roce 2001 – tehdy byl druhý za neporazitelným Schumacherem.

Kariéru zakončil u Red Bullu v roce 2008 – těsně předtím, než přišla veleúspěšná „Vettelova éra“. Kdoví, třeba kdyby ještě pár let zůstal, mistrovského titulu by se dočkal…