Hlavní obsah

Létající Skot Jackie Stewart je nejstarší žijící šampion F1

Foto: Archiv redakce
12. 6. 2021

Nejstarší žijící mistr světa Formule 1. A hned trojnásobný. Chlápek, který vždy halasně bojoval za větší bezpečnost jezdců F1 a nenáviděl surovost Severní smyčky Nürburgringu. Jackie Stewart, držitel rytířského řádu a přezdívky Létající Skot, slaví krásné 82. narozeniny. A my mu přejeme všechno nejlepší!

Článek

Když se řekne srpen 1968, většina z nás si vzpomene na úplně jiný pocit strachu, než na jaký vzpomíná Jackie Stewart. Ten totiž první srpnový víkend vyhrál Velkou cenu Německa na Nürburgringu. Tedy na trati, kterou ze srdce nenáviděl. A v podmínkách, proti kterým vždy bojoval. „Během jednoho kola na Nürburgringu jsem prožil víc strachu než většina lidí za celý život.“

Ten den totiž bylo příšerné počasí a závod byl v naději na zlepšení o hodinu odložen. Marně. Pořadatelé se přesto rozhodli vyslat pestré startovní pole vstříc osudu do husté mlhy a neprostupné vodní tříště. Na startu stály veličiny jako Graham Hill, Jochen Rindt, Jacky Ickx nebo Jack Brabham. Stewart jedoucí s Matrou-Ford vyrážel až ze třetí řady, ale podařilo se mu výborně odstartovat a do první zatáčky vjížděl už na třetím místě. Stewart jel doslova poslepu a později vyprávěl: „Neviděl jsem vůbec nic! Neviděl jsem brzdné body ani auto před sebou. Pouze zeď rozvířené vody. Nikdy jsem v závodním autě neměl větší strach.“

Foto: Grand Prix Photo

Podmínky na Nürburgringu byly příšerné, závod byl přesto odstartován

Navzdory těžko představitelným podmínkám se Stewartovi podařilo předjet Chrise Amona i vedoucího Grahama Hilla. Po prvním kole vedl už o osm sekund a o kolo později měl k dobru přes půl minuty. Pak se počasí ještě zhoršilo a trať pokrytá spoustou vody se stala doslova nesjízdnou. Neustále hrozící aquaplaning se Stewartovi nakonec málem vymstil. „Tři kola před cílem jsem před Karussellem ztratil v hluboké vodě kontrolu nad autem. Šel jsem okamžitě do smyku a mířil přímo na traťového komisaře, který stál naprosto nechráněný. Pohnul se na jednu stranu, pak skočil na druhou, nakonec zůstal stát a já věděl, že ho srazím. Pak se ale kola chytla a já to nakonec zvládl,“ popisoval svůj kritický moment Stewart.

Foto: Grand Prix Photo

Jackie Stewart si v náročných podmínkách dojel pro legendární triumf

Po dvou hodinách a dvaceti minutách projel Jackie Stewart cílem se čtyřminutovým náskokem před druhým Hillem v Lotusu. Německá Grand Prix v roce 1968 zůstává jedním z nejheroičtějších výkonů historie dosaženým na mokru. A Jackie Stewart vyhrál na Nürburgringu ještě dvakrát! Ale dost řečí, podívejte se, jak to v roce 1968 na Nürburgringu vypadalo…

Že si Stewart všech 180 zatáček Nürburgringu zapamatoval, je o to obdivuhodnější vzhledem k tomu, že dodnes neumí pořádně číst a psát. Je totiž dyslektik. Lékaři mu tuto poruchu diagnostikovali, až když mu bylo čtyřicet, a on se prý tehdy smál, když se mu ulevilo, že není takový hlupák, jak se od mala bál.

Ono co si budeme povídat, když se vám celá třída směje, asi to nebude žádná výhra. A malý Stewart, narozený 11. června 1939 ve skotském Dunbartonshire, z toho měl slušný mindrák. Není se tedy čemu divit, že zoufale toužil v něčem vyniknout. Jeho otec nejenže vlastnil dealerství Austinu a později i Jaguaru, ale taky byl amatérským motocyklovým závodníkem. A starší bratr se stal závodním jezdcem, který soutěžil v Grand Prix Silverstone z roku 1953 za tým Ecurie Ecosse.

Mohlo by se zdát, že má malý Jackie život nalajnovaný, jenže on ve 13 letech nevyhrál závody na motokárách, ale ve skeetu, tedy ve střelbě na asfaltové holuby. Stal se členem skotského střeleckého týmu a dvakrát vyhrál britské, irské, velšské a skotské mistrovství, aby se pak stal dvojnásobným mistrem Evropy. Jediná chyba v kvalifikaci ho pak připravila o místo v britském týmu pro střelbu z pasti z roku 1960 pro letní olympijské hry. A my za ni moc děkujeme, protože kdyby se tenkrát trefil, svět by nejspíš přišel o trojnásobného šampiona Formule 1.

Dědeček James, na jehož farmě malý Jackie trávil prázdniny, ho totiž naučil nejen zacházet s puškou, když spolu na poli stříleli škodnou, králíky a holuby, ale také svého tehdy devítiletého vnoučka posadil za volant Austinu 16. „Nechal mě jezdit po farmě. Musel jsem si podložit sedadlo plechovkou, abych vůbec viděl ven, ale za pár dní jsem si troufl už i do města,“ vzpomíná Stewart.

Foto: Grand Prix Photo

Chvíli to trvalo, než Jackie usedl za volant. Poté však jeho kariéra rychle nabrala obrátky

Dyslexie způsobila, že se Stewart v šestnácti vykašlal na školu a stal se mechanikem v otcově dílně. Pracoval na autech i jistého Barryho Filera, kterému se šikovný Jackie zamlouval, a tak mu, snad aby řeč nestála, nabídl svezení na okruhu Heatfield v jeho Porsche 356 Super 90. „Lákalo mě to, ale taky jsem věděl, že jestli moje maminka něco nechce, tak abych závodil. Bratr měl dvě vážné havárie v Le Mans a na Silverstone, a maminka kvůli tomu tehdy hodně plakala. Ale víte jak…“

Do svého prvního závodu nastoupil Stewart pod pseudonymem A. N. Other. A protože se mu dařilo, tak po testování na závodním okruhu Oulton Park dostal šanci vyzkoušet Marcos GT Xylon, a tuhle příležitost chytl pevně za pačesy. Jasně nejrychlejší jezdec dne následně vyhrál čtyři závody a dostal šanci závodit v Astonu Martin DB4 GT. V roce 1962 otestoval Jaguar E-Type, opět v Oulton Parku, kde jezdil stejně rychlé časy jak rok před ním nejrychlejší jezdec Roy Salvadori. Stewart vyhrál s E-Typem další dva závody, podepsal smlouvu s Ecurie Ecosse a vyhrál v Goodwoodu.

„To už moje maminka věděla všechno. Po devíti měsících od mého prvního závodu objevila v místních novinách článek ze závodů. Já se tehdy nenechal schválně vyfotit, ale novinář si sehnal svatební fotku s mojí ženou Helen a napsal tam, že tohle je vítěz. Myslím, že mi to nikdy neodpustila, a pravda je taková, že se celý život tvářila, že ji moje závodění nezajímá,“ vzpomíná Stewart ve své knize Vítězství není všechno.

Po dalších čtrnácti vítězstvích v průběhu roku 1963 se Ken Tyrell zeptal Jackieho bratra, jestli by si Jackie nechtěl vyzkoušet formuli 3 T72-BMC, se kterou tehdy jezdil Bruce McLaren. Samozřejmě, že chtěl! Skočil za volant a za chvíli byl rychlejší než McLaren. Ten se do auta vrátil a zrychlil. Jenže Jackie to dokázal taky, byl opět rychlejší a dostal místo v týmu.

Foto: Grand Prix Photo

V Monze roku 1965 vybojoval Jackie své první vítězství, nechal za sebou Hilla, Gurneyho i McLarena

V F3 debutoval 15. března 1964 a v mokrém závodě nadělil soupeři na druhém místě propastných 44 vteřin. Okamžitě dostal nabídku od Coopera, aby vyzkoušel Formuli 1, ale odmítl, chtěl napřed získat víc zkušeností. Takže další závody Formule 3, pak Formule 2 a do F1 se posadil až prosinci téhož roku. Šlo o testování a Stewart vyhrál kvalifikaci, druhou rozjížďku a patřilo mu i nejrychlejší kolo dne.

„Měl jsem nabídku od Cooperu, BRM a Lotusu. Cooper nebyl moc rychlý, a tak jsem se rozhodoval mezi zbývajícími dvěma. Lotus byl úžasný, hodně rychlý, ale taky hodně křehký. A já se ptal sám sebe: Chci rychlost Lotusu, nebo spolehlivost BRM?“ Nakonec nastupuje jako druhý jezdec do stáje BRM, kde dělá společnost zkušenému Grahamu Hillovi. Ti dva se rychle spřátelí a Hill mu předává svoje zkušenosti a radí mu. Stewart hned v první Velké ceně v Jižní Africe dojíždí šestý, jeho první vítězství v F1 přichází v Monze po těsném souboji právě s Hillem. Jackie ukončil svou první sezónu v F1 na třetím místě s bilancí jednoho vítězství, tří druhých a jednoho třetího místa.

„Měl jsem z toho samozřejmě radost a byl jsem pyšný sám na sebe, a když jsem se slabším autem vyhrál i první závod další sezony v Monte Carlu, cítil jsem se neporazitelně. A tak se samozřejmě stalo, co se stát muselo.“ Je 12. června 1966 a ve Spa (opět) prší. Osm jezdců havaruje hned v prvním kole a Stewart je jedním z nich. „V rychlosti 270 km/h jsem dostal smyk. Přerazil jsem telegrafní sloup, proletěl nějakou kůlnou a jen těsně jsem minul strom. Žil jsem, ale nemohl jsem se dostat z auta ven. To už mi pomáhal Graham Hill, který shodou okolností naboural ve stejném místě jako já, a pak i Bob Bondurant, ale jinak nikde nikdo. Seděl jsem v autě, ze kterého tekl benzin, zaklíněný mezi sedačkou a volantem a trvalo celých dvacet minut, než Bob sehnal klíč a povolil matici na volantu a dostali mě ven. Ten klíč jim půjčil jeden z diváků, měl ho v bedně s nářadím ve svém autě…“

Foto: Grand Prix Photo

Těžkou havárii ve Spa Jackie se štěstím přežil, doslova mu to změnilo život

První záchranáři se objevili na místě až po těžko uvěřitelných třiceti minutách. Stewarta napřed odvezli do zdravotního střediska na okruhu, kde ležel pod dekou na nosítkách na zemi, pak s ním po cestě do nemocnice zabloudila sanitka a nakonec byl Jackie Stewart se zlomenými žebry, klíční kostí a s kůží poleptanou benzinem letecky přepraven do Anglie, kde se mu konečně dostávalo řádné lékařské péče.

„Ležel jsem v nemocnici a říkal si, že se stal zázrak hned několikrát. Že jsem měl být dávno mrtvý. Uvědomoval jsem si, že chybělo strašně málo, abych zemřel, ale taky stejně málo k tomu, aby mě někdo z auta dostal dřív a aby na okruhu bylo lepší lékařské zázemí. Jen ten rok zemřel Jim Clark, Mike Spence, Ludovico Scarfiotti a Jo Schlesser. A mně ve Spa pomáhal gynekolog, který si tam šel o víkendu jen přivydělat. Ptal jsem se sám sebe, jak je možné, že závodíme, riskujeme životy, ale že se vlastně nikdo z nás ani nikdo kolem nás nestará o naši bezpečnost. A spočítal jsem si, že šance, že do pěti let zemřu při tom, co miluji, je dvě ku třem.“

Stewart společně s šéfem BRM Louisem Stanleyem zahájili tažení za zvýšení bezpečnosti. Nutili organizátory do lepšího zdravotnického vybavení, do budování bezpečnostních bariér kolem závodních tratí, do povinného používání bezpečnostních pásů a Stewart přemlouval ostatní jezdce, ať začnou používat integrální helmy. Sám si najal soukromého lékaře, který s ním jezdil na závody, a do svého BRM si nalepil klíč na volant, kdyby ho někdy zase potřeboval.

Foto: Grand Prix Photo

Jackie Stewart neúnavně bojoval za bezpečnost jezdců

Bezpečnost na závodech se sice zlepšovala, ale pomalu a nekoncepčně. A tak Stewart zorganizoval bojkot Velké ceny ve Spa v roce 1969, na Nürburgringu v roce 1970 a v Zandvoortu o další dva roky později. „A přineslo to úspěch. Někteří závodníci si o mně možná mysleli, že jsem srab, a spousta lidí na mě byla naštvaná, ale když jsem viděl, že to nese ovoce, že na závodech máme nejen zdravotníky, ale i hasiče, že tratě jsou najednou odvodněné a mají svodidla, bral jsem to jako obrovské zadostiučinění.“

Foto: Grand Prix Photo

Už víte, proč se mu říkalo „Létající Skot“?

V letech 1966 a 1967 byly vozy BRM nekonkurenceschopné a Stewart se za volantem vysloveně trápil. Debutoval v Indy 500 a získal titul Nováček roku, což je ale jen slabá náplast na to, že ho porucha palivového čerpadla donutila odstoupit z prvního místa. Ve Spa dojel na druhém místě poté, co víc než polovinu řídil jednou rukou, protože druhou musel neustále držet vyskakující páku převodovky. A zajel i památný závod na Nürburgringu. „Bylo to tehdy v té mlze a dešti jako pilotovat letadlo ve špatném počasí bez radaru. Když se na to dívám zpětně, tak si myslím, že ze všeho nejvíc to bylo šílené.“ Karta se konečně otočila v roce 1969, kdy Jackie Stewart vyhrál za volantem Matry nejen závody v Montjuic (druhému nadělil dvě kola), ale taky v Clemont-Ferrand, na Silverstonu (o kolo), ale taky v Kyalami, Zandvoortu a Monze. Po zásluze se stal mistrem světa.

Foto: Grand Prix Photo

Za volantem Matry se Jackiemu znovu začalo dařit

„V posledním závodě v Monze jsem na cílovou rovinku najížděl společně Beltoisem a Jochenem Rindtem, měl jsem štěstí, že jsem jel v jeho větrném pytli a mohl jsem zaútočit. Mezi prvními čtyřmi závodníky byl tehdy rozdíl jen 0,19 sekundy. Diváci šíleli, vběhli na trať a po vyhlášení výsledků i do boxů. Schoval jsem se před nimi se svojí ženou napřed na záchodě, pak v kamionu Dunlopu. Ta jejich euforie a nadšení byla až děsivá. Nakonec nás z okruhu tajně odvezl můj přítel Phillip Martyn ve svém Mercedesu,“ vzpomíná Jackie.

V roce 1970 chtěla Matra používat své vlastní motory V12, ale nakonec bylo všechno jinak a Stewart neměl šanci titul obhájit, i když se v sezoně blýskl jedním vítězstvím a několika pódiovými umístěními. Ken Tyrrell začal stavět nové auto a v roce 1971 s ním Stewart vyhrál ve Španělsku, Monaku, Francii, Británii, Německu i v Kanadě, a stal se tak podruhé mistrem světa.

Foto: Grand Prix Photo

S Tyrrellovým monopostem si Jackie dojel pro druhý titul mistra světa

„Ale ještě v posledním závodě mohlo dopadnout všechno jinak… Měl jsem sice bodový náskok a jel s jistotou na třetím místě, ale pak mi prasklo zavěšení zadního kola a já stál za svodidly mezi diváky a říkal si, jak to asi dopadne. Ale ten den se smůla nalepila i na soupeře a já ten titul vyhrál, aniž bych v posledním závodě viděl cíl.“ V roce 1972 skončil Jackie celkově druhý, mistrem světa se stal Emerson Fittipaldi. Stewarta trápily žaludeční vředy, ale taky jeho hlava. Jeho syn chodil do stejné školy jako dcera Jochena Rindta a syn Jo Bonniera, oba dva přitom při závodění zemřeli… „Jednou se mě syn zeptal, jestli umřu i já, jestli jsem teď další na řadě. A já na to od té doby musel myslet pokaždé, když jsem sedal za volant. Budu tím dalším mrtvým?“

A nechybělo málo, aby se to v další sezoně v roce 1973 skutečně stalo. Fittipaldi vyhrál první dva závody a Stewart ví, že se musí snažit. „Byl jsem rozhodnutý, že v roce 1973 ukončím kariéru, ale že budu závodit naplno. Jenže když mi při tréninku na Velkou cenu Jihoafrické republiky v rychlosti přes 280 km/h selhaly brzdy, napadlo mě, že jsem měl skončit rovnou. V zatáčce Crowthorne jsem letěl proti zdi, čas se zpomalil. Viděl jsem sám sebe z výšky, jak se snažím udržet auto na trati, jak vylétávám ven a jak auto bourá do zdi. A pak bylo jen ticho…Otevřel jsem oči a všechno, co jsem viděl, bylo bílé. Napadlo mě, že jsem v nebi, ale pak jsem otočil hlavou a zjistil jsem, že bílá je jen ta zeď, do které jsem narazil.“

Foto: Archiv redakce

V posledních sezonách se hodně věnoval výchově svého nástupce, Francoise Ceverta. Jeho smrt Jackieho zdrtila

Takže konec? Ne když se jmenujete Jackie Stewart. S vypůjčeným monopostem stájového kolegy zajel kvalifikaci, a i když zajel až šestnáctý čas, tak v závodě zabojoval a zvítězil. Vyhrál i v Belgii, Monaku, Nizozemsku a Rakousku, jeho dvacáté sedmé a poslední vítězství v F1 přišlo symbolicky na Nürburgringu, na okruhu, kterého se tak moc bál a který z hloubi duše nenáviděl. Poté, po havárii, kdy se během tréninku na okruhu Watkins Glen v USA zabil jeho týmový kolega a učeň Francois Cevert, se Jackie rozhodl druhý den do závodu nenastoupit.

„Prostě už jsem nechtěl znovu riskovat. Stál jsem u nabouraného auta a v něm viděl svého přítele mrtvého. Odjel jsem na hotel a tam říkám novinářům, že tohle je definitivní konec. A moje žena mě tehdy objala a řekla, že konečně ví, že spolu můžeme v klidu zestárnout.“ Právě kvůli tomu poslednímu neabsolvovanému závodu se počet jeho startů v F1 zastavil na 99, nikoliv na jubilejní stovce. Přesto ten rok získal svůj třetí a poslední titul mistra světa, i když pro něj měl poněkud hořkou pachuť…

Jackie Stewart za svou závodní kariéru získal tři tituly mistra světa F1 a stal se vítězem Tasmánské série v roce 1966. Dvakrát startoval Indy 500, jednou v Le Mans. Po ukončení kariéry se stal televizním komentátorem a v roce 1997 založil vlastní tým Formule 1 Stewart Grand Prix. Ten od něj koupil Ford a přejmenoval ho na Jaguar Racing, aby se z něj časem stal Red Bull Racing…

Foto: Grand Prix Photo

Trojnásobný šampion Jackie Stewart uměl slavit svá vítězství. Snad si užil i své narozeniny

Když jeho ženě Helen v roce 2016 lékaři diagnostikovali frontotemporální demenci, založil Stewart charitativní organizaci Race Against Dementia. „Myslím, že závodění je skvělá věc. Ale větší radost než ze všech tří titulů mám z toho, že jsem udělal něco pro to, aby nás tolik neumíralo.“ Jackie Stewart se navzdory svému věku aktivně angažuje i v boji s dyslexií a rakovinou, sám ji prodělal dvakrát.

Tak všechno nejlepší, pane Stewarte. Ať vám zdraví ještě dlouhá léta slouží!

Reklama

Sdílejte článek
Související témata: