Hlavní obsah

Před čtyřiceti lety zahynul „Mike the Bike“ Mike Hailwood

Foto: Tomáš Hyan
23. 3. 2021

Mike Hailwood zůstává pro mnohé nejlepším motocyklovým závodníkem všech dob, přestože od jeho smrti při nezaviněné dopravní nehodě dnes uplyne přesně čtyřicet let. Devítinásobný mistr světa na dvou kolech v klasických silničních závodech třídy 250, 350 a 500 kubických centimetrů se stroji MV Agusta a Honda byl také vynikajícím závodníkem automobilovým.

Článek

Ve formuli 1 debutoval už během aktivní kariéry v motocyklových Grand Prix. V roce 1963 se poprvé postavil na start v jedenapůllitrové formuli 1, ale největší úspěchy tam dobyl v éře třílitrové, do níž přešel po odchodu z motocyklových Velkých cen.

Miláček brněnských diváků

Britský závodník s přezdívkou Mike the Bike sbíral úspěchy rovněž na Velké ceně Československa v Brně. K největším na tehdy čtrnáctikilometrovém okruhu patří trojnásobný triumf v ročníku 1966, kdy coby jezdec továrního týmu Honda vyhrál hned tři závody. Dvěstěpadesátky před krajanem Philem Readem (Yamaha); třistapadesátky před Giacomo Agostinim (MV Agusta) a Heinzem Rosnerem (MZ); a konečně půllitry, opět před Agostinim a švýcarským soukromníkem Gyulou Marsowszkym, rodákem z Budapešti (ten jel na Matchlessu). O rok později Honda 250 na Yamahy 250 už rychlostí nestačila, a tak Mike the Bike dojel třetí, ale třídy 350 a 500 znovu s Hondou vyhrál. V Brně nasbíral celkem šest vítězství, tím prvním (ještě na italské MV Agustě) byly půllitry v roce 1965, kdy Velká cena Československa byla prvně zařazena do mistrovství světa.

Foto: Tomáš Hyan

Na šestiválci Honda 350 v Brně (1966)

Strmá cesta ke slávě

Mike Hailwood měl štěstí, pocházel ze zámožné rodiny, jeho otec Stan byl úspěšným obchodníkem s automobily i motocykly, sám před válkou na motocyklech závodil, a tak mu opatřil dobré stroje i vynikající učitele (například Billa Webstera). Ještě během studií (narodil se 2. dubna 1940 v Great Miltonu v Oxfordshire) debutoval na okruhu v Oulton Parku a při premiéře v dubnu 1957 dojel jedenáctý, o rok později už byl jezdcem mistrovství světa. Vystřídal řadu strojů, jezdil na Triumphu, Ducati, Mondialu, AJS, Benelli, Nortonu a speciálu EMC od doktora Joe Ehrlicha, než se v roce 1961 stal poprvé továrním jezdcem Hondy a odvděčil se prvním titulem mistra světa ve třídě 250!

V červnu 1961 se mu podařil husarský kousek, jako první jezdec vyhrál tři závody na slavné Tourist Trophy na ostrově Man (pro Hondu ve třídách 125 a 250, na Nortonu pětistovky). Pak se upsal italskému knížeti Domenicu Agustovi a na jeho strojích MV Agusta šel od vítězství k vítězství. Byl nejlépe placeným jezdcem, kníže Agusta ho v roce 1964 pojistil na tehdy nevídanou částku deset tisíc liber! Po sezoně 1965 však mezi nimi došlo k roztržce a Mike the Bike se vrátil k Hondě.

Foto: Tomáš Hyan

V závěsu za Philem Readem (Yamaha 250) v Brně 1967, kdy Hondy přestaly Yamahám stačit

Jeho souboje s bývalým kolegou z týmu Giacomo Agostinim se staly legendárními a nic si nedarovali. Mike se ale stal mistrem světa v nejvyšší třídě 500 pro MV Agustu čtyřikrát v nepřetržité řadě, než ho na stupni nejvyšším vystřídal Agostini, ale to už Mike pomalu končil s motocyklovou kariérou. Mistrovských titulů dobyl celkem devět, což byl v té době rekord. Ve dvěstěpadesátkách pro Hondu v letech 1961, 1966 a 1967; ve třistapadesátkách pro Hondu 1966–1967 a v půllitrech pro MV Agustu 1962 až 1965.

Přestup na čtyři kola

Mike Hailwood koketoval s přestupem na čtyři kola ještě během motocyklové kariéry podobně jako Gary Hocking, Paddy Driver nebo John Surtees. Nakonec byl nejlepší John Surtees, který k sedmi titulům mistra světa na motocyklech přidal triumf na Ferrari v mistrovství světa formule 1 v sezoně 1964. Právě u Johna Surteese dosáhl Mike Hailwood největších automobilových úspěchů, když se John stal rovněž konstruktérem a vyráběl vozy formule 1, 2 a 5000! V roce 1972 vyhrál Hailwood evropský šampionát formule 2 na voze Surtees TS10 Ford a pro Team Surtees jezdil formuli 1 už od konce sezony 1971. Při premiéře v třílitrové formuli 1 na Monze 1971 byl čtvrtý v klubku jezdců, kteří se vešli do pouhých 0,18 sekundy v pořadí Peter Gethin (vítěz v rekordním průměru 242,61 km/h), Ronnie Peterson, François Cevert a Mike Hailwood! O rok později opět na Monze dosáhl svého nejlepšího výsledku ve formuli 1, když dojel druhý za Emersonem Fittipaldim.

Foto: Tomáš Hyan

Za volantem McLarenu M23 ve své poslední sezoně formule 1 (1974)

Celkem absolvoval 50 Grand Prix F1, dvanáct v jedenapůllitrové éře (nejlépe šestý na Monze 1964 s Lotusem 25 BRM) a osmatřicet ve třílitrové, než nehoda na Nürburgringu 1974 (McLaren M23 Ford) jeho kariéru ve formuli 1 ukončila. Ve formuli 1 startoval s vozy Lotus-Climax, Lotus-BRM, Surtees-Ford a McLaren-Ford v letech 1963–1974. V roce 1973 se stal hrdinou v jihoafrickém Kyalami, když po nehodě vytáhl Claye Regazzoniho z hořícího vozu.

Návrat na dvě kola a konec

Zúčastnil se také závodů sportovních prototypů, zejména pro slavný tým Gulf Johna Wyera, nejprve na Fordu GT40 dojel třetí s Davidem Hobbsem ve 24 h Le Mans 1969, ale o rok později na supermonstru Porsche 917 nedokončil; jel opět třetí, jenže začalo pršet a na slickách pro suchý povrch (pneu bez vzorku) havaroval. Nehoda tentokrát skončila šťastně, i když smetl z trati také třílitrovou Alfu Romeo populárního Carla Facettiho. V týmu pokračoval ještě s vozy Gulf-Mirage, na motocykly však nikdy nezanevřel. Vrátil se k nim pro desátý titul mistra světa 1978 v kategorii TT F1 na Ducati 900, v roce 1979 dobyl poslední triumf za řídítky Suzuki RG500 v dalším závodě na Tourist Trophy.

V roce 1964 vydal knihu o motocyklových závodech The Art of Motorcycle Racing spolu s nedávno zesnulým Murrayem Walkerem, známým komentátorem závodů přezdívaným „Hlas formule 1“ a po odchodu Hondy z Grand Prix žil nějaký čas v Jižní Africe, kde se zúčastňoval série Springbok s dvoulitrovými sportovními prototypy.

Nakonec se v roce 1975 oženil s Paulinou, matkou svých dvou dětí, a usadili se v britském Tanworth-in-Arden (Warwickshire). Osud mu však nepřál, dostihl ho při dopravní nehodě za volantem osmiválcového sedanu Rover 3500, zaviněné řidičem kamionu, který se otáčel na dálnici kousek od jejich domova. Hailwood neměl šanci srážce zabránit a o dva dny později 23. března 1981 zemřel v nemocnici, devítiletá dcera zahynula na místě, ale mladší syn David přežil. Nyní pečuje o zachování vzpomínek na svého otce a až do své smrti v červnu 2020 mu pomáhala i matka Pauline. Davida jsme několikrát potkali na Festivalu rychlosti v Goodwoodu, kde jezdil na Ducati 900 po svém otci. Řidič kamionu dostal pokutu 100 liber.

Reklama

Sdílejte článek
Související témata: