Hlavní obsah

Nejaerodynamičtější silniční auta historie

Foto: VW

Dobrá aerodynamika má skoro samé výhody – jednomu z našich průkopníků pomáhá dosáhnout spotřeby 1 l/100 km, jinému zase zrychlit na rychlost 400 km/h s minimální námahou

18. 1. 2022

Pokud nějaký obor zavání černou magií, bude to jistě aerodynamika. Dobrá aerodynamika snad nemá špatné stránky – snižuje spotřebu paliva, zvyšuje maximální rychlost a od určité rychlosti i znatelně podporuje zrychlení. Pokud jste si mysleli, že jedničková Octavie měla na svou dobu dobrou aerodynamiku, pak sice máte pravdu, ale zároveň to není nic v porovnání s těmito vozy, kluzkými jako úhoř.

Článek

Aerodynamika – černá magie fyziky. K jejím prvním známým „pokušitelům“ patřili bratři Wrightové na počátku dvacátého století, když se úplně první letadla stala „lehčími než vzduch“. Podobně však aerodynamika může (teoreticky) udržet závodní auto při jízdě hlavou dolů. Kromě těchto extrémních případů má však překvapivě mnoho využití i v běžném životě – jak dokazuje našich pět aerodynamických průkopníků.

1. Tatra 87 (1937–1950)

Ruku na srdce, Tatru 87 jsme tu nejspíš všichni čekali. Vynikající konstruktér Hans Ledwinka navrhnul vůz, který byl pojízdným důkazem toho, že už na konci třicátých let minulého století bylo možné cestovat po zemi rychlostí 160 km/h, ba dokonce bez nutnosti stovek koňských sil.

Tatře 87 k tomu stačil 2,9l vidlicový osmiválec o výkonu na dnešní dobu úsměvných 85 koní, před téměř devadesáti lety to však bylo něco – podobně jako spotřeba, se kterou jste se vešli do dvanácti litrů. Světového uznání se T87 bohužel dočkala až v roce 2010, kdy ji list The New York Times vyhlásil sběratelským autem roku – tehdy za sebou nechala 651 dalších adeptů.

2. Saab 92 (1949–1956)

Švédský Saab byl automobilkou známou hned pro několik inovací – tolik inovací, že to občas bylo až na škodu. K těm povedeným patřil jejich první sériově vyráběný model. Spousta pozdějších Saabů odkazovala na kořeny automobilky v letectví, ale opravdovým aerodynamickým průkopníkem byla právě „devět-dvojka“.

V roce 1949 disponoval vynikajícím součinitelem aerodynamického odporu 0,3, což je stejná hodnota, jaké dosahoval třeba takový Seat Leon z roku 2012. Díky tomu i přes skromný 0,8l dvouválec o výkonu 25 koní byla „devět-dvojka“ schopna pelášit až 105 km/h.

3. Honda Insight (1999–2006)

Současník Insightu, Toyota Prius, je možná dnes prohlašován za průkopníka hybridních technologií, po stránce aerodynamiky však má navrch Honda. Kompaktní a lehký Insight poháněl litrový tříválec (kdo by byl řekl, že i tímto bude „nadčasový“), kterému sekundoval elektromotor o výkonu 13 koní, kombinovaný výkon tak byl zhruba 80 koní. Automobilka tehdy udávala spotřebu 3,7 litru/ 100 km, nebylo však výjimkou, že se majitelům a zarytým fanouškům podařilo ušetřit ještě dalšího půl litru.

4. Volkswagen XL1 (2013–2016)

Zní to neuvěřitelně, ale tohle auto se opravdu „sériově“ vyrábělo. Rozlet tohoto průkopníka narušila aféra Dieselgate, takže mezi lety 2013 a 2016 vzniklo jen 200 kusů tohoto pojízdného experimentu, každý s cenovkou 3,5 milionu korun. Díky hladké karoserii s koeficientem odporu 0,186 a hmotnosti 800 kg typ XL1 jezdil za 0,9 litru na sto, kvůli komplikované konstrukci však byl provoz auta, resp. jeho servis, poměrně nákladný.

Pohon zajišťoval 0,8l diesel o výkonu 50 koní, v kombinaci s pomocným elektromotorem to dělalo cca 75 koní výkonu. Tento plug-in hybrid s dvousedadlovým částečně tandemovým uspořádáním sedadel (pochopitelně kvůli aerodynamice) logicky nebyla žádná raketa – skromný motůrek měl co dělat, aby „roztočil“ předlouhé kvalty převodovky DSG, a tak i přes muší váhu trvalo zrychlení na stovku vlažných 12 vteřin.

5. McLaren Speedtail

Na závěr jeden důkaz, že aerodynamika a odpor vzduchu jsou důležité i pro vysoce výkonné vozy, jako je třeba McLaren Speedtail o výkonu 1 050 koní. Perfekcionistický Speedtail dělá všechno pro to, aby se na svoji maximální rychlost 400 km/h dostal s co nejmenší námahou.

Má proto například akční členy upravují tvar zádě za účelem zvýšení, nebo naopak snížení přítlaku. Místo vnějších zpětných zrcátek jsou tu kamery, ty se ale ve vysokých rychlostech zasunou pro snížení odporu – v jeho „cestovních“ rychlostech je stejně nepotřebuje.

Reklama

Sdílejte článek