Článek
Teprve když jsem řídil pravý džíp z druhé světové, i když to byla licenční verze Ford GPW, tak dovedu ocenit tohle auto. A vlastně i to je licenční, protože jde o Bombardier Iltis. Původní Iltis z roku 1978 byl vojenským terénním automobilem západoněmecké armády, později výrobu převzal kanadský Bombardier pro svou a belgickou armádu. Název Iltis ale ponechal a německy to mimochodem znamená tchoř. Tomu říkám sexy jméno!
Iltis má označení 183 a Volkswagen je oficiálně označil za nástupce typu 181. S tímto volnočasovým autem na technice Brouku ale Iltis nemá opravdu nic společného, typ 181 nezvládl žádný těžký terén a jeho motor nebyl moc silný. Armáda tehdy požadovala takový evropský Jeep, obojživelný automobil s pohonem všech kol, který by nahradil starý Kübelwagen. Volkswagen to nejprve zkusil s jeho úpravou, ale byl z toho jen typ 181. Ten však zadání neplnil a armáda sáhla nejprve po dvoutaktním DKW Munga. Jeho výroba skončila v roce 1978. Když Volkswagen převzal Auto Union, měl rázem vhodnou techniku pro vojenskou čtyřkolku. Jen se pustil do pořádného vylepšení. Šéfem projektu byl Ferdinand Piëch, techniky vedl Roland Gumpert, výroba běžela v Ingolstadtu a nejspíš jde o nejdůležitější off-road, o kterém jste možná neslyšeli.
Nejen pro vojáky, ale hlavně pro ně
Kromě vojenské verze byla v roce 1979 uvedena i civilní varianta, kterou si oblíbili lesníci a zemědělci, jenže stála dost peněz, takže se prodávaly spíš jednotky kusů. Tenkrát na tak radikální auto asi nebyla vhodná doba. Volkswagen následně obdržel i velkou zakázku od kanadské armády, a proto začal přemýšlet, že by postavil továrnu přímo tam. Ono vyrobit 1 900 aut není jen tak. Nakonec došlo ke spolupráci s firmou Bombardier, výrobcem letadel, který dostal grant od vlády, aby zajistil výrobu. Bombardier pak vyráběl Iltisy v licenci, do Kanady se přestěhovala celá linka a tato auta se potom dostala třeba i do Belgie. Vizuální odlišností byly jen blinkry na předních blatnících a loga na masce a volantu. Na tom levém je navíc držák na vlajku, jinak s designem opravdu nedělali nic. Samozřejmostí byla olivově zelená vojenská barva.

Trochu jiný kus historie Volkswagenu. Golf GTI a všechny jeho generace na jednom videu!Video: Volkswagen
Auto je oficiálně čtyřdveřové, ale dveře jsou vlastně jen kusy látky, které přiděláte ke karoserii. Čtyřmístný interiér je naprosto minimalistický a spartánský. Sedadla jsou z Passatu, aby se ušetřilo, a jsou vlastně jediným komfortním, a dokonce i jediným čalouněným prvkem. To ale myslím ve srovnání s americkým Willysem MB, který byl ještě spartánštější. Na palubce je ukazatel teploty vody a napětí baterie, ale to bylo standardem jen u kanadských verzí. Těch pár páček a spínačů byste jinak našli v Golfech nebo Broucích a právě z Brouka je i volant. Před spolujezdcem je pro změnu držák kulometu. Ve středu karoserie je rám, který chránil posádku při převrácení. Nějaká ta výzbroj se na něj dala také přimontovat. Na zadním čele je rezerva a kanystr, vlevo je vedle něj hrdlo nádrže. Vpředu i vzadu jsou úchytná oka, aby se auto dalo přepravovat snadno i pod vrtulníkem. Pod nárazníkem jsou schovaná další světla do vojenské kolony.
Koncernová technika se ukázala jako překvapivě odolná
Pod kapotou je čtyřválec EA827 z Passatu pro americký trh s objemem 1 714 ccm s karburátorem Solex 1B1, ale na výběr bývala i vznětová přeplňovaná šestnáctistovka z Golfu. Jeho výkon je 75 koní (55 kW) v 5 500 otáčkách, ale jen při natankování prémiového paliva. S obyčejným výkon klesl na 70 koní (51 kW). Točivý moment dosahuje maximálních 135 Nm v 2 800 otáčkách, takže nemusíte auto v terénu vytáčet až k omezovači. Zapalování je vodotěsné, elektroinstalace má 24 V a baterie jsou pod zadními sedadly. Vedle motoru jsou nad podběhy úložné prostory.
Motor je umístěný hodně vpředu a pohání zadní šestnáctipalcová kola. Mechanicky je možné přiřadit i tu přední. Díly pohonu a pětistupňovou převodovku si Iltis půjčil z Audi 100 a později byl na tomto základě postaven systém Quattro, s nímž líbivé kupé vyhrávalo v rallye. Pohon všech kol lze zapnout za jízdy při jakékoliv rychlosti, což byla zajímavá konstrukční a i konkurenční výhoda.
Projede prakticky všude
První stupeň převodovky je pomalý a je určený do terénu, má i označení G (Gëlande). Hřebenové řízení je mnohem přesnější, než tomu bylo v Broucích a tím pádem i v modelech 181. Obě nápravy jsou stejné s uzamykatelnými diferenciály, mezinápravový tady ovšem není. Odpružení tvoří teleskopické tlumiče a příčná listová pera, na obou nápravách jsou bubnové brzdy. Díky tomu má Iltis velmi dobré jízdní vlastnosti a je příjemně ovladatelný. Navíc je na dobrém povrchu až překvapivě hodně pohodlný.
Auto zvládne vyšplhat na svah se sklonem 77 stupňů nebo brodí se vodou hlubokou 60 centimetrů. Jen se přemontoval kryt od baterek dopředu na masku, aby odstínil velké proudy vody. Pod motorem má bytelný ochranný kryt. Rozvor je krátký, jen 2 017 milimetrů, ale i to je svým způsobem v terénu výhoda, Iltis prakticky nejde posadit na břicho. My zkoušíme prudký svah a potom v lese i bahno, vyjeté koleje a rozbité cesty, kde si užijeme i křížení náprav. Nic z toho ale Iltis nezastaví. Auto má obuté Pirelli Scorpio S/T v rozměru 235/75 R15, což jsou téměř silniční gumy. Ale dokud máme poháněná všechna kola, tak Iltis nezaváhá a jede pořád všude. Zesílené hnací hřídele má jen kanadská verze, takže na jízdy mimo silnici je lepší.
V létě se vyvětráte
Iltis váží 1 550 kilogramů. Volkswagen zaručoval, že auto bude fungovat v rozpětí teplot minus 30 až plus 44 stupňů Celsia. Průměrná spotřeba se pohybuje na silnici při běžné jízdě kolem osmi litrů, v terénu už je to kolem osmnácti. My jsme si s Vaškem ani nepřimontovali bočnice a střechu. Dokonce jsme si sklopili i čelní okno, takže byl kolem nás opravdu průvan. Líbí se mi, jak vysoko nad zemí sedíme. Sice kvůli tomu není nastupování pro každého, ale je to zábava takto jezdit.
Tu armádní zakázku tehdy Volkswagen vyhrál, byl totiž mnohem levnější než soupeř Mercedes-Benz třídy G. Výroba byla ukončena v roce 1988 a do té doby vzniklo 9 547 aut. Z toho německá armáda odebrala 8 800 kusů. Do civilu zamířilo jen 404 aut, s trojnásobnou cenou Golfu si ho nikdo nechtěl koupit. To už jste mohli mít osmiválcový Range Rover.
Na Dakaru si Volkswagen zajistil výhru dávno před Touaregem
Jedno z aut má za sebou i sportovní úspěch, Freddy Kottulinsky vyhrál s Iltisem slavnou rallye Paříž-Dakar v roce 1980 coby první tovární jezdec v historii tohoto závodu. Je pravda, že závodní tým Iltisů tehdy připravilo Audi, které ale přidalo jen větší karburátor a ostřejší vačku. Jinak byla auta sériová. Druhý dojel další Iltis se Zanirollim za volantem, čtvrtý byl Ragnotti a devátý Gumpert. Iltisy startovaly v soukromých týmech v letech 1982 a 1983, ale z toho už nikdy další úspěch nebyl. Přesto, když si vedle Iltisu představíte speciální Race Touareg, s nímž Volkswagen vyhrával na Dakaru v Jižní Americe v tomto století, působí Iltis neuvěřitelně jednoduše. Jenže tehdy i Dakar byl jiný, byl to maraton, kde se nejelo o vteřiny, ale o hodiny. Proto mohlo vyhrát i pomalé auto, když bylo spolehlivé.
Koncem sedmdesátých let se po novém vojenském autě rozhlížela i francouzská armáda, jejich Jeepy vyrobené v licenci u již zaniklé značky Hotchkiss, byly zastaralé. Domácí automobilky neměly vhodná auta, takže Peugeot dal svůj motor do Mercedesu třídy G a měl typ P4, Renault udělal totéž s Fiatem Campagnola a Citroën to samé právě s Iltisem a vznikl typ C44. Zakázku vyhrál Peugeot, takže Citroën to s typem C44 zkusil alespoň na Dakaru 1981 a 1984, ale závod nikdy nedokončil.
Je to rarita, kterou skoro nepotkáte
Iltisy jsou špatně k sehnání (zejména ty civilní) a počítejte se vstupní investicí alespoň půl milionu korun. Pokud ovšem toužíte po vojenském autě v garáži, nejspíš svých peněz litovat nebudete a Iltis se vám odvděčí za klidný důchod, kdy bude opečováván nějakým nadšencem. Právě tak to má Vašek s tím svým, koneckonců chtěl Iltise od dětství, takže je to jeho splněný sen.
Nakonec se ale německá armáda přeci jen přiklonila k Mercedesu třídy G a ten začal Iltisy nahrazovat. Kromě původních volkswagenů vzniklo 3 100 o trochu vychytanějších Bombardierů. Z toho 2 500 bylo pro kanadskou armádu a ta poslední kusy vyřazovala až v roce 2009, dnes má také Géčka. A ještě vyrobili 2 673 stavebnic pro belgickou armádu, kde auto sloužilo až do roku 2021. A právě z belgické zásilky je nejspíš toto auto z roku 1984. Možná není nejhezčí, ale projede všude. Díly se sehnat dají, pro armádní zásoby jich byla vyrobena spousta. Velkým problémem je ale koroze.







