Řídili jsme hrdinu druhé světové války: Válečný veterán vypadá jako Jeep, ale není Jeep

Ano, tohle je zase jednou esence motorismu USA – pravý a nefalšovaný vojenský Jeep, jen se znakem modrého oválu. Jak se to ale stalo, že se v roce 1941 začalo vyrábět toto auto pod několika názvy?

Za vším hledej armádu, v tomto případě válku, která přiměla několik konstruktérských týmů pustit se do vývoje čtvrt tunového off-roadu. Ve firmě American Bantam to byl Harold Crist, u Fordu se snažil Dale Roeder a u rýsovacího prkna Willys-Overland se hrbil Delmar Roos. Výroby se nakonec účastnili u posledních dvou jmenovaných firem a povedeného prcka potkáte skoro vždy v té olivově zelené.

Rozhodnutí o vývoji padlo díky německým Kübelwagenům, které Američany inspirovaly ke stavbě podobného vojenského auta. Zadání znělo: malé, čtvrt tunové, nízké lehké auto se sklopným čelním sklem, silným motorem a pohonem všech kol. Do vývoje se přihlásily značky Bantam (nástupce americké pobočky Austinu) a Willys, později se přidal ještě Ford.

Poručík Hogan se už na podzim 1941 ale vyjádřil v tom smyslu, že výsledné auto nejspíš nebude prací jedné automobilky a že by výrobci měli stejně na projektu spolupracovat. Na vývoj totiž bylo 49 dní a pak dalších 75 na dodání 70 prototypů k testování.

Bantam si jel po své ose a prototyp měl hotový jako první, navíc to bylo nejúspornější a nejlehčí auto. Bohužel také nejdražší. Nakonec ale dojel na malé kapacity své výroby a také nedostatečné finance na výrobu dostatku kusů. Nakonec Bantam vyrobil pár kusů, pak se přeorientoval na produkci ikonického přívěsného vozíku. Po válce v roce 1950 zkrachoval.

Od něj se vzhledově dost lišil Willys se světly integrovanými do masky, vertikálními otvory, které jsou dodnes poznávacím znamením, sklopným oknem a rovnými blatníky. Světlomety se dají otočit do motorového prostoru pro případnou noční opravu. Jeepy ale měly většinou bojová utlumená světla a i tady je jedno na levém blatníku. Také kapota byla rovná, takže se dala použít jako stůl.

Willys a Ford měli dostatečný rozpočet i kapacitu na výrobu. A právě Willys to nakonec vyhrál, když se obecně považuje za tvůrce Jeepu a každý si myslí, že všechny armádní automobily té doby jsou Jeepy Willys MB. Později soudy konstatovaly, že Willys si neprávem přivlastňoval do reklamy sdělení, že je jediným tvůrcem vojenského Jeepu, a tak od těchto tvrzení výrobce upustil.

Willys měl nejlevnější auto, ale platil pokutu za pozdní dodání prototypu. Ovšem jejich Quad a fordovský Pygmy jinak nepůsobily špatně. U Willysu se vojákům líbil hlavně nejsilnější šedesátikoňový motor, protože Ford měl poloviční výkon. Takže Willys vyhrál a Ford byl požádán, aby vyráběl prakticky stejné auto a tím navýšil kapacitu.

A Ford měl pochopitelně radost, protože to byl jistý kšeft, a právě v rámci toho kšeftu vyrobili v roce 1943 i tohle auto. Jejich model dostal označení GPW – General Purpose, tedy univerzální účel, a to W znamenalo Willys. Rozdílný byl Ford GPA, obojživelný speciál (Amphibious). Různých dalších verzí, včetně odlehčených, ale bylo tolik, že by to vystačilo na celou sérii článků.

Na první pohled je Ford stejný jako Jeep. Rozdíly poznají jen opravdoví znalci. Stejně tak jen málokdo asi tuší, jak vzniklo to ikonické jméno Jeep, ale dost možná to bude kombinace mnoha faktorů – výslovnosti zkratky GPW, jména jedné vedlejší postavy z Pepka námořníka…

Kdo ví, ostatně už to není ani důležité. Ikonická je i maska s vertikálními otvory, ale právě tu vymysleli ve Fordu, ne u Willysu. Akorát Ford jich měl devět, Willys později přešel na sedm, a právě sedm se uchytilo a zdobí Jeepy dodnes. Blinkry jsou samozřejmě dodělané, originální Jeepy je neměly. Ford měl jiné úložné boxy za zadními podběhy a hranatou příčku rámu vpředu, zatímco Willys měl kulatou. A také najdete snad na každém dílu písmeno F. Od roku 1941 se vyráběly modernizované verze Willys MB a Ford GPW. A vyráběly se tak, aby se daly snadno smontovat, když na bojiště dorazily rozložené v bedně.

Konkrétní auto pochází nejspíš z programu Lend-Lease a začátek své kariéry strávilo v Sovětském svazu. Vzhledově je GPW zrenovovaný do barev skutečného auta, které se podílelo na osvobození Československa. Přesně takový s tímto označením byl totiž vyfotografován v Třemošné u Plzně v roce 1945. 

Uvnitř žádné změny neproběhly. Je tu jednoduchý interiér s prostou plechovou palubkou, na které jsou čtyři budíky a držák pušky. Řidič i spolujezdec mají jednoduchá sedátka, vzadu je mezi podběhy sklopná lavice. Tenký volant se příjemně drží, ale o žádném nastavení nemůže být řeč a sedím u něj až nepříjemně blízko. Hned po pravé ruce máte páku převodovky a vedle i redukci.

Před spolujezdcem je kastlík, který je dost dlouhý. Čelní sklo jde sklopit a položit na kapotu, kde se dá zajistit úchyty. Stěrače mají páku a ovládáte je ručně, většinou to byla práce spolujezdce. Až u posledních modelů je mohl pohánět podtlak. Ovšem je pravda, že vojáci často jezdili se sklopeným oknem.

Auto nemá žádné topení. Ale ono i kdybychom dali střechu, tak tu tvoří opravdu jen střecha a plachta na zadním čele. Boky Jeep žádné nemá, takže stejně by nebylo co vytopit, a takhle je z auta senzační výhled ven. V interiéru není nic na ozdobu, což je vlastně krásné. Zatímco hladký pravý bok nijak nekomplikuje nastupování, vlevo u řidiče je lopata a je tu i místo pro sekyru. Tu se zatím nepodařilo sehnat.

Pak jsou zvenku ještě madla, kterých se mohou pasažéři za jízdy držet, když mají pocit, že v zatáčce nedobrovolně vystoupí. Posez je trochu jako v autobusu, ostatně to otáčení s volantem také. Když sklopíte zadní lavici, je auto nachystané na montáž kulometu. Každou chvíli se ale auto měnilo, jak přicházely požadavky od vojáků a poznatky pro vylepšení.

Pod rovnou kapotou je řadový čtyřválec Willys L134 „Go Devil“ o objemu 2,2 litru, který má ventily paralelně s písty. Ten si vystačí s výkonem 60 koní (45 kW) ve 4 000 otáčkách a točivým momentem 142 Nm ve 2 000 otáčkách. Na volnoběh je ale velice tichý. Spotřeba se pohybuje mezi deseti až dvanácti litry. Poháněná má všechna šestnáctipalcová plná kovová kola. Ve Fordech má ale šedou barvu, zatímco ve Willysu zelenou.

Startuje se bezklíčově. Zapnete klíčkem elektriku, nastavíte ručně táhlem sytič a šlápnete na spínač na podlaze. Motor naskočí poměrně záhy, jenže jej přes startér přeslechnu a ještě chvilku ho potrápím. Motor je totiž velmi tichý a má kultivovaný chod. Na to se ale dá zvyknout.

K motoru je připojená třístupňová převodovka Borg-Warner s redukcí a kulisou dog-leg, tedy jedničkou k sobě a dozadu. Zpátečka je místo jedničky. Vzhledem k tomu, že řadit častěji mezi dvojkou a trojkou se hodí, tak je kulisa celkem příjemná. Maximální udávaná rychlost je 105 km/h, ale doporučená je přímo od výrobce jen 65 km/h. Je to i napsané výstražnou žlutou barvou na palubní desce.

Možná to není závratný výkon, ale motor je spolehlivý, což bylo pro armádu nakonec to nejdůležitější. A svižný mi GPW přijde až až, takže tam dáte trojku a jedete pořád. Na všech kolech jsou bubnové brzdy. Jeep se ovládá naprosto jednoduše a hladce. Jede se mi s ním strašně příjemně. Všechny ovládací prvky reagují přesně dle očekávání. Když to srovnám s jinými napodobeninami, tak Jeep se řídí příjemně. Jet s UAZem nebo rumunským Arem je proti tomu skoro utrpení.

Do nádrže pod sedadlem řidiče se vejde 57 litrů paliva, což stačí na 480 kilometrů dojezdu. Přitom palivový filtr je v motorovém prostoru. Se všemi náplněmi váží GPW 1 113 kilogramů, v terénu uveze 363, na silnici dokonce 540 kilogramů. Spotřeba je kolem 14 litrů.

Vpředu i vzadu je tuhá náprava na půleliptických listových perech s olejopneumatickými tlumiči, a tak na silnici trochu poskakuje a vy vystoupíte hezky naklepaní. Vojáci z toho občas měli dokonce nemoc ne nepodobnou té mořské. Světlá výška je 22 centimetrů, brodivost 53 centimetrů. Vpředu zvládne Ford nájezdový úhel 45 stupňů, vzadu o deset méně. Díky malé hmotnosti, převisům a krátkému rozvoru zvládne v terénu skoro každou překážku.

Nakonec si odnáším dojem, že tenhle off-road je odolný, nezničitelný, skvěle manévruje a je spolehlivý. A navíc to není jen off-road, ale sporťák. Dokonce jediný americký sportovní automobil, což o něm v nadsázce řekl sám Enzo Ferrari. Prý má nízkou otevřenou karoserii, je lehký, se silným motorem a řazením manuální převodovky na podlaze, takže to je nejblíž ke sporťáku, co kdy Amerika byla.

Anebo to bylo jen další rýpnutí Enza do Henryho Forda, kterým byl Il Commendatore pověstný. I když jelo se mi s ním stejně dobře jako s nějakým sporťákem ze sedmdesátých let. Třeba Němci sami uznali, že americký Jeep byl mnohem lepší než jejich Kübelwagen a projedete toho s ním víc než s většinou dnešních SUV. Výrobce dodával i návod na správné zničení, aby se nepříteli dostal do rukou jen nepoužitelný vrak.

Víte, co je fascinující. Že se auto odporoučelo z aktivní služby v armádě až v roce 2000, ačkoliv výroba skončila už v roce 1945 a nastoupily modernizované verze M38. Vzniklo 647 925 aut, z toho 277 896 pod značkou Ford. Šlo tedy do té doby o nejvíce vyráběný teréňák s pohonem všech kol. A zatímco Ford se po válce s auty rozloučil, Willys pokračoval s civilními verzemi CJ dál a dnes je nástupcem tohoto modelu typ Wrangler už ve své čtvrté generaci.

Kromě druhé světové si své odsloužilo v Koreji, Vietnamu a spoustě dalších válek druhé poloviny 20. století. Kromě spojeneckých aut je měla ve výzbroji i Rudá armáda díky programu Lend-Lease, zhruba šedesát tisíc aut, ale popravdě za ně Americe nikdy nezaplatila.

Dokonce i naše armáda, konkrétně samostatná obrněná brigáda, měla také 79 kusů a používala je jako auta velitelů a dopravní službu. Ve službě zůstala auta až do padesátých let, než je vyřadil nedostatek dílů. Přitom některé jsou stále dostupné, například originální střechy.

Vzhledem k účelu auta byl GPW i Willys obrovským způsobem úspěšní. Není snad film, fotka nebo kresba z druhé světové války, kde by se Jeep neobjevil, a spousta lidí tvrdí, že bez něj by spojenci s USA v čele válku nevyhráli. A ostatně slovo Jeep se stalo synonymem pro terénní automobil obecně a spousta automobilek po celém světě začala vyrábět auto podobné konstrukce. Není to jen auto, je to ikona, absolutně univerzální auto pro spoustu rolí a nepostradatelný parťák tehdejšího vojáka.

A my v Plzni máme k těmto nezničitelným hrdinům obzvlášť respekt, takže to pro mne byl skvělý zážitek. Je to stejná ikona jako Volkswagen Brouk, původní Mini, Citroën 2CV alias kachna nebo Trabant. Jeep je prostě jeden z milníků automobilové historie a já si svezení s ním přál dlouhé roky. Tak se mi to konečně splnilo (i když pod značkou Ford), už zbývá jen zasalutovat a vzdát mu čest.