Článek
Historii geniálního a legendárního malého britského auta jsme se věnovali již minule, takže místo vzpomínání na sira Aleca Issigonise, který křídou obkresluje půdorys čtyř sedících lidí na zemi, aby navrhl co nejmenší auto, se rovnou zkusím podívat na historii sportovních modelů od Johna Coopera (mimochodem Issigonisova přítele), jež psaly historii na okruzích i v rallye, byť se tehdy stále prodávaly pod původními značkami Austin a Morris.
John Cooper byl vlastníkem Cooper Car Company a sám navrhoval a stavěl závodní monoposty včetně těch pro formuli 1. To on hned v malém Mini viděl závodní potenciál a lidové autíčko mu nedalo spát. Issigonis byl sice k závodním ambicím skeptický, ale Cooper zatlačil na management koncernu BMC a dostal svolení spolupracovat na vývoji sportovní verze Mini Cooper. V září 1961 se tak v prodejnách poprvé objevil Austin Mini Cooper a Morris Mini Cooper, tehdy ještě s litrovým motorem, později s jedenáctistovkou. Je to sice na první pohled zvláštní, ale Mini se na sportovní jízdu vážně hodí.
Konkrétní Cooper S má řadu krásných detailů.
Konkrétní auto je z roku 1971. Tehdy byl ve výrobě model Mark III. Ten se jinak vyráběl mezi roky 1969 až 1976. Má větší dveře než starší modely a konečně také schované panty dveří a stahovací okna místo posuvných. A už když k němu jdete, tak funguje jako klasické Mini a přinutí vás k úsměvu tím dobráckým výrazem předních partií a svými kapesními rozměry. Dnes už by takto malé auto ani postavit nešlo, protože všechny ty bezpečnostní normy by jeho karoserii nabobtnaly.
U Mini nemůžete čekat záplavu prostoru, ale to nevadí
Interiér samozřejmě limitují rozměry karoserie, ale přesto zde nemáte klaustrofobické pocity a usadíte se pohodlně. Není třeba se hrbit ani lepit na spolujezdce. Uvnitř toho moc není, jen volant, budíky (těch je víc než u standardní verze), páčky a úžasná sportovněji tvarovaná sedadla. Volant je celkem malý a tím snadněji pod něj vsunete i dlouhé nohy. Když otevřete víko zavazadlového prostoru, zjistíte, že je menší než u běžného Mini. Tady jej totiž na obou stranách uzurpují palivové nádrže.
Nádherná palubka s centrálně umístěnými budíky a sportovní sedadla zdobí interiér.
Už mě ale čeká otočení klíčku a následné zjištění, jestli je Cooper S vážně o tolik lepší než běžné Mini, o kolik bývá dražší. Motor vpředu, pohon předních kol a fantastické jízdní vlastnosti, to je hlavní mantra Mini obecně a Cooper S z ní těží. Tím motorem je u Cooperu čtyřválec o objemu 1 275 ccm se dvěma karburátory SU, který se začal nabízet v roce 1964. Cooper upravoval i vačku a písty, aby motor vydržel další úpravy. Výkon je 76 koní (57 kW), což se zdá jako málo, ale na tak lehké malé auto je to vlastně ažaž. V dnešní době si ale tyto starší verze potrpí na aditiva.
John Cooper vylepšil už tak skvělé jízdní vlastnosti
K motoru je připojená celkem krátká pětistupňová a plně synchronizovaná manuální převodovka. Ta se do tohoto auta dostala prý až při pečlivé renovaci, která proběhla v Německu. Jen necelých 700 kilogramů vážící auto jede až 160 km/h. Na stovku ale zrychluje dlouhých 16 sekund, protože hbité je tak do 90 km/h.
Dvě víčka vedou do dvou nádrží, proto je kufr menší.
Podvozek tvoří pomocné rámy a odpružení obstarají gumové kužely. Auto je díky nim velmi jisté a má senzační chování v zatáčkách. Přitom stojí jen na desetipalcových kolech. Skvělé chování je díky hmotnosti, která je na fantastické hodnotě 645 kilogramů. Světlá výška je minimální, tou spíš auto připomíná supersporty, a tak se o olejovou vanu trochu bojím. Je totiž nejníž, hned za předním nárazníkem a je společná pro motor i převodovku (aby ne, když jsou v jednom celku). Díky tomu má ale Cooper (nebo spíš Mini obecně) těžiště fantasticky nízko. A ze stejného důvodu zase poskakuje na hrbolech, které prostě nedokáže odfiltrovat tak jako větší auta s konvenčním odpružením.
Čím je silnice klikatější, tím je svezení lepší
Auto přímo lační po zatáčkách a vrhá se do nich se štěněčím nadšením. Velmi strmé řízení reaguje okamžitě a je přesné. Ani není potřeba moc ubírat, jen zatočit a pevně držet volant, Mini zvládne vykroužit oblouk s lehkostí a ani přitom neskřípe pneumatikami. Ono totiž kvůli jeho rozměrům se všechny oblouky zdají rovnější. Stačí bohatě jet stovkou a už se chechtáte od ucha k uchu. Na mě to funguje jako terapie.
Není dobré tento maličký motor podceňovat.
Na všech kolech jsou kotoučové brzdy, kterým pomáhá posilovač. Standardně by měly být jen vpředu, vzadu měly i Coopery S klasické bubny. Brzdy dodávala společnost Lockheed a byly velmi citlivé. Ostatně jako každý ovládací prvek, který se chová, jako kdyby byl vaší prodlouženou končetinou a ne částí auta.
Není divu, že v závodech bylo úspěšné
Mezi nejvýraznější úspěchy Mini patří výhry na Rallye Monte Carlo 1964, 1965 a 1967. Coopery S byly ale nejrychlejší i v roce 1966, ovšem byly sporně diskvalifikované. Výhry slavilo auto i ve Finsku v letech 1965, 1966 a 1967. Dařilo se mu i na okruzích, například v roce 1966 Mini Coopery dominovaly a obsadily prvních 9 míst na Gallaher 500 Bathurst. Mini má i pět titulů z britského šampionátu cestovních vozů, tři tituly z britského mistrovství v rallye, další dva z evropského šampionátu rallye a dva i z evropských cestovních aut.
Sportovní verze dostala trošku jiný znáček.
Původní Mini se vytratilo v roce 2001 a nastoupilo novodobé Mini pod taktovkou BMW (ale nepovažujte jej za přímého nástupce, originální Mini asi nemůže nahradit žádné moderní auto) a i z něj jsou stále odvozené sportovní verze Cooper S, byť se na nich John Cooper samozřejmě nepodílel. Původní Cooper S se vyráběl do roku 1971 (z tohoto roku je i tento kousek) a do té doby vzniklo 6 300 aut s tímto motorem 1 275 ccm, pak jej nahradil model 1275 GT s hranatým čumákem shodným s modelem Clubman. Motor se dostal i pod kapotu většího MG 1300. Coopery ale nezmizely, tyto verze vyrábělo italské Innocenti i španělské Authi. Coopery se pak prodávaly i v devadesátých letech už s motory MPI, ovšem zpočátku dokonce s nižším výkonem než tyto staré z šedesátých let.
Dnes je tato verze s investičním potenciálem samozřejmě výrazně dražší než obyčejné Mini, například tento si Veteráni na Truc cení na 1,3 milionu. Ostatně v této specifikaci vzniklo jen pouhých 1 568 aut a jsou tak senzační, že tu cenovku i celkový hype kolem modelu Cooper S vlastně chápu. Bohužel, často můžete narazit na předražené falešné coopery.
Zábavu za volantem poskytne Cooper S neskutečnou, ale možná bude většině lidí stačit nějaká běžnější levnější verze, aby se o drahý model tolik nebáli. Dílů na staré britské knedlíky je nepřeberné množství, takže udržovat je v chodu není nijak složité. Vůbec také není problém je upravit a vylepšit dle vašeho vkusu, v tom vám poradí i početná a vstřícná komunita českých majitelů.
S Cooperem S bych to ovšem nedělal, ten bude nejcennější v originálním nebo alespoň dobovém stavu. Pozor na korozi, ta malé britské autíčko požírá s chutí. Hlavně na svárech karoserie nebo v zavazadlovém prostoru u baterie.