S elektrickou Vitarou jsme vyrazili za pohádkou Tři oříšky pro Popelku. Kousek za hranicemi je nádherná výstava

Z pražské centrály Suzuki, kde jsme si vyzvedli jednu ze dvou v Česku působících e Vitar, jsme to měli do Moritzburgu kousek. A vlastně pořád rovně. Jedete po D8 na Drážďany, sjedete z dálnice a jste tam. Z Prahy pohodových a v podstatě jen dálničních zhruba 170 kilometrů. Počítejte podle provozu zhruba dvě hodiny a kousek.

U samotného zámku se pak připravte na čilý ruch. Vzhledem k předvánočnímu času asi pochopitelný, i tak jsem byl ale zaplavenými parkovišti překvapen. Pokud se chcete vyhnout tomu nejhoršímu, dorazte nejpozději kolem deváté hodiny. Potom počet návštěvníků exponenciálně roste.

Parkovací místo byste i tak najít měli celkem v klidu, když se nevejdete přímo u zámku, k dispozici jsou i plochy v dochozí vzdálenosti. S placením jsme však trochu narazili. Aplikace nefungovala, automaty se zdlouhavým zadáváním údajů taky nebyly úplně spolehlivé… bývalo to s tím německým ordnungem lepší.

Samotný vstup pak přijde na dvanáct eur (asi 290 korun), zvýhodněný třeba pro studenty na deset (zhruba 240 korun). Děti od šesti do šestnácti let zaplatí 4,50 eur (něco málo přes stovku). Otevřeno mají na Moritzburgu každý den od půl desáté do půl šesté, poslední návštěvníky pustí do zámku o čtvrt na pět.

Samotná výstava (trvá do prvního března) je přes úvodní lehké rozpaky, kdy jsme procházeli dost nepovedenou atrapou lesa s umělým Juráškem, nakonec opravdu hezká – nejzajímavější jsou asi originální kostýmy.

Dozvíte se však i spoustu informací o samotném natáčení, v malém kinosále běží smyčka s dokumentem. A na české turisty jsou v Moritzburgu velmi dobře připraveni, výstava je dvojjazyčná. Celkově si na Tři oříšky vyhraďte tak hodinu času.

Mimochodem, víte, jak se německy řekne Popelka? Aschenbrödel… Takže překrásná Libuška je v Německu Aschenbrödel. Taky vám to zní spíš jako odpadkový koš? Nicméně, střevíček si na slavném schodišti můžete taky vyzkoušet, jenom se na něj občas stojí fronta.

Atmosféra pohádky však na vás na Moritzburgu dýchne spolehlivě, vsadím se, že si ji po návratu domů budete chtít hned pustit. Příležitost budete mít i na naší seznamácké televizi, v předvečer Štědrého dne.

A když už budete na Moritzburgu, určitě si zajeďte do Míšně. Je to kousek, sotva dvacet minut. Ani ne tak na vánoční trhy, podobných najdete u nás celou řadu, ale samotné historické centrum Míšně za návštěvu rozhodně stojí. A samozřejmě i vyhlášená míšeňská porcelánka. Zde si mimo jiné můžete koupit úžasně kýčovitou obří vázu za osm milionů.

Jak jsem napsal hned na začátku, naše e Vitara byla jedním ze dvou kousků nového elektrického modelu značky Suzuki v Česku. A vzhledem k tomu, že se začne prodávat až na jaře, ještě neznáme ani cenu. Ale už víme, jak jezdí!

S dynamikou jsme neměli sebemenší problém, naše verze s pohonem všech kol a tedy dvěma synchronními elektromotory s permanentním magnetem je na přední nápravě vybavena jednotkou s výkonem 128 kW, vzadu pak najdeme motor s výkonem 48 kW (systémový výkon činí 135 kW). Jako s každým elektromobilem jsem svižně zrychloval okamžitě, od nuly, díky výše zmíněnému výkonu však měla e Vitara dost sil i za městem. Na špinavých podzimních silnicích se hlavně při rozjezdech velmi hodila čtyřkolka, kdy dává suzuki při odpichu přednost zadní nápravě. Tedy té s vyšší trakcí. Pak už elektronika rozděluje točivý moment podle potřeby, a zvládá to i v rámci jedné nápravy, což se zase hodí v zatáčkách.

Jenže kvůli tomu, jak e Vitara neustále roztáčí i zadní nápravu (čtyřkolka je skutečně permanentní), nemůžete čekat hodnoty spotřeby jak z ecorallye. Suzuki udává spotřebu v kombinaci lehce přes 15 kWh, já jsem se kvůli převaze dálnice (vždyť jsem vám to psal, že z Prahy jedete v podstatě pořád rovně po dálnici) pohyboval kolem pětadvaceti. Za vyšších teplot a nižšího podílu dálnic se jistě dostanete k příznivějším průměrům, vzhledem ke zmíněné čtyřkolce bych však úplné zázraky nepředpokládal.

Suzuki totiž zůstalo věrné své tradici a skutečně připravilo čtyřkolku, která není jen na oko. Mimo zpevněné silnice (nebo klidně taky na sněhu, i když je tady i speciální mód Snow)) totiž můžete využít rovněž režim Trail. Ten „zamkne“ točivý moment ve stálém poměru mezi oběma nápravami.

Pokud tedy čtyřkolku skutečně využijete, Suzuki vám připravilo poctivou alternativu. Jestli se však hodláte držet asfaltu, velmi bych zvážil e Vitaru s pohonem pouze přední nápravy. Ta se nabízí s větší i menší baterkou (49 a 61 kWh), od toho se pak odvíjí také výkon předního elektromotoru – 49kWh varianta nabídne 106 kW, verze s akumulátorem 61 kWh disponuje 128 kW. Suzuki sice udává i pro e Vitaru 4×2 prakticky stejnou spotřebu v kombinaci kolem 15 kWh jako u čtyřkolky, já bych se však zase jednou vsadil, že praxe bude daleko příznivější. Respektive, rozdíl ve prospěch e Vitary 4×2 daleko vyšší, než kolik predikují tabulky. Kvůli použití akumulátoru lithium-železo-fosfát se musíte smířit s nejvyšším nabíjecím výkonem 90 kW, tato technologie však zase pomůže snížit cenu elektromobilu. Ostatně, stejný postup zvolil u svých nejlevnějších elektrických modelů i Volkswagen.

Suzuki e Vitara je celkově fajn crossover s délkou 4,2 metru, který by mohl mít vlastně dost široké pole působnosti. S pohonem předních kol, menší baterkou a udávaným dojezdem 346 km bude velmi příjemným společníkem do města a pro denní dojíždění za prací. S větší baterkou a dojezdem 428 km si troufne i na delší výlety a s permanentní čtyřkolkou se v pohodě vydá i mimo asfalt. Teď už jenom počkat na cenu! Zaslechli jsme však něco o tom, že by se měla udržet pod 800 tisíci korunami. A už základní výbava má být víc než slušná. Budeme upřesňovat!