Lucky Cruisers Weekend je největší sraz amerických aut (a motorek) ve střední Evropě. Tohle musíte vidět

Konečně nám to vyšlo! Pokud nepočítám letošní ročník, tak na LCW jsem byl někdy před lety ještě v kempu Konopáč a vzpomínky jsou už dávno mlhavé. Tehdy jsem ještě ani neměl svoje americké auto, ale i tak to byl moc příjemný čas, vlastně takové postupné pronikání do scény, kdy jsem se teprve učil, které značky a modely patří do toho kterého období historie a co mě baví víc a co méně.

Letos, o spoustu let později, to konečně klaplo a mohl jsem vyrazit na největší sraz amerických aut (a motorek) ve střední Evropě. Asi by bylo slušné a vhodné na takovou akci vyrazit s bublajícím osmiválcem pod kapotou, ale okolnosti tomu chtěly jinak. Jelikož jsme v rámci sbírky Portu Gallery před rokem a půl pořídili první generaci Viperu RT/10 a žlutá zmije musí dělat show, volba byla jasná.

Říká se, že i cesta je cíl, což jsme si s kamarádem Pavlem během 320 kilometrů dlouhé cesty z domácího hnízda Viperu v Litoměřicích až do kempu Merkur v Pasohlávkách u vodní nádrže Nové Mlýny dokonale ověřili. Jelikož jsem s naším Viperem najel už asi 8 000 km, trochu vím, v čem jsou jeho silné stránky a v čem zase ty slabší. A jízda po dálnici v letním vedru (nebo vlastně jakémkoliv počasí) není zrovna radostným zážitkem – bez střechy a bočních oken do něj dost fouká a zároveň je natolik hlučno, že si s kámošem zrovna moc nepokecáte (o audiu ani nemluvím, stará kazeta Machine Head je v něm strčená jen pro efekt). A stovkou také úplně nepojedete, protože byste dělali ostudu Viperu i sobě. Po celkem útrpné cestě po D8 a D1 jsme tedy u Jihlavy sjeli z naší „nejslavnější“ dálnice a vyrazili přes Brtnici, Třebíč a dál kolem Dukovan a později Pohořelic až do Pasohlávek. Tohle nás probralo – nádherná cesta, ve čtvrtek kolem oběda minimální provoz, široká, přehledná silnice, co se vine krajinou jako had. Pro naši zmiji ideální hřiště!

Podle relativně malé fronty u brány kempu jsme usoudili, že jsme dorazili celkem včas (čtvrtek 17. 6. 2026, kolem 13:15), ale i tak jsem u milé blondýnky z organizačního týmu podepsal číslo 814. Ostatně ani jsme se nedivili, z oficiálního FB profilu akce bylo zřejmé, že sraz začal spontánně už někdy v pondělí, kdy se v kempu usazovaly první ameriky. Doplníme, že registrace na bráně byla spuštěná už ve středu v poledne! Program, který jsme dostali společně s dalšími drobnostmi u registrace, jsem zvládl ztratit asi za půl hodiny, ale nevadilo to – brzy jsme pochopili, že tady si vše žije vlastním životem. Takže jsme našli místo, kde bude žlutá zmije na očích, rozdělali stan a šli se promenádovat. Zajímavostí je, že do Viperu se v pohodě vešlo vše potřebné – stan, dvě karimatky, spacáky (a polštářky z domova), ale i dvě tašky s oblečením. A také kožený kryt interiéru, jediná ochrana vnitřního prostoru zmije před deštěm na cestách (funkční jen, když vůz stojí). My samozřejmě jeli oděni v černé kůži, hlavu chráněnou koženými kuklami, ale i kšiltovka stačí. Pokud máte vlasy, nechcete z nich mít dready, že jo.

Celý kemp Merkur je obrovský, takže se plnil postupně. Brzy jsme se zorientovali, protože nám děcka z organizace řekla, že vlevo je klid, vpravo spíš party. Parkovali jsme samozřejmě vpravo. A i když program i mapku areálu byly jen na netu, nebyl žádný problém – na začátku jsme mrkli a pak se už nechali pohltit atmosférou, telefon sloužil jen jako foťák či pro komunikaci s přáteli, které jsme chtěli potkat.

Zmíněná atmosféra je asi tím, co mě překvapilo nejvíc. I když jsme se tři dny pohybovali mezi ohromnými koráby silnic a jejich tetovanými majiteli, všude vládla úplná pohoda. Procházeli jsme mezi řadami krásných aut (někdy skrytých mezi stany, chatkami a budovami restaurací a barů) a asi tisíckrát se pozastavovali nad zajímavými detaily, jimiž americké klasiky oplývají. Mezitím neustále probíhal cruising stovek aut v uličkách kempu – pomalu, v klidu, s typickým doprovodem bublajících osmiválců.

Zaslechli jsme, že náš desetiválec ve Viperu nemá zvuk… No, vzhledem k tomu, že se mu nelíbí pohyb rychlostí chůze a na jedničku, případně dvojku má dost pod tisíc otáček, tak to beru. Tuhou spojku (a moje levé koleno) to také příliš nebavilo, proto jsme tolik necruisovali kolem, ale spíš se kochali kolemjedoucími auty se sklenkou dobrého pití. Pro všechny ale platí, že jakmile se osmilitrový hliníkový desetiválec roztočí, tak velmi zdivočí, prská a práská, ale hlavně ječí a dělá svoje „zvuky“, ačkoliv úplně jinak, než to dělají cross-plane litinové vé-osmičky. Zní spíš trochu jako válečné letadlo, v čemž má pravdu Muldix, který o něm nedávno vydal super video, kde mimo jiné boří různé mýty. Určitě se mrkněte, je to kanál MM Automotive na YouTube.

Pohoří Pálava tvořilo společně s lesknoucí se vodní hladinou, pofukujícím větrem a po modré obloze rozházenými mráčky až kýčovitou náladu, jež nás úplně pohltila. Ještě ve čtvrtek jsme rychle stihli pozdravit hlavního organizátora Darka Haumera, který hodně může za to, že jsem se zbláznil do amerického železa. A také Petra Bellingera z časopisu Chrom & Plameny, jednoho z mála skutečných časopisů o autech, co v Česku zbyl a pravidelně ho čtu (a občas i přispěji nějakým příběhem). Potkali jsme také pár dalších skvělých lidí, kterým voní benzin a olej. A také kosmické interiéry těch parádních korábů, co kroužily kolem, do nichž jsme opatrně nakukovali. A také pod ty dlouhé kapoty, samozřejmě…

Během prvního dne jsme ani nestihli projít všechna zákoutí, ale i tak už jsme byli dost nakaženi aurou pohodičky, co v Pasohlávkách vládla. Během odpoledne už to kolem hlavního pódia ožívalo – báječní moderátoři Aleš Matoušek a Kamil Honisch v pět odpoledne zahájili 17. ročník LCW a postupně se začalo soutěžit, například v couvání nebo nejvyšším počtu lidí v autě. První večer rozproudila kapela Tom White & The Mad Circus, ale také drinky na barech kolem. A večerní autokino – mimochodem báječná věc, díky které bylo v USA po válce počato mnoho příslušníků generace baby boomers – bylo nostalgickou vzpomínkou na filmy, během nichž jsme dospívali. Další z výhod většiny klasických amerických „pekáčů“ je dostatek prostoru. Na všechno.

Páteční program byl už o dost pestřejší – jedli se obrovské burgery, vyměňovalo kolo na čas, házelo do dálky bělobokou pneumatikou, soutěžilo o nejlepší zvuk motoru V8… A otevřely se krámky kolem. Nechal jsem si udělat tričko s vlastní fotkou našeho žluťáka a koupil sluneční brýle, ale kolem toho bylo mnohem víc – od kovbojských klobouků přes kožené pásky, různé hadry až po praktické čističe kůže či laku. Jen ty vinylové desky si osobně koupím raději v Blues Café v Kutné Hoře, protože Viper zrovna praktičností neoplývá a nechtěl jsem je cestou zpět poškodit. Koho nezajímal program, stále se mohl potulovat kolem, obdivovat kroužící káry, probírat všechna možná témata společné vášně a radovat se z toho, jak se tu na jižní Moravě máme vlastně všichni dobře, protože žijeme v tomhle našem hobitíně.

Dalším levelem byl pak večer – kromě dívčí kapely The Apples, která za mohutného povzbuzování nabídla originální interpretace klasických hitů vylepšených jemnými ženskými hlasy, ale také skvělou energií plnou života, se okolí rozeznělo opět hlavně duněním motorů. A také rozsvítilo stovkami žárovek, neonů a diod. Osvětlil se nejen kemp kolem hlavní stage, ale také samotná auta. Vznikaly až surrealistické pohledy, originální fotogenická zákoutí, zaplněná americkými koráby a radostí účastníků. Hodně dobré zatoulání se – a ideální způsob, jak všechno za plotem kempu pustit na chvilku z hlavy.

A co vlastně na LCW bylo za auta? Pokud to vezmu hodně obecně, tak hodně moderních pony/muscle aut, hlavně Mustangů, ale i Challengerů. A mnoho pick-upů, hlavně Dodge Ram v nejrůznějších verzích, včetně šestikolky od Mean Machine Garage. Stovky kusů krásných starých klasik, ať už luxusních leštěnek nebo rusty pekáčů s perfektně udržovanou technikou. Nejvíc mě uchvátily čtyřdveřové hardtopy a velké šestimístné kabriolety ze 60. let, o tom už se u mě asi taky trochu ví, že tady vidím mnohem zajímavější pole než u klasických muscle nebo drahých cadillaců z konce 50. let (které jsou ale nejvíc space-age). Potěšil mě nový majitel krásného La Salle town coupé, který mě hned obvinil, že za jeho nové auto může můj článek tady z Garáže – hned po jeho přečtení si totiž vůz koupil. A taky doufám, že se ozve majitel Cadillacu de Ville z roku 1967, který ho „možná“ chce prodat, protože jsem se do té siluety zamiloval. A tak dále… Různých vzpomínek, drobných příběhů a setkání člověk během LCW zažije mraky, záleží jen na tom, jestli máte na všechny dostatečnou kapacitu paměti. A o tom to přece je, zase se vracím k oné auře, kterou tenhle sraz vyniká, protože jsem vůbec nebyl připravený na to, jak moc fajn to celé bude.

A přitom je úplně jedno, jestli si místo burgeru dáte pizzu a místo coly třeba pivo. Hlavní je, že se tady protnuly generace se stejnou vášní a radostí, které udržují kouzlo té Ameriky, ke které jsme pod pokličkou ruské nadvlády roky vzhlíželi. Té staré dobré Ameriky – ideálně do ropné krize začátku 70. let – kdy v městech na Rust Belt vznikala ta nejlepší auta. Taková, která fungují i dnes a jejichž kouzlo zub času neotupil, ale v době ekologické a elektrické šikany spíš zvýraznil. A která vlastně milujeme čím dál víc, i tady, uprostřed Evropy…

Taky jsem se chytil do těchto sítí a vůbec nemám důvod to vysvětlovat někomu, kdo to nechápe. Právě naopak, procházím mezi dalšími auty, objevím Pontiac z roku 1949 v původním stavu a majitel mi vypráví o jejich společné cestě časem. A to auto je pořád tady, se šrámy a vráskami, jako si z životních událostí odnášíme i my sami. A stále funguje, stále spolehlivě nastartuje a překoná všechny překážky, které mu stojí v cestě. Tak jako my – prostě carry on, přes všechna příkoří, abychom si mohli chvilku odpočinout za těmi překrásnými, tenkými volanty s tím opojným pocitem síly pod kapotou.

V sobotu dopoledne už v kempu bylo přes dva tisíce aut a více než sto kusů amerických motocyklů. Celkový rekord padl v sobotu k večeru – 2233 aut, 121 motorek, všechno „Made in USA“. Co k tomu dodat? Za čísly se skrývají tisíce příběhů, tisíce situací, různých životních osudů – aut i jejich majitelů. A to na tebe, člověče, tak dýchne, až tě to dojme. Protože ať už v životě děláme cokoliv a pohybujeme se v jakýchkoliv kruzích, jen málokdy jsme s lidmi kolem sladěni natolik, jako při uctívání společné vášně. A přesně to jsme tady dělali. Hovory se nestáčely moc jinam, prostě jsme se bavili o amerických autech – ať už kolem projelo El Camino nebo mohutný tahač Peterbilt, vždycky to stálo za to.

Jelikož v rámci Classicrallye.cz organizujeme velmi přesné a striktně fungující setinové rallye, mám tendenci na akce nahlížet optikou přísného traťového maršála. Ale na LCW je to úplně zbytečné. Jakmile jste v areálu, fungujete sami za sebe, zhruba dané je jen dění na hlavním pódiu, ale jinak tu vládne svoboda. A zmíněná pohoda, smích, slušnost, ohleduplnost. Vůbec se nedivím, že jsme kolem viděli tolik rodinek, tolik dětí – protože tady jsme se cítili bezpečně, bez stresu. A to je přesně ono, další důvod, proč se vlastně moc nechcete vracet do běžné reality 21. století, ve které normálně žijeme.

Stále jsem podvědomě hledal nějakou sekci Viperů, ale marně. V pátek večer se objevil jeden místní majitel hezkého červeného SRT-10 roadsteru, ale jinak byla naše žlutá zmije v první generaci osamocená (alespoň co vím do sobotního odpoledne). To mě trochu překvapilo, protože vím, že v Česku je přes 50 Viperů napříč generacemi a prvních přes 20… Ale nevadí, o to víc nás těší, že jsme za naši potvoru dostali i jednu z nádherných, přes pět kilo vážících cen, a naše dlouhá cesta tak byla korunovaná tímto oceněním! Moc si toho vážím.

Když v kožených rukavicích pevně držím Viper na cestě zpět na severozápad, dochází mi, že na LCW bylo fakt všechno. Nemyslím jen skvělé jídlo a pití či ranní probírání těla ve vodě malé laguny, ale hlavně tu atmosféru. Hlavní roli hrály samozřejmě pořádné americké káry, a to ze všech různých dob (hodně starých málo, nových až moc, ty mezitím byly nejvíc), ale i Rock´n Roll, pin-upky s tetovanými těly a šaty s puntíčky, fousatí pořízci, barevné registrační značky všech padesáti států, rezavé čerpací stanice, staré cedule s logy slavných značek, kožené hadry s ocelovými hroty, neony a nekonečná obloha jižní Moravy s Pálavou jako kulisou na obzoru. Klidně bych se zasnil víc, ale vím, že už by to nikdo nečetl, takže nezbývá, než smeknout a těšit se z toho, že jsme mohli být součástí této velkolepé akce, kdy se kemp Merkur na týden změnil v romantickou představu svobodného cruisování a všeobecné pohody.