Tuhle motorku potřebuju! Moto Guzzi V7 Special je téměř dokonalá klasika na pohodové výlety

Italové motorky prostě umí! Značka Moto Guzzi se drží své klasické koncepce už desítky let a nezdá se, že by bylo potřeba cokoli měnit. Konfigurace s vidlicovým dvouválcem s rozevřením válců v úhlu 90° trčícím do strany a pohon zadního kola kardanem vycházel ze studie policejního motocyklu, s níž Moto Guzzi usilovala o veledůležitý vládní kontrakt. Ten nakonec získala.

Dnes si motorky značky Moto Guzzi s jinou konfigurací pohonu snad ani neumíme představit. Motory samozřejmě procházely kontinuálním vývojem a dnes disponují všemi moderními povinnostmi, jako je vstřikování, emisní systémy a pokročilejší elektronika. Pořád jsou to ale klasické Moto Guzzi se svým specifickým charakterem a gyroskopickým efektem, kterému je potřeba se přizpůsobit.

Charakter není nepodobný plochým dvouválcům u BMW, ale Moto Guzzi se ho nesnaží za každou cenu potlačit a právě u tohoto retro motocyklu V7 Special je vlastně žádoucí. Původně tu měla být nová Guzzi V7 Sport (obrácená přední vidlice, dvojitý kotouč…), ale to, že jsem nakonec dostal k testu zcela odlišnou motorku, mi vůbec nevadí. Vlastně jsem za to rád.

V téhle bílé barvě totiž V7 Special vypadá skoro stejně jako původní originál mého kamaráda. Elegantní barva, spousta naleštěného chromu a stále ta samá koncepce motoru. Tohle je naprostá paráda!

Bohužel tu jako pěst na oko působí asymetricky umístěný moderní displej v dost lacině vyhlížejícím rámečku. Fakt je takový problém nabídnout na retro motorce v klasickém stylu tradiční mechanický budík v chromované kapličce? Klidně bych si za to připlatil. Minulá verze V7 Special přitom měla dva elegantní klasické budíky. Já je chci zpátky!

Ještě k novinkám - motor mírně posílil, a to na 67 koní a 79 Nm. Točivý moment je teď posazený o 600 otáček níže a je znát, že se z nízkých rychlostí má motorka čile k světu. Novinkou je elektronicky řízený plyn, díky čemuž může Guzzina nabídnout nejen různé jízdní režimy, ale také třeba tempomat.

Ale pojďme jezdit. Na to se těším nejvíc. I když já bych vydržel na tuhle motorku třeba dvě hodiny koukat. Jenže venku je přes 30 stupňů a já potřebuju jet, ať na tom rozpáleném pražském betonu a asfaltu neomdlím. Honem někam k vodě a do lesů!

Guzzina nastartuje charakteristickým zakuckáním a zhoupnutím do strany. Ihned se usadí na roztomile vibrujícím volnoběhu. Zařadím jedničku, rozjedu se a překvapuje mě, jak vibrace vlastně hned zmizí. Motorka s kardanem totiž nemusí mít motor natvrdo v rámu, aby se nekroutila rozeta řetězu. Takže za jízdy je mnohem klidnější a motor může být uchycen pružně.

Hned tam házím dvojku, trojku, čtyřku… a už si to bublám padesátkou a je mi krásně. Po pár metrech je mi jasné, že dneska se pospíchat nebude. V nízkých otáčkách motor reaguje měkce a nikam se nehrne. Je to klidný pohodář.

Motorka působí trochu těžkopádně a je potřeba ji přemlouvat k náklonům. Zřejmě to dělá nízká a dlouhá stavba, navíc vpředu s 18“ kolem. Prvotní impulz do řízení je trochu pomalý, ale pak už Guzzi „padá“ do zatáčky a velmi ochotně krouží oblouk.

Nekroutí se, je klidná a na výjezdech si pomáhá podélně uloženým motorem. Je zajímavé, jak se motorka vlastně doleva a doprava chová trochu jinak, a to jak na plynu, tak i pod plynem. Na to si ale samozřejmě člověk za pár zatáček zvykne a začne to vnímat jako součást charakteru.

Zatímco na většině motorek začnu brzy hledat jejich limity a trochu za to tahat, tady se mi vlastně nic z toho dělat nechce. Chci se jen tak vozit, vychutnávat si tradiční polohu v nízkém sedle, kochat se, zapomínat řadit šestku a užívat si to, protože musím bohužel Guzzi zase odpoledne vrátit.

Když je ale potřeba, motor sílu má. Dvouventilový dvouválec zabere odhodlaně snad od 2 000 otáček a letí k sedmi tisícům jako nic. Až člověk zapomíná řadit a utne ho omezovač. Dramatický pokles výkonu se tu nekoná, a i když má na papíře necelých 68 koní, působí o dost silněji právě díky mohutnému „krouťáku“ 79 Nm už v 4 400 otáčkách. Tenhle motor by se náramně hodil do nějakého klasického cruiseru/chopperu.

Dlouhé kvalty samozřejmě nutí jezdce podřazovat, ale stačí tam dát čtyřku a motorka vezme úplně všechno. A vůbec! Tady člověk nemá potřebu se někam hnát, celá motorka je hlavně o pohodě a stylu. Potřebuju ji vyfotit, ale nejradši bych se svalil do stínu a hodiny na ni jen koukal a poslouchal cvakání chladnoucího železa. A stejně tak bych místo pobíhání s foťákem v tom úmorném vedru v poli jen poslouchal, jak kolem mě na motorce jezdí kamarád Petr, který mi s focením motorek často pomáhá.

On ji popsal takto. „Moto Guzzi V7 Special je krásný malý cruiser, který mi fakt udělal radost. Motor V90° má typický a očekávaný charakter a je to poznávací znak, jako boxer u BMW. Tohle je krásná motorka, která mě od první sekundy v sedle nesmírně bavila. Charakteristické, až vlastně vtipné vibrace od motoru do zadku a do řídítek jsou jak jízda na koni. Celé se to tak nějak správně klepe. Motorka má parádní zvuk sání a hlavně výfuku, přehnaně netlumí odezvu, ale zase to není humpolácký uskákaný trakař. Výkon je akorát na pohodovou i svižnější jízdu, byť v úplně nízkých otáčkách je to trochu lenoch, kterého je potřeba přemluvit. A přemlouvat se nechá i v té první fázi náklonu do zatáčky. Tohle všechno je prostě rukopis a charakter, který mě bavil. A to i přes to, že motorka celkově působí těžším dojmem, než opravdu je.“

Už ale musím Petrovi, k jeho nelibosti, motorku sebrat, a jet ještě nasbírat nějaké dojmy a natočit video, ať si ji aspoň chvíli poslechnete (a fakt si musím pořídit lepší mikrofon!).

Tahle motorka je hlavně o tom, jak vypadá a že umí opravdu věrně napodobit originál z roku 1967. Nenechte se zmást, vůbec nejezdí špatně. Jezdí prostě přesně tak, jak očekáváte, jen ještě o trochu lépe. Vůbec není potřeba ji rvát na krev, přitom jí rychlejší jízda nedělá problémy. Brzdy při běžném sportovnějším svezení nevadnou (ani ten jeden kotouč vpředu), podvozek se beznadějně nepotápí. Jen to prostě není sportovní motorka.

Bohužel je potřeba se vrátit a motorku zase odevzdat. A vůbec se mi nechce! Nejradši bych Guzzinu zaparkoval v garáži. Klidně místo mého XJR 1300, které je sice fantastické se spoustou stylu, ale já ho vlastně ani nevyužiju. Když se chci jen tak vyvenčit, tak i přes jeho tradiční vzhled a koncepci pořád svádí vzít za famózní mohutný čtyřválec. A pak se přistihnu, že na tom starém střepu někde letím jako úplně vymaštěné hovado. Mám já tohle ve svém věku zapotřebí?

Mám nápad. Někdo si ode mě to XJR kupte. Je to originál, žádný tuzing. Všechno je (kromě pneumatik a spotřebního materiálu) původní, včetně nějakých oděrek. Je to česká motorka s jasným původem a navíc teď po důležitém větším servisu. Mně je líto na něm nalítávat další tisíce kilometrů, když jich má doložených jen deset tisíc. Já si pak pořídím tuhle Moto Guzzi, protože to je přesně ta motorka, kterou na své odpolední výlety kolem komína potřebuju.

Moto Guzzi V7 Special není primárně o dynamice a ovladatelnosti. Je o klasickém stylu a věrnosti originálu. Moderní detaily celkem elegantně schovává tak, aby nerušily. Tedy, až na ten příšerný asymetrický digitální displej. Ten tam snad někdo vrazil naschvál. Tradiční vidlicový dvouválcový a stále ještě vzduchem chlazený (!) motor nepřišel o svůj specifický charakter a i když tahle motorka umí prásknout do koní, vůbec vás nenutí nikam pospíchat a odpolední výlety klidným tempem jsou na ní mimořádně uklidňující. Myslím, že zásadní chybu zkrátka nemá.