Hlavní obsah

Testy: Moto Guzzi V85 TT – nehostinným terénem bez ztráty stylu

Foto: Jakub Deml

Moto Guzzi V85 TT

Lákají vás dálavy východu, kde ještě trend hogo-fogo asfaltových cest neprostoupil do všech zákoutí? Ale zároveň vaši bradu halí úzkostlivě udržovaný plnovous a z alkoholických nápojů volíte jedině pivní speciály a obskurní drinky, o kterých už léta nikdo neslyšel? Pak napněte uši, milí hipsteři (a vy všichni ostatní), bylo by tu něco nového a italského.

Článek

Chcete-li naskočit do populárního světa cestovních endur, máte slušnou spoustu možností zejména německého, japonského a samozřejmě i rakouského a britského původu. Jenže vcelku snadno vám může přijít většina cestovních endur až moc „moderní“ – technicistní a místy přetechnizovaná. Právě pro ty jedince, upřednostňující tradičnější přístupy, teď přichází Moto Guzzi s novým želízkem do ohně a s vůbec první motorkou daného druhu ve svojí nabídce. Řeč je o cestovním enduru V85 TT – přičemž zkratka v názvu znamená Tutto Tereno – všechny povrchy.

Foto: Jakub Deml

Italům se podařilo zařídit, aby nepatřičné spojení nepůsobilo nepatřičně

Propojení těžko propojitelného

Souhra světů svobodného cestovního endura a staromilské Moto Guzzi je sice na první pohled nepravděpodobná, ale nadmíru vydařená. Zejména v odvážné červeno-bílo-žluté kombinaci to motorce prostě sluší a detaily se tu hezky doplňují. Hliníkový kryt motoru, nepostradatelný na cestách s velkými balvany, kryje klasický vzduchem chlazený dvouválec do „V“, jež je v rámu umístěn podélně (kliková hřídel je v podélné ose), takže válce ční do stran.

Foto: Jakub Deml

Bez válců do stran by to prostě nebylo ono

Dvě velká kulatá světla, propojená logem orla z LED diod, jsou doslova obestavěna trubkovým „lešením“ větrného štítu a přístrojovky, a doplněna ještě velkým zobákem vysokého blatníku. A aby nikdo nepochyboval o cestovním nadání při zdolávání nehostinných končin, nechybí ani robustní plastové kryty rukou a páček (takzvané bástry) nebo velké hliníkové kufry, pocházející z katalogu originálního příslušenství.

Foto: Jakub Deml

Přední partie s dvojicí světel je tím hlavním poznávacím znamením

Cestovní ergonomie s pár přešlapy

Kufry na bocích spolu s přirozeně vysokou stavbou vyžadují pořádné švihnutí nohy při nasedání, ale to pohodlí za to stojí. Prostorné sedlo je měkké, široká řídítka padnou do ruky naprosto přirozeně a nohy nemám nijak zalomené, ale přitom dostatečně daleko od sálajících válců motoru. Na mých 184 centimetrů je pozice za řídítky vzpřímená a uvolněná a dokonce se můžu za jízdy i vzpřímeně postavit a jet, aniž bych se skláněl k řídítkům.

Foto: Jakub Deml

Vzpřímená pozice, ve které můžete strávit stovky a stovky kilometrů, je u cestovní motorky nutností

Pár ergonomických nedokonalostí by se však přece našlo. Za prvé jsou to držáky stupaček spolujezdce, které nešikovně vyčnívají hned za mou stupačkou, takže mi nezbývá než mít nohu opřenou v půlce chodidla – když se chci postavit na špičku, narážím patou do zadních stupaček. Jak taky později zjišťuji, na mou výšku je značně nešťastný i větrný štítek. Pro svou malou velikost vypadá skvěle, ale ve všech polohách svého nastavení zvládá maximálně to, že mi ve vyšších rychlostech svádí všechen vzduch přímo do helmy a cestovní rychlost tedy znamená zmítání se v turbulencích. No a do třetice všeho pozitivního a negativního, je to ještě drobnost v podobě utopené spínačky. Zapůjčený novinářský stroj měl na klíčích velký přívěsek a ještě klíč od kufrů, takže dostat jej do spínačky v těsném obětí nádrže byl občas trochu očistec.

Foto: Jakub Deml

Za širokými řídítky je radost sedět. Jen kdyby na mě tak nefoukalo

Nezaměnitelně Guzzi – jen na chůdách

Když se mi ale konečně podaří dostat ježka do klece, odemknou s ním řídítka a zapnout zapalování, mohu startovat. Pěkná barevná přístrojovka, hrdě hlásající „Made in Mandello del Lario“, předvádí efektivní animaci a motor se na povel startéru dává s charakteristickým „ducnutím“ na stranu do chodu. Lanková spojka jde dvěma prsty až pozoruhodně lehounce, jednička žuchne na své místo a hurá na výlet přes Rumunsko – no dobře, pro účely týdenního testu si asi klidně vystačím s poježděním po Česku.

Hned na prvních pár kilometrech, odehrávajících se po rozvrtaných ulicích městské zástavby, kvituji úžasně pohodlné nastavení tlumičů. Na vysokých a měkkých zdvizích se TT pohodově nese a v kooperaci se zmiňovaným měkkým sedlem si přijdu vážně jako v bavlnce. S tím souvisí i nadání pro vyjížďky v terénu. Nezpevněnou, a případně i trochu rozbitou polňačku zvládá podvozek jako nic. Na nějaké tvrdší enduro blbnutí to ovšem není už jen kvůli sériovým gumám a pohotovostní hmotnosti 220 kilo. Brzdy mají příjemné dávkování, byť ta zadní působí trošku otupěle. ABS lze stejně jako kontrolu trakce vypnout, v režimu off-road je dokonce automaticky deaktivováno ABS na zadním kole.

Foto: Jakub Deml

Do města, nebo radši na okresky? Či snad dokonce do terénu?

Motor se v rámci kategorie dvouválců projevuje nadmíru kultivovaně a jemně. Když mu dopřejete alespoň něco přes 2 000 otáček, není nijak ucukaný, na plyn reaguje plynule a příjemně zatahuje. Přesto mu ale nechybí onen „Guzzí“ charakter. Je tu přirozené a vlastně i příjemné množství vibrací, a ačkoliv se výfuková soustava nijak dramaticky neprojevuje (což je dobře – je to koneckonců cestovní motorka), při přidání plynu se ozve mocné bučení, pocházející od vzduchového filtru.

Výkon jako takový naprosto stačí, byť o dálničního letce se rozhodně nejedná. 853 kubíků dvouválce vytvoří nanejvýš 80 koní a 80 Nm, což je dost na svižné ježdění, ale o prohánění sportovních naháčů nemůže být řeč – tyhle ambice koneckonců nemá ani vysoký podvozek, jejž je potřeba do zatáček trochu natlačit. Na druhou stranu síla motoru nevyleká a nevytrestá ani začátečníky. Motoru se nejvíc líbí ve středním pásmu, zcela ideálně v rozsahu od nějakých tří do šesti tisíc otáček. Když je třeba, nechá se dvouválec vytočit i dál, dokonce daleko přes sedm tisíc, ale nic převratného už v těchto výšinách nepředvede. Na dvouválec navazuje šestikvalt, který nezapře italskou náturu a občas má na věci vlastní názor. Hledání neutrálu vyžaduje trochu trpělivosti, a když zlenivím a začnu „flákat nohu“, odmění se tu a tam falešným neutrálem. Stačí ale lehce důraznější přístup a kvalty skáčou tak, jak mají.

Foto: Jakub Deml

Přesně o tom je svět cestovních endur - naložit kufry a vyložit je o pár států jinde

Cestovat lze daleko a dlouho

Osobně moc nemám rád formulování „cestovní rychlosti“, neboť pro každého jezdce může být tato hodnota trochu jiná i podle toho, jak je ochoten dlouhodobě snášet nápor větru. Za mě může enduro od Moto Guzzi na tempomat dlouhodobě pelášit klidně i dálničních 130, ale pro spoustu majitelů bude příjemnější spíš volnější tempo a okreska. Když už jsme u toho cestování, nelze opomenout dost velkou nádrž na 23 litrů paliva. Po natankování do plna ukáže počítadlo dojezdu na přístrojovce dojezd dokonce přes 500 kilometrů, ale to je hodně optimistická hodnota. Něco přes 400 včetně rezervy se však zajet v pohodě dá.

Shrnuto podtrženo, cestovní nadání nejnovější Guzzině rozhodně nechybí. V Mandello del Lario se podařilo stvořit motorku, která vybízí ke zdolávání dálav a neupravených cest, pořád si však zachovává charakter – tedy vlastnost, která je v dnešním světě čím dál cennější. Na jednu stranu má své mouchy a postrádá techniku či výkon mnohých konkurentů, na druhou stranu má ale přesně toho ducha a šarm, který jinde postrádáte.

Cena je nastavená na 299 900 korun a připlatit si lze (neberu-li v potaz separátně prodávané příslušenství) pouze za vícebarevné lakování, které stojí rovných 20 000 navrch.

Náš testovací jezdec má na sobě
PřilbaSimpson Venom
BundaTrilobite 1992 Victory
KalhotyTrilobite Parado
BotyFalco Shiro 2
RukaviceRusty Pistons Norvin London Café

Naše testovací jezdce obléká Bikers Crown

autowebAUTOWEBaUtOwEb

Reklama