Jedna z nejzábavnějších motorek, na které jsem kdy jezdil? Rozhodně tenhle italský naháč

Asi dovedu pochopit, že pokud jste měli na plakátu původního Monstera z roku 1993, tak vám ten aktuální přijde možná trochu méně výrazný. Italský styl ale nezmizel, hlavně přední světlo a nahrbená nádrž se starají o to, aby Monster nezapadl. Já bych se možná nezlobil, kdyby u Ducati na design ještě lehce přitlačili, víc se odvázali, ale to je asi tak jediná věc, u které jsem se na chvíli pozastavil. Pak jsem si nejnovějšího Monstera už jenom užíval.

Ne že bych Ducati Monster podceňoval, to zase ne, na to mám v jedné stopě málo naježděno a naštěstí už dost rozumu, ale poslední stroj, na kterém jsem jezdil, byl XDiavel… a to byl pekelník s výkonem 168 koní, který mě vyzul i z ponožek. Takže když jsem si u Ducati přebíral Monster s výkonem dvouválcové devítistovky 111 koní, dovolil jsem si o něco menší očekávání. Že jsem se jako obvykle spletl, si rozebereme v následujících odstavcích.

Nejdřív ale musíme dvouválec nahodit, trochu mu to trvá, prý je to vlastnost tohoto stále ještě nového motoru. Ničemu to nevadí, prostě si Italka dává na čas. A pak se ozve, ne přehnaně hlučně, sériové výfuky neprobudí půlku ulice, na druhou stranu je ten mechanický zvuk snadno zařaditelný, poznáte, že jde o Ducati. A zvlášť s rostoucími otáčkami…

První dojem, který se vlastně nesl celým testem, je jasný – nebývalá lehkost a celková kompaktnost stroje. A rozhodně to není jenom tím, že jsem naposled seděl na daleko větším a těžším XDiavelu. Monster je skutečně mimořádně lehký, vždyť pohotovostní hmotnost dosahuje jenom 175 kilo. Nebýt té nahrbené nádrže, měl bych pocit, že snad sedím jenom tak ve vzduchu. Což se potom velmi hodilo v zatáčkách, jak jste se určitě sami dovtípili.

A další poznatek hned z prvních kilometrů – Monster je nečekaně pohodlný. Taky byste tipovali spíš tvrdší, sportovnější nastavení, které na nerovnostech jezdce pozlobí? Ani náhodou, Monster se sice zatáčkami protahuje jako nic, konstrukce rámu taky vychází spíš z toho okruhovějšího, co Ducati vyrábí, ale mezi výmoly kličkovat nemusíte.

Vlastně jsem dlouho nejezdil na motorce, která by se tak skvěle hodila do města. Lehká, všude se vejde a ze spojky vás ruka taky moc bolet nebude. Rychlořazení od Ducati je totiž suverénně to nejlepší, jaké jsem kdy zažil. Zatímco všem těm automatickým novotám přicházím na chuť… no, spíš zatím moc nepřicházím. Ono to nefunguje vyloženě špatně, ale snad kromě Gold Wingu, který je spíš luxusní autokar než motorka, jsem si ještě neřekl, jo, raději automat.

Ale rychlořazení, na to se zvyká hrozně rychle. Pokud tedy funguje tak fantasticky jako u Ducati. Ani nepotřebujete vysoké otáčky, aby tam rychlosti nahoru přesně a hladce padaly. A dolů si pak Monster pomůže meziplynem. Páčku spojky opravdu řešíte jenom při rozjezdech.

A pak vezmete konečně pořádně za plyn a pochopíte, že jenom do města by byla Monsteru ohromná škoda. Dvouválec lakonicky označený V2 jede velmi slušně už ve středním pásmu, Ducati hlásí, že nějakých osmdesát procent točivého momentu máte k dispozici ve čtyřech tisících, maximum 91 Nm přichází v 7 250 otáčkách. A právě k těm sedmi tisícům budete devítistovku posílat moc rádi. A ještě lépe nad tuto hranici, tady V2 krásně ožije, zvuk ještě přiostří a Monster se rozletí. Ještě před chvilkou jsem se proplétal na podtočenou trojku mezi kamiony na jižní spojce a říkal si, jak je to celé takové hezké, učesané a komfortní, a teď se chystám nad devíti tisíci bleskově přeřadit a napadá mě, že si fakt nepřipadám o tolik pomalejší než na v úvodu zmíněném XDiavelu.

Jsou to samozřejmě diametrálně odlišné motorky, tímto krkolomnějším srovnáním chci jenom dokreslit překvapivě potentní dynamické parametry nového Monsteru.

Uznávám, neměl jsem být tak překvapený. Vždyť V2 slouží ve své lehce posílené podobě i v supersportu Panigale (tady dává 120 koní), rám Monsteru taky vychází z toho sportovnějšího u Ducati, jak jsme si už napsali.

Možná toto velmi mírné podcenění Monstera pramenilo i z prvních ujetých kilometrů ve městě, kde se tahle ducati ukázala nejen jako velmi mrštná a lehká, ale taky pohodlná motorka. Pozoruhodně všestranný je ten nejnovější Monster.

A vstřícný i pro méně zkušené borce za řídítky, kteří se mohou opřít o náklonové ABS, kontrolu trakce, nechybí ani jízdní režimy, které jsem si vyzkoušel už u XDiavelu. Většinu testu jsem zvládl na Road, párkrát vyzkoušel Sport, do města by se měl hodit mód Urban. Popravdě, větší rozdíl jsem zaznamenal až u mokrého režimu, až tehdy dvouválec na pokyn plynu reagoval vlažněji. Ani ve sportovním se totiž Monster vyloženě neutrhl. No, spíš si říkám, že dostatečně utržený ze řetězu byl už v Roadu.

Že je to velmi rychlá motorka, to mě překvapit nemělo, ale zvedněte ruku a nejlépe napište do komentářů, kdo jste čekal, že půjde o takto všestranný stroj? Taky v tom smyslu, že se na něm pobaví i jen lehce nadprůměrnější jezdec. Opravdu nemusíte nutně brousit kolenem o asfalt, aby vás Monster bavil, tuhle motorku si nejen díky nebývalé lehkosti užijete i v rozumnějších rychlostech. Ale neplést s tím, že by snad Monsteru kdykoliv chyběl výkon, to ani náhodou, jenom toho zkrátka umí víc než „jenom“ upalovat zatáčkami na plný plyn.

A za svoje schopnosti nechce nesmysl. U Ducati jsme rozhodně zvyklí na vyšší částky než 312 375 Kč. Moc mě bavila, příšera jedna úžasná!