Hlavní obsah
záhlaví
Hlavní obsah

Blog: Mé roky s ojetinami: Ve víru vášně starých sporťáků

Foto: Ondřej Kroutil

Triumph GT6 a MGB GT byly ve své době velcí rivalové a mně se poštěstilo je mít v jednu dobu v garáži oba

Vždycky mě lákala silná auta, která skvěle zní a mají pořádné benzinové motory. Aby ne, každý kluk po takových autech touží. V posledních letech se často říká, že zvuk pořádných motorů ani řízení dnešní mladou generaci nezajímá. Nevěřte tomu. Stačí otevřít dveře charakterního sporťáku, nastoupit, nasát ty správné automobilové vůně a jste polapeni. Uvařte si v klidu dobrou kávu nebo jiný oblíbený nápoj, dnes bude čtení trošku delší...

Článek

V předchozím díle jsem psal o devadesátkových sedanech a byl jsem nesmírně potěšený, že to mají mnozí stejně jako já. Máme rádi staré pětkové bavoráky. Interiér řady E39 je jeden z nejkvalitněji provedených, co znám. A to jsem se ještě vůbec nerozepsal o tom, jak moc mě bavilo před lety řídit prodlouženou sedmičku generace E38 s majestátným dvanáctiválcem pod kapotou. To byla teprve lahoda a dodnes na to vzpomínám.

Tahle auta pro mnohé z nás, narozených v sedmdesátých či osmdesátých letech, představovala vrchol inženýrství mnichovské automobilky. Nad blyštivě modrou 850Ci (E31) jsem se rozplýval už vloni. A právě stará osmička byla před mnoha lety vrchol radosti, jakou bych si mohl nákupem automobilu dopřát. Ale jak to tak bývá, vždy chyběly buď peníze, nebo odvaha tak servisně náročné auto pořídit. A že bude časem stát dvojnásobné peníze, to jsem zkrátka a dobře netušil. Osmička v tom nebyla zdaleka sama. Seznam charakterních sportovních aut z osmdesátek a devadesátek, která jsem asi v prvních letech po přelomu milénia měl koupit, protože jsou dnes opravdu velmi drahá, by byl pekelně dlouhý.

Foto: Ondřej Kroutil

MGB GT je ideálním sportovním veteránem pro začátečníky v té naší bláznivé vášni pro stará auta

MGB GT (1974)

Na první sporťák jsem si zkrátka musel počkat. V roce 2008 jsem se konečně vydal přes Německo do Anglie. Choutky na provozně náročnou osmičku mě přešly a já si uvědomil, že za opravdu rozumný peníz (tehdy kolem 100 tisíc korun) půjde vybrat dobře udržované MGB v ladné karoserii kupé, kterou pomáhal stylizovat slavný italský karosář Pininfarina. MGB je úžasná vstupenka do světa sportovních veteránů a já si nejspíš ani nemohl vybrat lépe. K mání jich bylo v té době hodně, ceny příznivé a zásoby náhradních dílů též bez problémů. Autu jsem na Garáži před časem věnoval celý článek a pořád platí, že je MGB skutečně ideálním prvním sportovním veteránem.

Foto: Petr Krab Jeřábek

Věnec volantu je v MGB na dnešní dobu nezvykle velký a tenký, jenže za něj zapadnu úplně akorát

Měl jsem obrovské štěstí na opravdu zachovalý a nezrezlý exemplář. Auto mělo sice už za sebou drobnější opravy, ale zachovalo si nezaměnitelnou patinu vozu, který je původní, nerenovovaný. Dlouhou dobu jezdil u první majitelky a dochovala se k němu i veškerá dobová literatura. Jak já rád pročítám tyhle staré servisní knížky! Dílenské manuály nesoucí na růžcích stránek naolejované otisky prstů majitelů, kteří se snažili svépomocí na autě něco opravit, mě fascinují snad ještě víc. Objevovat automobilovou historii, to je zkrátka vášeň.

A mé MGB GT mělo v době nákupu i jméno – Sebastian. Tak mu říkali původní majitelé a jméno autu už zůstalo. Vžilo se a „Seba“ máme doma dodnes. Už si přesně nevybavuji, zda jsem onu historku nezmiňoval při nějaké předchozí příležitosti, ale auto jsem na nějaké dva roky v garáži postrádal. Měl jsem motorkářské období, na „Seba“ nebyl čas a já měl pocit, že by si měl auto užít někdo další.

V té době taky rádo zlobilo a dvě ze tří vyjížděk končily na laně a mě to zkrátka v onen čas přestalo bavit. Když mi nový majitel (a později kamarád) po nějakých dvou letech vlastnictví „Seba“ oznámil, že staví dům a na auto nebude čas, neváhal jsem ani vteřinu a auto si od něj zase odkoupil zpět. Auto momentálně funguje a já se těším na každou vyjížďku. Co vám budu povídat, rovnou vyhlížím jaro. A MGB GT už nejspíš nikdy znova neprodám.

Foto: Ondřej Kroutil

Triumph GT6 byl v zakázkové modré „Delft blue“ opravdu elegantním malým kupé; ne nadarmo se mu přezdívalo „Mini E-type“

Triumph GT6 (1972)

Sportovní veterán, který jsem nakonec před lety prodal a už těžko dostanu zpět, je modrý Triumph GT6 MK3 z roku 1972. Když jsem se světle červeným MGB GT objížděl všechny myslitelné veteránské akce, pochopitelně jsem načichl celou kulturou okolo britských sporťáků šedesátých a sedmdesátých let. Vždycky jsem tak trochu záviděl chlapům, kteří měli šestiválec. Tušíte, kam mířím. Nesmírně jsem toužil po Jaguaru E-Type (vlastně jsem ho dodnes ještě neřídil) anebo Austinu-Healey 3000, přezdívanému „Big Healey“.

Foto: Ondřej Kroutil

Řadový šestiválec OHV o objemu 2 litry se dvěma karburátory Zenith Stromberg měl výkon 105 koní, což bylo na cca 900 kg těžký sporťák hodně dobré

Řadové šestiválce s dvojicí nebo v určitých provedeních i trojicí karburátorů troubí do výfuku, mají nádherně hebký chod a jsou prostě chlapácké. Pokud jste loni četli článek o červeném Triumphu TR6, který kdysi patřil mému známému a dnes je v rukou soukromého automobilového muzea, přesně tušíte, co mám na mysli.

Potřeboval jsem zkrátka šestiválec, ale v té době (rok 2010) jsem dal dohromady maximálně 300 tisíc korun neboli deset tisíc liber. „Seba“ jsem prodávat rozhodně nechtěl, nějaké místečko v garáži se tehdy ještě našlo, a tak jsem hledal v rámci rozpočtu. Je to legrační. Za onen obnos šlo v té době pořídit třeba i BMW M3 E36, které by mi už tehdy padlo jako ulité, ale mě to zkrátka táhlo k těm starým časům. Dneska už říkáme, že staré dobré automobilové časy jsou ty devadesátky, čas neúprosně letí, ale tehdy jsem chtěl opravdu staré auto. Devadesátkový bavorák mi přišel příliš moderní.

Foto: Ondřej Kroutil

Karoserii kupé dělal Pininfarina a Triumph GT6 pocházel z pera jiného významného italského designera – Giovanniho Michelottiho

Nákup proběhl bleskově. Jeden večer jsem uviděl inzerát na auto, které prodával soukromý majitel v přístavním městečku Bexhill na jihu Anglie, a já mu ihned zavolal. Cena, popis i fotky vypadaly opravdu úžasně a já věděl, že to bude přesně trefa do černého. Malé kupátko s řadovým šestiválcem v krásně modré barvě, kterou v Triumphu tehdy nazvali „Delft blue“, prý na počest nějakého typu čínského porcelánu, nemělo chybu. Starší pán na druhém konci „drátu“ jen divně kroutil hlavou, že má o jeho auto někdo zájem až z Česka. Když pochopil, že už objednávám zpáteční letenku do Londýna, bylo mu jasné, že to asi myslím vážně.

Pár tisíc, co mě cesta stála, jsem s radostí obětoval, protože jsem chtěl auto vidět, popovídat s jeho majitelem, domluvit se, potřást si rukou. A pak odletěl domů a spřádal plány, jak pro auto v klidu dojedu. S autem jsem se na místě málem ani nesvezl. Zrovna pršelo, spíš lilo jako z konve. Byl březen a ten den se zrovna jako na potvoru nevyvedl. S majitelem jsme auto přeci jen z garáže na chvíli vytáhli, potřeboval jsem slyšet motor, sednout si, alespoň malinko se projet. To, že konkrétní auto koupím, bylo ovšem jasné už od první minuty, co se otevřely dveře garáže.

S modrou GT6, která vlastně oproti MG ani nedostala nikdy jméno (ani nevím proč), jsem jezdil vážně rád. Byla taková neotesaná, na mokru až nebezpečně přetáčivá. Konstrukci přední nápravy a hřebenové řízení měly Triumphy parádní. Jenže rámová konstrukce a zadní zavěšení odpružené na půl eliptickém příčném listovém peru dokázalo vždy při odlehčení zádě změnit odklon kola, a auto se tak velmi rádo odporoučelo do rychlé přetáčivosti. Nejstarší z našich čtenářů asi budou vědět, o čem je řeč, protože si své jistě odjezdili na Škodách Spartak, Octavia anebo Felicia.

Foto: Petr Krab Jeřábek

Triumph GT6 měl přístrojovou desku kompletně v dřevěné dýze a jinak se sedělo za volantem opravdu v minimalistickém prostoru, hlavou jsem se vešel pod strop tak akorát

Triumph měl oproti nim sice jízdní vlastnosti výrazně lepší, ale taky měl silný motor o výkonu 105 koní. To byla na danou konstrukci fakt velká porce. Za Triumph jsem byl moc rád, myslím, že mě naučil docela řídit. A když jsem pak časem přešel na silnější modernější sportovní auta, nic mě výrazně nepřekvapilo. A právě kvůli nákupu modernějšího sportovního auta jsem Triumph nakonec někdy před čtyřmi lety prodal. Docela se mi tu a tam posteskne. Skončilo však u kamaráda, který ho občas vyvětrá z garáže, a tak auto úplně kompletně z dohledu nezmizelo. Uvidíme na jaře, třeba bude možnost se opět alespoň na chvilku z nostalgie posadit za volant...

Protože se vzpomínky na minulé i současné sporťáky trochu natáhly, příští týden vám poodhalím víc o těch moderních. O loňském novém přírůstku – Lotusu Elan +2 jsem vyprávěl už v létě a prvotní nadšení po více než patnácti stech najetých kilometrech rozhodně nevyprchalo. Škoda, že chyběly veteránské akce! Snad už se to letos nějak zlomí a zažijeme hezkou novou sezonu, jaké bývávaly dřív.

Foto: Petr Krab Jeřábek

Lotus Elan +2 byl sice současníkem MG i Triumpha, ale co se týkalo techniky, byl mílové kroky před nimi; tehdy byl ale pro mě ještě příliš nedostupný

Přiznám se, občas mě i mrzí, že jsem si nikdy nekoupil úplně nové sportovní auto, a nepodpořil tak jejich výrobce. Třeba to jednou přijde. Přestože posledních deset let, možná ještě déle, my nadšenci do sportovních aut brbláme, že nové charakterní sporťáky nevznikají, automobilky nám každý rok připravují milá překvapení a já jen doufám, že zajímavá řidičská auta budou vznikat dál.

Letošní rok je ve znamení Toyoty GR Yaris, o které jste četli minulou sobotu. Docela mi zamotala hlavu. Není tajemstvím, že pár kamarádů už ji má objednanou, a někteří ji už dokonce parkují doma. Stejně si však nemohu pomoct – staré káry mě přitahují víc. A jak je to u vás, našich čtenářů? Vedly vaše první krůčky se sportovním autem taky přes veterána? Investujete své peníze raději do zážitků se starším sporťákem anebo vyhlížíte nové modely? Jako vždy, děkujeme za názory a milé komentáře.

Reklama

Sdílejte článek