Hlavní obsah

První Ford s předním pohonem vyjel před 60 lety

Foto: Tomáš Hyan

První Ford Taunus 12M (typ P4) s předním pohonem a dvoudveřovou karoserií vyjel v roce 1962

26. 1. 2022

Byly časy, kdy Ford vyráběl ve Velké Británii a Německu různé osobní automobily odlišné konstrukce. Mezi oběma evropskými divizemi Fordu panovala značná konstrukční rivalita. Německý Ford Taunus 12M, jenž v září 1962 nahradil stejnojmenný typ klasické koncepce (první generace od roku 1952), se zrodil u mateřské automobilky jako projekt „Cardinal“, a coby vůbec první Ford se pyšnil pohonem předních kol, navíc poprvé sériově s vidlicovým čtyřválcem V4 (dvojice válců navzájem rozevřené v úhlu 60 stupňů).

Článek

Ford Motor Company zahájila projekt v Dearbornu jako konkurenci „Brouka“ Volkswagen, byť zcela odlišné koncepce „vše vpředu“. Vidlicový čtyřválec se nejprve objevil ve sportovním prototypu Ford Mustang I (spider s motorem uprostřed), ale pak Američané změnili strategii a celý projekt předali k výrobě do Kolína nad Rýnem, kde vůz dostal obchodní označení Ford Taunus 12M.

První revoluce „vše vpředu“

V následujících letech začalo vozů Ford s pohonem předních kol přibývat, stejně jako automobilů s unikátním motorem V4 (od Capri po Transit), jehož výhodou byly kompaktní zástavbové rozměry ve srovnání s řadovými čtyřválci. Ford Taunus 12M druhé generace ovšem znamenal pro značku Ford skutečnou revoluci, byl jejím prvním sériovým typem s pohonem předních kol.

Taunus 12M (interně zvaný P4) se stal nejmenším v kolínské nabídce, ale Britové současně v září 1962 představili i u nás známý Ford Cortina, jenž byl na rozdíl od 12M klasické koncepce s řadovým čtyřválcem a pohonem zadních kol (verze 1.2; 1.5 Super; 1.5 GT a 1.6 Lotus). Tento projekt „Archbishop“ měl být podle Britů samozřejmě výše, což jim vyšlo, opět Němce porazili. Produkce Cortiny do léta 1966 zaznamenala ve Velké Británii 1 013 391 vozů první generace, zatímco německý Taunus 12M za stejné období vykázal jen 672 695 kusů…

Projekt Cardinal nakonec tedy nebyl v USA vůbec spuštěn, ještě tam měli v paměti neúspěch se zavedením velkého Edsela, a tak se nový typ stěhoval do Evropy. Jeho produkce byla zahájena v Kolíně nad Rýnem ve dvoudveřové karoserii (motor 1,2 litru/40 koní), ale v prosinci 1962 následoval silnější 12 M TS (motor 1,5 litru/55 koní).

Řada Taunus 12M se rozvíjí

Počet karosářských variant nového Taunusu 12M stoupl na tři v březnu 1963, vyjely totiž třídveřové kombi a čtyřdveřový sedan, v září 1963 se představilo kupé 2+2; sortiment byl rozšířen na dvě objemové verze motoru V4, přičemž větší 1 498 se od standardní 1 183 kubických centimetrů lišila při stejném zdvihu pístů 59 mm vrtáním válců 90 proti 81 mm. Navzdory tomu nebylo obnoveno označení 15M jako u první generace, ale i patnáctistovka druhé generace zůstala typem 12M.

Foto: Tomáš Hyan

Vidlicový čtyřválec byl umístěn až před přední poháněnou nápravou

Konstrukce V4 byla zajímavá, vačkový hřídel rozvodu OHV (dva ventily v řadě aktivovány vahadly) byl umístěn mezi řady válců a poháněn ozubeným soukolím, stejně jako vyvažovací hřídel (s plastovým ozubeným kolem!). Chladicí soustava měla dva chladiče, první tepelný výměník s elektrickým větrákem vzadu za motorem a druhý obvyklý chladič vpředu, jenž se otevíral později dle potřeby. Čtyřstupňová převodovka byla až za motorem, hnací hřídele předních kol nesly homokinetické klouby Rzeppa. Dvanáctistovka měla výkon 40 koní (29 kW), větší patnáctistovka standardní výkon 50 koní (37 kW), anebo zvýšený na 55 koní (40,5 kW) v provedení TS (od září 1964 dokonce 65 koní, resp. 48 kW při stále shodných 4 500 ot./min). Největší rychlost vozu vzrostla až na 144 km/h.

Výhody využití obestavěného prostoru

Pětimístný automobil vynikal zcela plochou podlahou samonosné karoserie, chyběl středový tunel hnacího hřídele, řazení bylo pod volantem. Vzadu byla prostorově úsporná tuhá náprava s podélnými pery, vpředu nahoře příčné listové pero a dole trojúhelníková příčná ramena, ukotvená přímo na litinovém odlitku bloku motoru a převodovce. Konstruktéři chtěli prokázat spolehlivost, a tak sériový Ford Taunus 12M ujel na jihofrancouzském autodromu Miramas od 10. července do 29. listopadu 1963 celkem 358 274 kilometrů průměrnou rychlostí 105,13 km/h; po tomto výkonu byl stále v použitelném stavu (na 300 tisíc kilometrů ustavil rekord 106,49 km/h).

Ford Taunus 12M se stal prvním automobilem, který se vyráběl kromě Kolína nad Rýnem také v nové továrně v belgickém Genku, jejíž základní kámen byl položen v roce 1962 a produkce tam převedena počátkem roku 1964. Z celkového množství bylo nejvíce sedanů s motorem 1,2 litru (413 683 kusů). Vznikl také menší počet elegantních dvoudveřových kabrioletů s plátěnou střechou od karosárny Karl Deutsch z Kolína nad Rýnem, a to přestavbou dvoudveřových sedanů.

Praotec dnešních Fordů

Modernizovaný Taunus 12M s předním pohonem a shodným rozvorem náprav 2 527 mm se představil v září 1966 (codename P6), postupně se vyráběl s různými motory V4 až do roku 1970. Pontonová karoserie získala modernější vzhled, vpředu byla náprava MacPherson, a zatímco typ 12M měl světlomety kruhového tvaru, luxusnější 15M dostal obdélníkové. Pokračovaly dvou- i čtyřdveřové sedany, kupé a třídveřové kombi, nabízené i v užitkové verzi Panel Van. Byly také úspěchem, do července 1970 vzniklo 668 187 exemplářů s modernější karoserií. Všechny typy pak od roku 1971 definitivně vystřídaly nový Taunus/Cortina Mk III a Escort Mk I, automobily společné pro německou i britskou produkci, ovšem nadále klasické koncepce (motor podélně vpředu a pohon zadních kol).

Pokud nepočítáme brazilský Ford Corcel (1968) s předním pohonem, který však díky spojení Fordu s brazilskou filiálkou Willys-Overland měl své kořeny v Renaultu 12, pak se dalším Fordem s předním pohonem stala až známá Fiesta (od 1976), jejíž výroba po několika generačních proměnách trvá dodnes. Také všechny osobní vozy Ford v Evropě postupně přešly na přední pohon.

Reklama