Článek
Sedím u prázdné obrazovky už dobrou hodinu a nevím, jak začít. Martin Prokop mě včera svezl v plném tempu na závěr posledního testu před Dakar Rally v továrním Fordu Raptor T1+. Povrch byl rozbitý, v písku hluboké koleje, v kamenitých pasážích obrovské kameny, protože ty menší už pneumatiky dávno vystřílely někam do stran. Ještě teď mi zní v uších řev osmiválcového motoru a na pozadí rezonuje několik okamžiků, kdy…
A to je právě ono! Kdy CO?!
Kdy jsem cítil strach? Respekt? Vzrušení? Nebo snad nic? Snažil jsem se vnímat každý metr jízdy všemi smysly, ale zatímco hlava zpracovávala samotnou rychlost, kterou jí zprostředkovávaly oči tím, co viděly před autem, a v levém horním rohu obrazovky přede mnou (ukazatel rychlosti), tak zadku a páteři chybělo víc zpětné vazby. Několikrát jsem se přistihnul jak zatínám zuby, zpevním tělo a… A NIC! Dvě a půl tuny těžké monstrum proletělo obrazem před námi a začala se hrát další scéna.
Viktor Chytka, navigátor, mi trpělivě vysvětlil, co (ne)mám dělat.
Na písku jsem tak nějak tušil, co se děje, stejně jako v té jedné trialové pasáži, ale jet palbu v kaňonu plném kamení, to se mi otevírala jedna scéna za druhou. Vždy, kdy jsem čekal nějaké momentum, tak se nestalo nic a všechno se jen posunulo o obraz dál.
Rally Dakar je světově nejprestižnější závod terénních vozidel. Závodníci v termínu od 3. do 17. ledna 2026 zdolávali trasu o zhruba 8 000 kilometrech napříč Saúdskou Arábií. Prohlédněte si, jak vypadal program a kompletní trasa závodu.
Martin neustále drží osmiválec Coyote, který byl i ve starém Shrekovi, ale tady je v aktuální generaci, v poslední třetině otáček. Moc dobře si uvědomuji a vnímám, jak málo auto řídí a on mi to později jen potvrdí. Na zařazení potřebujete podstatně míň síly a chod řadící páky je kratší (pádla pod volantem jsou zakázána). A i s tím až legračně lehkým karbonovým volantem točí méně než ve starém autě a každé projetí zatáčky je plynulejší. Zatímco staré auto si víc nahodil, tedy zatočil, zatočil víc a pak případně dorovnal, tady je to prostě jen jedno zatočení, dlouhý a táhlý plynulý oblouk, který přesně odpovídá tomu, jak pracuje s volantem.
Aktuální skutečná rychlost? Zhruba 90 km/h.
Vnímám neuvěřitelnou sílu brzd a pak, už večer v bivaku, mi Martin říká, že brzdí o poznání menší silou, než bylo nutné ve starém Shrekovi. A Viktor Chytka, spolujezdec, ale sám zatraceně dobrý řidič, zase zmiňuje, že dřív musel v autě brzdy namáčknout a pak teprve brzdit, ale tady že prostě stačí vyhodit kotvu.
Ale zpět do sedadla spolujezdce. První metry po startu jsou v písku, ale pak se cesta rychle zužuje a my šplháme po kamenech. Před chvílí jsem se tam byl podívat a viděl jsem několik průjezdů, ale nenapadlo mě, že tam to auto jede stovkou. Z pohledu spolujezdce pevně upoutaného pětibodovým pásem v závodní sedačce je to až děsivé. Kameny velikosti odpadkového koše ale i kontejneru. Skály. A betonové sloupy, které vedou dráty elektrického napětí neznámo kam, ale zatraceně blízko cesty.
Bum. Prásk! Rány do podvozku. Snažím se rozluštit, jestli to bylo do krytu pod motorem, pod podlahou nebo rameno, ale netuším, těch vjemů je příliš mnoho.
Dvě a půl tuny hmotnosti se hbitě proplete vlásenkou mezi skálou a sloupem elektrického napětí. Další dvě přeřazení, jsme o sto metrů dál. Plné brzdy a auto ostře zatočí přes horizont. Je to tady jak v kamenolomu, tady byste nechtěli jet na kole, natož v autě. Držím v ruce telefon a natáčím to, ale už teď je mi jasné, že z toho nic nebude. Ale že by to bolelo? Že by vás něco nutilo zpomalit? Vůbec!
Viktor mi půjčil kombinézu, Martin loňskou helmu. Nejhorší bylo vylézt do auta přes vysoký boční práh.
O několik desítek vteřin později letíme po písčité pláni rychlostí 150 kilometrů za hodinu a tovární Raptor pořád zrychluje. Stopy před námi udávají směr, představa, že bych měl navigovat, nebo se o to byť jen pokusit, mě opět rozesměje. Nechápu, jak to Viktor Chytka, ale i ostatní navigátoři, vůbec dávají. Martin už tady ale jede poněkolikáté, s jistotou namíří auto mezi dva stromy, pak brzdy, dvě nebo tři podřazení, prudce stočí volant vlevo směrem do dalšího kaňonu, auto se v písku nahne, chytne se hlubokých kolejí, nahne se ještě víc a… zatočí a jede dál.
Už to chápete? Snažím se vám tady celou dobu neobratně vysvětlit, že to auto jede rychleji, než může běžný člověk vnímat. V jednom z rozhovorů, ještě než celý tenhle cirkus v Saúdské Arábii začal, Martin zmínil, že Sebastian Löeb to už jede jako videohru a mně je až teď definitivně jasné, jak to myslel. Koukáte na obraz před sebou a jedete. Povedený simulátor. Jedete podle toho, co vidíte před sebou, reagujete na potlačené podněty ze sedačky. Posloucháte navigátora a svůj instinkt. To auto totiž zvládne všechno. Tedy skoro všechno. A až narazíte na jeho limit, bude to v děsivé rychlosti a je jisté, že nebudete mít moc času s tím něco udělat. Jestli tedy vůbec nějaký.
Sám jsem několik let závodil na okruzích a učím na nich lidi řídit, ale tam si najdete brzdné body, a když to při jejich hledání přeťápnete, tak to zachráníte a jedete dál. Když hledáte rychlost v nájezdu do zatáčky, tak stačí povolit kola. A na výjezdu ten smyk od zadních kol prostě čekáte. Tady? Tady není prostor na chybu. Tady nemáte rozpis jako na rallye…
Limitem není bolest posádky. Limitem je teď jen hlava.
„Tady musíte najít balanc mezi rychlostí a tím, abyste vůbec dojeli,“ krčí rameny Prokop. „Když jsem se o tom bavil s továrními jezdci Fordu, se Sainzem a Romou, tak oba říkali, že to auto jede strašně, že sežere spoustu situací a momentů, ale že je prostě jasné, že jednou ten kámen bude větší, skok vyšší a dopad tvrdší.“
Motor sám o sobě zas až tak velkou změnou není, byť ho musíte pořád točit do bezvědomí a každé zamyšlení a zaváhání znamená, že musíte dolů ne o kvalt, ale hned o dva. Tou největší změnou proti Shrekovi je podvozek, respektive kvalita odpružení. To, co poberou tlumiče a pružiny. To, jak to všechno funguje jako celek.
Kompletní odpružení dodává Fordu americká firma Fox. Ford se nijak netají tím, že Fox nebyl jeho první volbou, navzdory tomu, že v Americe na všech lokálních bajách a podobných závodech ho jezdí spousta aut. Ale když pak vyzkoušeli, co jim Fox nabídnul, bylo jasné, že tam ty zkušenosti a chuť k vývoji nových věcí je.
Podle Martina i podle ohlasů továrních jezdců přitom loňský Raptor T1+ ještě takhle vychytaný nebyl. Piloti z Fordu však společně se svými inženýry a inženýry Foxu najezdili při třech testech víc jak devět tisíc kilometrů a všechny teď fascinuje, co to auto zvládne. A i Prokop má k dispozici tuto novou evoluci odpružení. „Máme starý design kapoty, takže z auta je třeba hůř vidět, možná není tak dobrá aerodynamika a strašně jsme se natrápili třeba se zavíráním dveří, ale mechanicky je to auto 2026.“
Prokop předpokládá vysokou rychlost a rychlou navigaci. „Bude to zase jiná soutěž než loni.“
Koukám na to něco málo, co jsem natočil a nemám ambici to vůbec zveřejňovat, není tam, co vidět. V podstatě jsem nebyl schopný udržet telefon v ruce, většinu času ostřím na dvě obrazovky přede mnou, je vidět rychlost na displeji, ale ne ta skutečná.
„Bude důležité se nenechat vybláznit, ale na to už jsem velký kluk,“ usmívá se Prokop později, když natáčíme první dakarský podcast pro kanál 1000 koní. A já si okamžitě vzpomenu, jak dva roky zpátky, tři etapy před cílem, ve chvíli, kdy jsme si mysleli, že jediné řešení je tlačit na pilu, jak to jen jde, jel Martin zoufale pomalu. Ta šipka na mapě se pohybovala zoufale pomalu. A najednou se šipka před ním zastavila. A pak druhá. Sebastian Loeb a pak ještě někdo s toyotou rozbili v řečišti svoje auta a bylo z toho senzační páté místo…
Svezení s továrním Raptorem ve mně bude rezonovat ještě hodně dlouho. Budu se dál probírat myšlenkami a dojmy. Bylo několik okamžiků, kdy mě napadlo, jak daleko by těch dvě a půl tuny asi letělo. Martin ale jede tak, aby to nerozbil, to vím už dávno. Díky tomu, že se s ním v podstatě každý rok můžu svézt, taky můžu pozorovat i tu jezdeckou evoluci. A jestli někdo ví, že abyste si z Dakaru odvezli nějaký slušný výsledek, musíte v první řadě vůbec dojet, je to právě on a Viktor.
Tak uvidíme, jak pro ně Dakar 2026 dopadne. Držte palce a fanděte!