Článek
Osmdesátý kilometr osmé etapy. Tři kamiony, které jedou v dunách těsně za sebou. Kdyby nad tím byl vrtulník a nic by se nestalo, byly by to jistě epické záběry. Jenže to dopadlo úplně jinak: Srazily se dva české kamiony - Macík naboural zezadu do Lopraise, který uvízl pod dunou.
Začněme tím nejdůležitějším - nikomu se nic nestalo! Jsou to jen materiální škody a časová ztráta, která ve finále nebyla v řádech hodin, v případě obou posádek to bylo do půl hodiny. Oba dva týmy čeká přes noc hromada práce, ale ráno budou na startu v plné síle a ještě pořád se může stát, že dojedou na místech nejvyšších. A je štěstí v neštěstí, že se to nestalo v maratonské etapě, která startuje dnes. To by obě dvě posádky jely s poškozenými kamiony nejen dnešních 350 kilometrů, ale víc jak osm set.
V podstatě se dá říct, že to byla jen otázka času. Kamiony za sebou startují v rozmezí třiceti vteřin a do etapy za sebou odstartoval Vaidotas Žala, Aleš Loprais a Martin Macík v podstatě těsně za sebou, v dalších dvou minutách za nimi byl van den Brink a Martin Šoltys. V dunách se jede ve stopách, které před vámi nechají auta, motocykly a buginy. Desetitunové kolosy vs. motorkáři a obratné stroje třídy SSV. A do toho auta, která den předtím nabrala ztrátu a snaží se prodrat vpřed. Nemůžete moc ubírat, protože jinak dunu nevyjedete (a buď se převrátíte, nebo budete hodinu lopatovat). Ale taky se může stát, že se v ní zahrabete a musíte se otočit, abyste tam nezůstali viset. Všichni vyjmenovaní jsou zkušení jezdci, kteří tohle zažili už mockrát. A všichni vědí, jak nebezpečné to je, když se musíte otočit a v podstatě jet do protisměru. Do toho se ještě často přimotají místní… Ta videa baví a děsí zároveň.
Na Dakaru a ve všech dálkových rally v písku je tohle realita všedního dne. A všichni jezdci si to riziko uvědomují a žijí s ním. Tohle nejsou závody někde na okruhu, kde je komisař a vlajky v podstatě v každé zatáčce. Jistě, můžete namítnout, že tady se nejede po pruhu asfaltu, ale vy musíte trefovat navigační body. A hlavně uhnout z trasy, byť jen o pár metrů stranou, může znamenat, že tam bude příkrý sráz, ostrá hrana duny, vymleté koryto, skála nebo jiná zákeřnost.
Možná jste si všimli, že v šesté etapě, kdy se jelo do Rijádu, měla všechna auta vlaječky na dlouhých prutech. Jelo se v písku, v dunách, a je to opatření, aby bylo auto vidět, i když zapadne v dolíku za dunou. Bylo to kvůli nehodě, kterou měl Martin Prokop před dvěma lety při závodě v Abú Zabí.
Něco podobného se přihodilo pár let zpět i Prokopovi.
„Tehdy nás na hraně duny trefil Denis Krotov, který nám jel doslova na nárazníku,“ vzpomíná Prokop. „V tomhle případě by se auta měla stínovat jako dvě stíhačky ve formaci, ale on jel za námi a prostě nás trefil. Zůstali jsme tam oba stát a já se musel posunout do strany a v podstatě se zahrabat v tom měkkém písku pod dunou, aby on mohl jet. Čekal jsem, že nám hodí lano a vytáhne nás, oba dva bychom tam nechali dvě minuty a bylo by, ale on zařadil jedničku a zmizel. Takže Viktor musel z auta ven, lopatu a vyhrabával nás ven, když v tom přišla rána. Z duny na nás skočil Juan Cruz Yacopini a trefil nás na bok. Viki se okamžik předtím narovnal, už ho bolela záda. Kdyby hrabal dál, tak by ho to auto zabilo.“
Yacopini to neudělal schválně a dnes to schválně neudělal ani Macík. Loprais už zveřejnil video, kde je vidět, jak do něj Macík zezadu narazil a je i jasně slyšet, že už měl puštěný sentinel, tedy zařízení, které se používá jak při předjíždění, tak jako upozornění, že stojíte na trati. Nutno podotknout, že sám jako člověk, který si něco odzávodil, hluboce smekám před absolutním Lopraisovým klidem.
Na video od Macíka se zatím čeká a dá se předpokládat, že ho zveřejní. Nemá snad důvod něco skrývat, protože je nasnadě, co se asi stalo. Jel ve stopách a když už byl na hraně duny, objevil se před ním kamion Aleše Lopraise. Možná mohl slyšet sentinel, ale ten varuje v okruhu na tři sta metrů a podle něj rozhodně nepoznáte, jestli je nebezpečí přímo před vámi, nebo o třicet metrů vpravo či vlevo.
„Martin Macík do nás skočil,“ řekl Loprais ve svém vyjádření.
„Neměli jsme šanci ho vidět, zastavil na úplně nejdebilnějším a nejhorším místě,“ oponoval později Macík pro televizi Nova.
Za mě to byl závodní incident. Věc, která se na Dakaru stává a oba dva jezdci to moc dobře vědí, ostatně vzpomeňte na nehodu Lopraise před dvěma lety, kdy trefil diváka pod dunou a neměl šanci si toho všimnout.
Oba dva piloti dojeli s poškozenou technikou. Macík dojel etapu bez čelního okna, v brýlích na motorku. Měl poškozenou gumu, chyběl kus kapoty. „Dali jsme to do kupy, ztratili jsme tam spoustu času, ale nějak jsme to dotáhli. Ale ztráta je veliká, boj ještě není u konce. Hlavně že jsme v pořádku,“ řekl Macík. A mechanik David Švanda doplnil. „Na to všechno špatné, to ještě dobře dopadlo.“
Vlastně štěstí, že to odnesla jen technika. Oba můžou dál závodit…
„Jsem rád, že se prioritně nikomu nic nestalo,“ vnímá to stejně Aleš Loprais. „Stálo nás to půlku nástavby a výměnu defektu. Do toho docházelo ke kolizi mezi tlumičem a kolem, takže velmi náročný den a ve finále jsme jen přežívali. Pořád věřím, že kýžený zázrak přijde, protože už je na čase.“
Byla by škoda, kdyby tento okamžik ještě víc znesvářil obě dvě strany. A já sám bych si nepřál nic jiného, než aby si ti dva podali ruce. Jestli se totiž na Dakar vrátí Kamaz a Maz, mohly by nastat chvíle, kdy by se ti dva mohli vzájemně potřebovat. Třeba už jen proto, že mají u jména českou vlajku.