Článek
Na svém prvním Dakaru Dušan Drdaj plakal. Aby taky ne. Byl jedním z nejrychlejších nováčků závodu, ale problém s palivovou nádrží v páté etapě ho vyřadil ze závodu, do cíle však dojel v rámci Dakar Experience. Do té doby však předváděl velkolepé představení, jel na průběžném třicátém místě, dva dny předtím dojel do cíle jako sedmnáctý. „Ano, to video jsem viděl, posílali mi ho kamarádi. Hodně mě to emočně vzalo, probrečel jsem i ty dvě hodiny v dunách, když jsem věděl, že budu končit. Hrozně mě to mrzelo, kvůli rodině a sponzorům. A mrzí mě to dodnes,“ vzpomíná Drdaj.
Loni dojel do cíle v první dvacítce a byl osmý ve třídě Rally2. Taky se stal nejrychlejším českým motorkářem v cíli soutěže. A pro rok 2026? Plán je jasný. „Mým hlavním cílem pro Dakar 2025 bylo závod dokončit. To se mi podařilo a sedmnácté místo celkově byl bonus. V roce 2026 bych se rád dostal do Top 20, ale nerad si dávám cíle pro závod, jako je Dakar; nejdůležitější je dostat se do cíle.“
K motorkám ho vedl táta už od mala, závodit začal už ve čtyřech letech. K dálkovým rallye si ale čuchnul až jako dospělý.
A že tomu dává opravdu všechno! Na devětatřicátém kilometru čtvrté etapy spadl a letěl pro něj letěl vrtulník. Transport ale odmítl. „Doktoři mě prohlídli, zeptali se, jestli chci vážně pokračovat, že je to možné, ale že mám na devadesát procent zlomený palec na noze a možná i ukazováček. Dali mi pár prášků na bolest a mohl jsem pokračovat, do cíle to byla asi ještě 380 kilometrů. Nejhorší bylo, když jsem si musel sundat a pak zase obout botu, to bolelo jak čert, při jízdě se na to snažím nemyslet.“
Každopádně nebyl sám, kdo na tom místě padnul, pořadatelé to pak označili a zbytek pole už nástrahu objížděl. „Tím, že jsem si tady rozbil držku, jsem zachránil hodně motorkářů,“ říkal v cíli etapy smířlivě.
Přečkal noc v maratonském bivaku a druhý den vyrazil dál. Dnes jel šestou etapu, na jistotu, v cíli byl třiadvacátý. Zítra všechny závodníky čeká volný den a i on se dá jistě před druhou půlkou soutěže dohromady a dost možná ještě zkusí zatáhnout. Aktuálně mu patří osmadvacáté místo a od dvacítky ho dělí hodina času. Na „kdyby“ se tady na Dakaru samozřejmě nehraje, ale ten pád ho stál bezmála dvě hodiny času…
„Chci medaili ze svého třetího Dakaru. Bude to těžké, ale budu bojovat, abych se dostal do cíle. Od včerejška dostávám spoustu zpráv podpory, na startu nás bylo celkem sedm, včetně Štefana Svitka, který je pro mě jako bratr, ale teď zbýváme jen tři. Milan Engel, David Pabiška a já. Na Dakaru jsou mnohem déle, jeden už jede svůj dvacátý Dakar, druhý sedmnáctý, dávají mi spoustu rad a já prostě musím závod dokončit. Tento Dakar je kvůli kamenům velmi těžký. A já motokrosař… my kameny nesnášíme, ale písek milujeme.“
Ať to dopadne jakkoliv, tak tenhle závod, ten sám se sebou, už Dušan Drdaj vyhrál.