Jako na houpačce! Proč jsou závodníci jeden den na bedně a druhý den až v druhé desítce?

Pět etap a čtyři různí vítězové. Jeden den totální nadvláda Toyoty, druhý den Fordu. Je to jak na houpačce. A Martin Prokop s Viktorem Chytkou to mají stejně. V první etapě třetí. Pak dvaadvacátí. Ve třetí etapě historické umístění v podobě druhého místa. Čtvrtá etapa a v cíli až osmadvacátí. A pak přijde pátá etapa a oni jsou opět na podiu, opět na třetím místě.

„Je to tady vždycky. Nahoru dolů. Nemusíš být žádný velký odborník na Dakar, abys viděl, že obhájit pódium, natož první místo, je zatraceně těžká věc,“ krčí rameny Martin Prokop.

Důvod je nasnadě. Do další etapy se startuje v pořadí, v jakém jste dojeli do cíle, prvních deset aut s tříminutovými rozestupy, do dvacítky s dvouminutovými a pak dál už je to po minutě, nebo po třiceti vteřinách. Vedoucí závodníci otevírají trať, takže malují stopy, vyjíždějí trať v kamenech. A zákonitě tak ztrácí.

„Je to úplně jednoduché. Když před tebou jede třeba deset aut, tak ty už si navigaci jen kontroluješ a můžeš zatáčky takzvaně katovat, tedy zkracovat. Když otevíráš, musíš jet přesně podle roadbooku. A když katneš sto zatáček a na každé vyděláš deset vteřin, tak je to čtvrthodina jak vyšitá,“ vysvětluje mi Viktor Chytka po dojetí maratonské etapy. „Jednotlivé body se otevírají v rozmezí 250 až 800 metrů, musíte je trefit na dvě stě metrů. Nejsou to žádné značky v písku nebo kamení, ale virtuální body. Když jedeš podle ostatních, tak je jen lížeš. Když trať otevíráš, tak musíš ideálně dojet až přesně do toho bodu, protože když víš, že tam musíš zatočit na nějaký azimut, tak stačí, aby si třikrát po sobě zatačil o sto metrů dřív a najednou už roodbook nevychází a jsi úplně někde jinde. Takže ti, co jedou vpředu, ti to musí jet přesně. Ti vzadu už se drží stop.“

A držet se stop má taky dva významy. V dunách stačí, aby projelo pár motorek a je to vidět, ale když se jede ráno v kaňonech, tak je písek tvrdý a není vidět nic. „Projedou tři auta a není vidět nic. Ale když jedeš pětadvacátý, jsou tam už půl metru hluboké koleje a v tom jedeš jako tramvaj,“ přibližuje Prokop.

Nejsou v tom zdaleka sami. Když Mitch Guthrie vyhrál třetí etapu, tak ve čtvrté dojel sedmadvacátý. Henk Lategan, vítěz ze včerejška, dnes přijel šestnáctý.

V motorkách se už několik let udělují takzvané bonusy těm, kdo otevírají trať, kdy organizátoři podle složitého klíče vrací čas. Ale vzhledem k tomu, že některé etapy už jedou motocykly a auta zvlášť, je otázkou, jestli nedávat bonusy i v třídě aut. „Mělo by to tak rozhodně být a divím se, že to organizátor ještě neudělal,“ staví se k tomu rezolutně Viktor Chytka a dodává, že co se bavil s ostatními navigátory, vnímají to stejně.

Na druhou stranu, tohle všechno, společně s vyrovnanou technikou, způsobuje to, že po dvou tisících závodních kilometrech je mezi prvním Lateganem a desátým Prokopem rozdíl pouhých dvacet minut!

Nicméně tohle jsou jen věci, které jsou vidět ve výsledcích. Když jste včera viděli Viktora Chytku, jak je mu zle, říkali jste si, že normální člověk by si vlezl do postele. Zánět dutin a bolest hlavy. „Vzal jsem si nějaká analgetika, ale jel jsem na lačno a po přejezdu, na startu měřeného úseku, mi bylo tak zle od žaludku, že jsem si musel vzít kinedryl,“ přiznává v cíli. „Byl jsem úplně mimo, několikrát jsem Martinovi řekl, ať jede podle sebe, prostě to nešlo.“

Když si přitom uvědomíte, že třeba ve čtvrté etapě bylo v roadbooku tolik políček, které musel navigátor přečíst, že je četl v průměru každých osmadvacet vteřin, dojde vám, jak moc důležité je, aby byli oba dva členové posádky ve formě a maximálně koncentrovaní.

Do Rijádu, do volného dne, se jede převážně po písku a podle organizátora to má být jedna z klíčových etap soutěže. Prokop s Chytkou pojedou třetí, ale na písku se jim daří. Když jeli před Vánoci závod v Kataru, dvakrát po sobě soutěž otevírali a šlo jim to. Tak snad tu houpačku zlomí.