Cirkus jménem Dakar: 7 profesí, které nejsou tak vidět, ale bez nich by se tenhle závod nemohl jet

Rallye Dakar má hodně NEJ. A jedno z nich je i NEJVĚTŠÍ. Letos to bylo 812 soutěžících ze 69 zemí světa, kteří během dvou nejtěžších týdnů svého života závodí s 325 stroji na trase dlouhé 7 999 km. Projíždí pouště a hory Saúdské Arábie, bojují se soupeři, s přírodou, s technikou, ale taky sami se sebou.

Není to jen nejtěžší dálková rallye, je to taky jedno velké dobrodružství. Postarat se o to, aby soutěžící byli vždy na správné cestě a v relativním bezpečí, udržet tento obrovský stroj v chodu, zvládnout všechnu tu logistiku a zabezpečení, to vyžaduje obrovský podpůrný tým, který pracuje v zákulisí.

Představujeme vám sedm profesí, bez nichž by Dakar nebyl takový, jaký je.

Úžasné letecké záběry z dun, kličkování mezi kameny v horských průsmycích, ale taky krizové okamžiky a bouračky… Ty nejlepší obrázky, ze kterých je cítit všechna ta rychlost, obtížnost, nadšení i beznaděj, vám přináší zkušený tým kameramanů a pilotů vrtulníků.

Kameraman Eric Visier točí Dakar Rallye ze vzduchu více jako třicet let a má perfektní oko a samozřejmě i zkušeností na rozdávání. Pořizoval letecké záběry napříč čtyřmi kontinenty, počínaje původním závodem Paříž-Dakar v Evropě a Africe, poté v Jižní Americe a nyní v Saúdské Arábii.

„Za ty roky jsme létali v různých terénech i v extrémních podmínkách. Ale stále platí, že nejvíc miluju létání v poušti a natáčení v dunách. I po těch jednatřiceti Dakarech si pořád přijdu jako malý kluk, kterému se splnil sen. Létal jsem s několika piloty a vždycky jsme byli skvěle sehraní, každý z nich věděl, co potřebuji a jak pořídit ten nejlepší obrázek. Ano, miluji svojí práci.“

Speciálně první polovina letošního Dakaru byla extrémně náročná na pneumatiky. Jedno jestli se bavíme o autech nebo kamionech, rozeklané skály Saúdské Arábie roztrhaly tolik pneumatik jako nikdy předtím. „Každý tým si veze svoje pneumatiky, my měli čtyřiačtyřicet nových a nějaké jeté,“ říká Ivan Matoušek, šéfinženýr týmu Orlen Jipocar. „V pneuservisu nám gumy každý den přezouvají a možná že vezou i nějakou vlastní železnou zásobu, kdyby to někomu nevyšlo.“

O chod dakarského pneuservisu se stará Stéphane Boudet. Jeho tým BF Goodrich provozuje 24hodinovou dílnu, kde denně vymění přibližně 250 pneumatik, tedy 3 200 pneumatik na celou Rallye Dakar. A v první půlce Dakaru si rozhodně neodpočinuli a stála se u nich fronta.

Jeho tým je rozdělený do tří směn, vždy po šesti lidech. Dva technici gumy sundávají, dva obouvají a další dva nafukují pneumatiky na správný tlak. „Závod nikdy nevidíme. Ale podle pneumatik přesně víme, jaká etapa se jela,“ říká Stéphane Boudet.

Bivak je domovem týmů, posádek, novinářů a podpůrného personálu, a ti všichni potřebují jíst. Je tady obrovský catering, otevřený čtyřiadvacet hodin denně, kde je vždy něco k jídlu. K snídani míchaná vajíčka, arabský a toastový chleba, párky, jogurty, vločky. A taky croissant, ovoce, marmeláda a samozřejmě něco k pití. K obědu je vždy na výběr, stejně jako k večeři, ale co si budeme povídat, jídla se pravidelně točí a po pár dnech chutná všechno stejně.

A pak je tady Libor Vaněk, šéfkuchař týmu Martina Prokopa. Chlap, kterého nám závidí nejen všichni Češi. Přes rok pracuje v konzervárně Sterilovanajidla.cz, kde si můžete koupit fantastická jídla zavařená v konzervách. A ty používá i na Dakaru. Stará se o čtrnáct hladových krků a vaří od svíčkové přes segedín až po bramboráky a palačinky. Říká se, že na Dakaru zhubnete. Ale tady to neplatí!

Středem jeho království v malém kamionu DAF je pětiplotýnkový vařič, trouba a pár hrnců a poklic. „Přípravy si dělám ještě v Čechách, vozíme připravená jídla v konzervách a tady dodělávávám hlavně přílohy. Když je to jen trochu možné, tak vydávám snídaně, teplý oběd i večeře, každý den máme i polévku. Připravuji i něco sladkého, ať je to perník, puding nebo bábovka, kluci to mají rádi. A samozřejmě, že se snažím se připravit i něco hodně extra, takže třeba ve volný den se tradičně podává smažený sýr. Tady v Saúdské Arábii mají naprosto luxusní sýr eidamského typu a z něj je smažák opravdu famózní, obaluju ho v kukuřičné strouhance.“

Když tým jí, Libor Vaněk stojí ve dveřích svojí kuchyně v boku kamionu a pozoruje, jak každému chutná. „To je pro mě ta největší odměna, vidět spokojené strávníky, kteří si jdou přidat!“

Řízení závodu na Dakaru – PCO – se stará o bezpečnost a logistiku všech účastníků rallye. Závodníků, doprovodného personálu i novinářů. Pro Quentina Potherata to znamená zajistit, aby byli všichni na dálku připojení s jeho týmy v řídícím centru v bivaku a s týmem v Paříži.

Všechna dakarská vozidla jsou vybavena sofistikovanými sledovacími zařízeními Iritrack, které jim poskytují mapu trasy a pokyny pro daný den a také umožňují šestadvaceti člennému týmu PCO sledovat jejich polohu.

Pokud se někomu třeba něco porouchá, může kontaktovat řízení závodu, které mu pošle pomoc. Pokud senzory Iritracku zaznamenají vysoké přetížení nebo nějakou nestandardní situaci, tak organizátoři kontaktují závodníky či členy doprovodu přímo z Paříže a následně jim zařídí potřebnou podporu v Saúdské Arábii. „Zastavili se? Potřebují pomoc? Ztratili se? Staráme se zkrátka o to, aby se každý, kdo ráno vyjede z bivaku, se do něj i v pořádku vrátil,“ říká Quentin.

A pokud někdo havaruje uprostřed etapy, okamžitě se spustí alarm, aby soutěžícím co nejrychleji někdo pomohl. Na trati závodu jsou servisní auta, ve vzduchu šest lékařských vrtulníků. „Nikdy nevíme, jestli budeme mít za den deset poplachů, nebo žádný. Nebo jestli nebudou tři najednou. To je pak to nejtěžší, řešit tři problémy na třech různých místech. Ale zvládat tlak a mít vždy to správné řešení, to je zkratka moje práce.“

Thierry Dudouet vám řekne, že jeho práce není nijak zvlášť vzrušující, ale je nezbytná. Do práce chodí, když všichni ostatní pracovat přestávají. Vozí totiž vyčerpané novináře z jednoho bivaku do druhého ve svém autobusu. „Během dne, kdy se všichni soustředí na závod, čekám a odpočívám. A pak, v noci, jedeme do dalšího bivaku.“

Ano, Thierry je řidič nočního autobusu a ten autobus je vysloveně speciální. Připomíná spíš lůžkový vlak, kde se novináři mohou v klidu dobře vyspat, zatímco Thierry za volantem hladce polyká dlouhé kilometry a často i celou noc jede do cílové destinace. „Jedu klidně, opatrně. Mým největším strašákem jsou velbloudi, kteří by nám mohli zkřížit cestu. Největší výzvou jsou pak masivní zpomalovací prahy, kterých je v Saúdské Arábii plno. Jezdím je úplně pomalinku, abych svoje pasažéry neprobudil,“ usmívá se. A moc dobře ví, že v noci spěchat nemusí, cílem je totiž novináře nejen v pořádku převézt, ale dát jim i klid na odpočinek.

Strašák všech, kteří by chtěli podvádět. Hlídá, reportuje, musí být nekompromisní. A přece ji mechanici v týmech rádi vidí. Ano, ji…

Češka Kateřina Janovská nosí uniformu FIA a její prací je, aby týmy respektovaly pravidla. Tlustý fascikl předpisů a nařízení. Od bezpečnostních pásů, přes pracovní zdvihy tlumičů až po nedovolené výměny dílů.

„Jsem úředník,“ směje se. Pro FIA definitivně pracuje od prvního ledna a rovnou nastoupila do toho nejtěžšího závodu. „Ty vzájemné námluvy na pozici trvaly bezmála půl roku a z provozních důvodů mám smlouvu až od prvního ledna. Byly to dlouhé a náročné pohovory, a pak, když už bylo z obou stran jasno, se mě můj šéf opatrně zeptal, jestli bych rovnou nejela na Dakar.,Ano’ ze mě vypadlo bez jediného zaváhání, protože tenhle závod jsem vždy sledovala a chtěla ho zažít v podstatě v jakékoliv roli.“

Kateřina dřív pracovala ve Škoda Motorsport, kde byla hlavní spojkou mezi inženýry a mechaniky na rallyových závodech mistrovství světa. Pak si střihla roční epizodku u Taurusu, kde se staví dakarské speciály SSV.

„A teď jsem tady. V některých týmech se diví, že tuhle pozici zastává žena, ale když zjistí, že snad vím, o čem mluvím, a že umím být nekompromisní, rychle pochopí. Ale nejsem strašidlo, mým cílem je týmům pomáhat s výkladem pravidel a teprve, pokud by je chtěli obcházet, tak to reportuji dál.“

Říká se mu „Zametací vůz“ a jeho úloha je Rallye Dakar téměř legendární a hlavně historická. Jeho úkolem je zachraňovat závodníky v potížích, dostat do bezpečí je i jejich techniku, která je neschopná pohybu ať po nehodě nebo při technické poruše. „Mou prací je vyzvednout závodníky, kteří jsou na trati v nouzi. Dám jim najíst, napít, uklidním je, naložíme jejich vozidlo či motocykly a pak je dostanu buď na silnici, kde se už o ně postará tým, nebo do bivaku. Vše záleží na domluvě,“ říká Pascal. „Hlavní je dostat je bezpečně z měřeného úseku, což je mnohdy zatraceně těžký úkol. Stroje mohou být uvízlé v hlubokém písku nebo zdemolované při nehodě.

Pro Pascala, který řídí svůj záchranný člun mořem písku a peřejemi kamení, je prioritou samotná pomoc lidem. „Zvláštností podpůrného vozu je lidský aspekt, interakce s lidmi, kteří mohou být skutečně v nouzi a potřebují naši pomoc. Ví, že pro ně závod skončil, většinou nejsou nijak zranění, protože lékaři u nich už byli, ale často jsou hladoví, vyčerpaní a prochladlí.“

Moderní Dakar disponuje špičkovou technologií sledování, má vysokou úroveň bezpečnosti a přece jen žijeme ve světě mobilních a satelitních telefonů, ale Pascal zažil několik velmi dojemných setkání se soutěžícími, kteří se báli o život. „Ještě před několika lety na Rallye Dakar neměli soutěžící, kteří to vzdali, jinou možnost než čekat na podpůrný vůz. A někdy čekali i dva nebo tři dny. Občas se stalo, že už neměli vodu, jídlo a ani naději. Těch setkání, kdy nám soutěžící doslova padli do náručí, těch bylo opravdu hodně. Naštěstí dnes jsme u nich většinou v řádech hodin.“

Tak, tohle jsou profese na Dakaru, bez nichž by tenhle cirkus nemohl fungovat. Ale je jich tady podstatně víc. Od lidí, co se starají o plánování trasy, přes údržbu čistoty toalet a sprch až po ty, kteří se starají o sociální sítě. A že jich je tady opravdu hodně. Jim všem patří velký dík!