Článek
Byl osmnáctý leden a Ari Vatanen, létající Fin, se probudil s vítězným pocitem. Po dvou týdnech pekelného tempa vedl závod o téměř dvě hodiny a jeho vítězství se zdálo být nevyhnutelné. Jenže když mechanici brzo ráno dorazili do uzavřeného parkoviště parc fermé, tak místo technologického zázraku v hodnotě milionů franků našli jen prázdné místo v prachu. Peugeot 405 T16, mistrovské dílo Jeana Todta, byl fuč.
„Kde je to auto?“ Ta otázka se nesla táborem jako elektrický výboj. Jean Todt, tehdejší šéf Peugeot Talbot Sport (a budoucí šéf Ferrari a FIA), muž proslulý ledovým klidem za všech okolností, v tu chvíli pocítil čistou, nefalšovanou paniku. Nebyl to technický problém. Nebyla to nehoda. Byla to krádež! Někdo prostě odjel s nejrychlejším autem v závodě.
Peugeot 405 Turbo 16 był továrním speciálem, který na Dakaru působil jako zjevení.
Zatímco se zpráva šířila bivakem jako požár, začaly se dít věci jako ze špionážního románu. Do vedení týmu Peugeot dorazil vzkaz. Únosci (jinak je nazvat nešlo) požadovali 25 milionů franků. Dakar, do té doby vnímaný jako čistý souboj člověka s přírodou, se stal rukojmím kriminálního podsvětí.
Představte si tu scénu. Jean Todt sedí v zaprášeném stanu, v ruce drží telefon a snaží se vyjednávat o vrácení závodního auta s lidmi, kteří věděli, že drží v šachu celou Francii. Vatanen, člověk hluboké víry a klidu, seděl opodál a nemluvil. „Cítil jsem se, jako by někdo ukradl kus mě,“ vzpomínal později.
Dakar byl v té době symbolem francouzské národní hrdosti a krádež peugeotu byla vnímána jako útok na stát. Do akce se zapojila místní policie, armáda i tajné služby. Nad Bamakem kroužily vrtulníky a hlavouni v Peugeotu se dohadovali, jestli zaplatit nebo ne.
Zatímco probíhalo vyjednávání, v bivaku tikaly hodiny. Pravidla FIA jsou a byla neúprosná. Pokud auto neodstartuje do následující etapy v určený čas, je diskvalifikováno. Todt se snažil přesvědčit komisaře, že jde o zásah „vyšší moci“. Argumentoval bezpečností, politickou situací, neočekávanými okolnostmi. Ale sportovní řády neznaly termín „ukradené auto“. Organizátoři závodu, v čele s René Metgem, se ocitli v bezvýchodné situaci. Pravidla byla zkrátka neúprosná, auto musí být na startu etapy včas, jinak následuje diskvalifikace.
Kolem půl deváté ráno, kdy už byl Vatanenův startovní čas dávno pryč, přišla zpráva. „Auto se našlo!“ Bylo zaparkované na okraji města, u pole s čirokem. Únosci nejspíš zjistili, že s tak nápadným strojem nikam neujedou, nebo je vyděsila obrovská pátrací akce.
Vatanen byl u auta během pár minut, motor naskočil na první škrtnutí. Kašlal na nějaké zahřívání, na pravidla, proletěl městem a postavil se na start. Dorazil se zpožděním, které bylo v kontextu dvou týdnů závodění v poušti zanedbatelné. Ale podle pravidel bylo fatální.
Scéna u startovní čáry pak byla srdceryvná. Vatanen, připraven bojovat, připraven ukázat světu, že on je vítěz, dostal červenou kartu.
Jean Todt zuřil. Podal protest, který se řešil ještě dlouhé měsíce po skončení závodu. Peugeot se sice radoval z vítězství druhého vozu, který řídil Juha Kankkunen, ale byl to hořký triumf. A sám Kankkunen po letech přiznal. „To vítězství patřilo Arimu. Já byl jen ten, kdo dovezl zbytek týmu do cíle.“
Juha Kankkunen sice pro Peugeot dokázal s autem vyhrát, ale nikdy nezapomněl připomenout, že se jako vítěz necítil.
Ten den změnil Rallye Dakar navždy. Do té doby byl bivak místem setkávání, otevřeným prostorem, kde si místní děti mohly sáhnout na stroje z Evropy. Od toho dne v Bamaku se začaly kolem aut a motocyklů stavět ploty. Přibyla ochranka. A závod se uzavřel do své vlastní bubliny, ve které je v podstatě dodnes. Akreditace, vstupy, pole, vojáci. Dostat se do bivaku, pokud nejste součástí závodu, je v podstatě nemožné.
Příběh ukradeného peugeotu z roku 1988 zůstává jednou z největších záhad historie motorsportu. Kdo ho vlastně ukradl? Šlo o peníze, nebo v tom měla prsty konkurence? Nebo to snad byla politická záležitost?
Ari Vatanen se na Dakar vrátil a vyhrál. Ale v jeho hlase byl vždy slyšet smutek, když mluvil o Bamaku.
A o deset let později teroristé přepadli Čechoslováky na hranicích Mauretánie a Mali. Zajali posádky hned dvou závodních tatrovek, střílelo se a jezdci se pomalu loučili se životem. Nakonec je jen donutili svléknout do trenek, u jedné z tatrovek prostříleli pneumatiky a druhou odjeli. Ale to je zase jiný příběh… Chcete ho někdy vyprávět?
Dnes, když sledujeme moderní Dakar s jeho GPS systémy, hlídaný policií na každém kilometru v obavách z teroristického útoku, tak nikoho ani nenapadne, že by někdo mohl ukrást závodní auto. Ale ve skutečnosti je to jednodušší, než byste si mohli myslet. Závodní auta nemají centrální zamykání, protože nemají ani zámky na dveřích. Hlavním vypínačem nahodíte elektroniku, zapnete palivová čerpadla a stisknete startovací tlačítko. Zmáčknete spojku, zatáhnete za páku sekvenční převodovky a jedete. Kdo to alespoň jednou viděl, ten by to mohl zvládnout.
Nevěříte?
Petr Brynda, šéfmechanik týmu Orlen Jipocar tady na Dakaru, k tomu má co říct. V roce 2003 byl šéfmechanikem týmu, který závodil na Barumce s cupovou Fabií. „V neděli večer po závodě jsem si šel vyzvednout auto z úpéčka, tedy uzavřeného prostoru, a auto tam nebylo. Myslel jsem si, že ho vyzvedl jezdec, ale on na mě koukal a myslel si, že si dělám legraci. Skutečnost byla taková, že prostě přišel chlap, který předtím okoukal, jak kdo co startuje, skočil za volant a normálně odjel. V úterý ráno se závoďák našel, chlap s ním normálně jezdil po silnicích kolem Zlína, naštěstí mu nic neudělal. Od té doby se auto vydávala z park fermé až proti lístku, který jste dostali při technických přejímkách.“
Na příběh ukradeného peugeotu si dnes v bivaku málokdo vzpomene a úplně upřímně, ukrást závodní auto nedává vůbec žádný smysl. Neprodejná věc, jezdit s ním taky pořádně není kde. A auta jsou zaparkována u týmů, těžko si představit, že je někdo uprostřed noci nastartuje. Snad jen… Ale ne, tyhle věci si raději ani nepředstavovat!