Článek
Souvisí to zřejmě s kolektivním sněním – lidé možná až podvědomě uctívají zvučná, různými úspěchy ověnčená automobilová jména, a právě k nim směřují své úsilí. Přitom se stačí zastavit, trochu se rozhlédnout a možná objevíte skryté poklady, které předtím mohly snadno uniknout vaší pozornosti.
O mně se asi ví, že mám rád všechna možná auta z různých koutů světa a časů. A zrovna italská Lancia má v srdci pevné místo – už jen proto, že Delta byla mým prvním autem. Po prvním svezení někdy před 15 lety jsem také propadl Flaminii a dodnes po ní toužím. A taková Aurelia B20? Čistá nádhera, co si budeme. Nedávno jsme v rámci Portu Gallery pořídili také jednu Lancii – extrémně vzácnou Ardeu s karoserií Motto a motorem Moretti. Autíčko s hmotností 450 kg vypadá jako dětská hračka, ale jakmile oživíte divoký čtyřválec V4, začnou se dít věci.
Tahle italská značka má na kontě spoustu nádherných kousků. Škoda, že mateřský Fiat poslední dekády její hodnotu tak strašně devalvoval, až ji prakticky úplně zahubil.
A právě u modelu Ardea začíná i náš dnešní nedělní příběh ke kávičce. Právě ona byla totiž zástupcem malého rodinného auta od roku 1939 až do roku 1953, než přišla Appia. Pro souvislosti doplníme, že v roce 1950 Lancia představila svůj první zcela nový poválečný model, zmíněnou Aurelii. Ta sice nebyla moc velká, zato byla velmi luxusní a technicky sofistikovaná: měla úplně první motor V6 na světě (a navíc hliníkový), převodovku vzadu (transaxle) s brzdami přímo u rozvodovky a radiální pneumatiky. Jak byla pokroková, tak byla také drahá.
Model Appia představoval v nabídce Lancie spíš menší, dostupnější rodinné auto.
Společně s ní se nějaký čas vyráběla i Ardea, která byla ve 30. letech sice inovativní, ale po válce už potřebovala náhradu. Tu přinesl Vittorio Jano s modelem Appia – malou berlinou s délkou 3 865 mm a rozvorem 2 480 mm. Malá Appia vizuálně odkazovala právě na Aurelii a v rukávu měla i další technický trumf: motor V4. I když tuto koncepci měla už Ardea, u Appie šlo o nově vyvinutou jednotku. Pod kapotou začal pracovat celohliníkový motor V4 o objemu 1 089 cm3 s vůbec nejužším úhlem rozevření válců ze všech, totiž pouze lehce přes 10°. Díky takto ostrému úhlu byly obě řady válců tak blízko u sebe, že motor využíval jedinou společnou hlavu pro všechny čtyři válce. Ventilový rozvod řešily dvě vačkové hřídele umístěné vysoko v bloku motoru, které přes krátká zdvihátka a vahadla ovládaly ventily v polokulových spalovacích komorách.
1,1litrový čtyřválec měl válce uspořádané do „V“, ale s velmi malým úhlem rozevření.
První série, vyráběné v letech 1953 až 1956, měly za cíl nabídnout co nejnižší hmotnost, takže prvních několik tisíc aut mělo kapotu, víko kufru, rámy oken a dokonce i zadní blatníky a dveře vyrobené z hliníku. Výsledkem bylo jen 820 kg vážící autíčko, se kterým už motor V4 s výkonem 28 kW (38 k) při 4 600 otáčkách slušně hýbal. Samozřejmě později se kvůli vysokým výrobním nákladům přešlo na ocel a hmotnost trochu stoupla.
Lancia vyráběla Appii ve třech postupně vylepšovaných sériích.
Druhá série se pod vedením inženýra Antonia Fessia snažila zlepšit nedostatky té první. Proto dostala o něco silnější motor, upravenou karoserii na delším rozvoru, která nabídla víc místa pro posádku, a také vylepšený interiér. Upravená karoserie víc připomínala sedan, vzadu nebyla tak splývavá a dostala větší kufr. S výkonem 43 koní zvládla rychlost až 120 km/h a mohla vesele projíždět křivolakými uličkami italských měst. Finální, třetí série, ta z fotek kolem, přišla v březnu 1959, kdy se ukázala v rámci autosalonu v Ženevě. Snadno ji rozeznáte podle úplně nového předku s horizontální maskou chladiče namísto tradiční vertikální. Styl tentokrát odkazoval na již zmíněnou Flaminii, tehdejší vlajkovou loď značky.
Upřímně, tyto malé Lancie mě míjely podobně, jako většinu – ale jakmile jsem tohle roztomilé zlatě lakované autíčko viděl u Veteránů na Truc, hned jsem věděl, že ji musíme vytáhnout na malou projížďku. Startování je překvapivě snadné, na starém papíru je popis od majitele. Moje první kroky vedou rovnou k víku kufru, protože pod jeho podlahou je umístěna baterie, kterou je třeba připojit. Pak už stačí páčkou pod palubkou vytáhnout sytič, otočit klíčkem pro aktivaci zapalování a následně klíček zatlačit, aby se začal točit startér. Lancia chytá krásně (bez plynu) a má ostrý zvuk z výfuku. Po chvilce stahuji sytič a motor se projevuje fakt hezky, kultivovaně, ale živěji, než by kdo u kulaté berliny čekal.
Kabina je jednoduchá, ale útulná.
Třetí série je největší – na délku měří 4 022 mm, rozvor dosahuje na 2 510 mm. Také už váží víc, suchá hmotnost činí 920 kg. Motor V4 s karburátorem Solex C32 už přináší celých 48 koní při 4 900 otáčkách, točivý moment vrcholí hodnotou 85,3 Nm při 3 000 otáčkách. Celek zvládne maximální rychlost 132 km/h a když Lancii proháním kolem, vzhledem k pocitové dynamice jí to docela věřím.
Specialitou Appie jsou protisměrné zadní dveře (známé spíš z velkých limuzín), které takhle nádherně otevírají vnitřní prostor.
Když už tak s Ondrou kolem auta při jedné z pauziček na cigárko poskakujeme, všímáme si nejen různých nedokonalostí, ale hlavně různých parádních detailů. Markantní jsou chybějící středové sloupky a proti sobě otevírané dveře s masivními zámky a čepy, které je drží spojené. Do auta se díky tomu parádně nastupuje a navíc si užijete dotek krásných, řemeslných klik. Doplním, že torzní tuhost byla zlepšena hlavně vyztužením podlahy, prahů, A- a C-sloupků. Když Appii zvednete na heveru s otevřenými dveřmi, karoserie se ani nehne a dveře jsou perfektně zavřít. A navíc nečekaně lehce (pro nás, kdo jsme zvyklí u starých aut trochu víc třísknout). I když se za volantem sedí vysoko a vzpřímeně, nad hlavou je dost místa.
Za volantem se sedí vysoko a vzpřímeně, řazení čtyřstupňového manuálu je umístěné na sloupku řízení.
Další detaily přitahující pohledy? Určitě volant a sdružený přístrojový štít s masivními číslicemi, doplněný o několik přepínačů nejasných funkcí. A kličky na dveřích, ty jsou také hodně pěkné. Nebo masivní páka řazení, kterou se ovládá čtyřstupňová převodovka. Pedály v dosahu pokrčených nohou jsou krásně při sobě, snadno se dá podřazovat s meziplynem a zároveň brzdit. Řízení je rychlé a celé autíčko krásně obratné, navíc s točivým a charakterním motorem, který prská výfukem. Je to mnohem větší zábava, než byste čekali.
Auto je hbité, snadno se řídí a charakterní motor V4 radostně prská do výfuku.
A není to jen kvůli tomu, že se mi Appia tak zalíbila (ostatně to se mi děje u mnoha aut). Appia je totiž také posledním sériovým modelem značky, který využíval tradiční patent Lancie, spočívající v nezávislém předním zavěšení kol s posuvnými čepy, jehož historie sahá až k modelu Lambda z roku 1922.
Klíčem k jízdním vlastnostem je kromě nízké hmotnosti také nezávislé přední zavěšení kol s posuvnými čepy.
Jak tahle zajímavost funguje? Na rozdíl od moderního zavěšení, kde se při propružení hýbou celá příčná ramena (a tím pádem se neustále mírně mění odklon kola vůči silnici) se u systému Lancia kolo pohybuje jen vertikálně, tedy nahoru a dolů. Základem je robustní svislá osa, pevně připevněná k rámu a nápravnici auta. Ta se vůbec nehýbe. Na ní je navlečené posuvné pouzdro s nábojem kola, které se podle nerovností posouvá nahoru a dolů a zároveň otáčí podle toho, jak hýbete volantem, takže slouží i jako rejdový čep. A uvnitř toho celého je schovaná vinutá pružina a hydraulický tlumič, vše je uvnitř jednoho tubusu chráněno gumovou manžetou a mazáno olejem z centrálního mazacího systému, ovládaného z interiéru klidně i za jízdy.
Podvozek je na svojí dobu neuvěřitelně sofistikovaný. Proto vyžaduje péči.
Hlavní výhoda je vidět i na fotce z průjezdu zatáčkou – kolo je vůči silnici neustále v pravém úhlu, což přispívá ke zmíněnému přesnému řízení a také stabilitě. Nevýhoda? Nutnost precizní strojírenské výroby s minimálními tolerancemi. A také se nesměla zanedbat údržba, což je logické.
Lancia Appia hodně překvapila. Nabízený kousek za 290 000 Kč není úplně ve stavu pro soutěž elegance a určitě by si zasloužil víc lásky, než přinesla starší renovace, ale celkově je kompletní a hezký. Ceny u perfektních exemplářů se pohybují o něco výš. A komu by klasická berlina náhodou připadala trochu nudná (neoprávněně), doporučuji, aby se podíval po specialitkách, kterých vzniklo mnoho, a jsou to skutečně krásná, neokoukaná auta se zajímavou technikou. Hlavně pak dvoudveřáky od Vignale, kupátka od Pinin Fariny nebo Zagata či nádherné kabriolety od Vignale. Vznikalo toho víc, například i třídveřový kombíček od Viotti nebo různé užitkové verze. Vybrat si může každý, jen připomínám, že zmíněná Appia GTE Zagato stojí klidně 2,5 milionu korun – jak už to tak u výtvorů této prestižní karosárny bývá.
Novinky.czAť už vás při brouzdání nabídkou zaujme jakákoliv karoserie, jedno je jisté – Appia je neprávem podceňovaná Lancia, která má hodně zajímavou přední nápravu, výbušný motor a plno nádherných detailů připomínající nepřekonatelný styl 50. let, který tolik milujeme.
Ukazuje také, jak byla značka Lancia v minulosti pokroková a jak složitá technická řešení si troufla poslat do světa. Ostatně, když končila éra Appie, nástupce sice dále využíval evoluce motorů V4, ale již s tehdy vizionářským pohonem předních kol. Jmenoval se Fulvia a byl to zase jiný příběh…