Hlavní obsah

Skoro jako Ferrari: Překrásné Dino se povedlo perfektně zrestaurovat

Foto: Bell Sport & Classic

Výstavní exemplář z roku 1969 se dočkal rozsáhlé a detailní renovace britskými mistry; má dnes certifikaci Ferrari Classiche a bude ozdobou jakékoli automobilové sbírky

Když bych zabrouzdal ve své paměti a propojil si slavné jméno karosárny Pininfarina s jejich nejcharakterističtějším designem, budou to právě jemné, oblé a tenké linky nízkého kupé Dino, pojmenovaného podle milovaného syna Enza Ferrariho. Dino je jedním z nejkrásnějších automobilů světa a britská renovátorská dílna Bell sport & classic právě dokončila jeden z nejlepších exemplářů tohoto vozu.

Článek

Od frankfurtského autosalonu IAA roku 1969 uplynulo už hodně vody, právě na něm se před více než půl stoletím odhalilo Dino 246 GT L v barvě rosso corsa. Takhle nějak by chtěla vypadat každá padesátnice! Dino je úžasné v každé barvě, ale červené odstíny zejména vyniknou. Renovátoři konkrétního kusu, který kdysi uváděl v úžas právě na výstavě ve Frankfurtu, zvolili velmi náročný způsob lakování. Na šedou základovou barvu přišel originální červený odstín a přes něj vrstva typické světle červené Dino Rosso, která tak výjimečně vynikne. Ale to bychom začali úplně od konce…

Foto: Bell Sport & Classic

Nádherný tříramenný volant působí subtilně, ale řidič se někdy i nadřel, zejména když si objednal specifikaci Dina dnes slangově zvanou „chairs and flares“. Zde měl jak sedadla prošívaná stylem jako Daytona, tak i rozšířené lemy blatníků, do kterých se vešla široká 7,5" kola Campagnolo s pneumatikami 205/70 R14

Dino nemělo nikdy být Ferrari

S názvy je to vůbec ošemetné. Enzo Ferrari chtěl vystavět kompletně novou modelovou řadu a nabízet ji pod názvem Dino, s krásně stylizovaným podpisem svého syna, který zahynul po zákeřné nemoci, když byl ještě velmi mlád. Na jeho počest vzniklo Dino a plán byl využít malý šestiválcový vidlicový motor podobné závodní konstrukce, na které se Alfredo „Dino“ Ferrari v padesátých letech osobně podílel. Jenže mělo to háček. Pravé Ferrari, tedy podle „il Commendatore“ Enza, mělo přeci vždy jen vidlicový dvanáctiválec vpředu. To bylo pravé Ferrari. Proto vznikla pro šestiválec nová značka.

Reklamní brožura z roku 1969 ukazuje Dino 246 GT, menším písmem prozrazuje odkaz karosárny Pininfarina a ve svém popisku hlásá: „Minuscola, Scattante, sicura… quasi una Ferrari“. To heslo znamená, že vůz je subtilní ve svých rozměrech, brilantní ve všem ostatním a také bezpečný, zkrátka „skoro jako Ferrari“. Což dnes působí hezky roztomile. Navíc v roce 1969 stálo jedno Dino, navzdory ještě neetablované značce, zhruba jako dva Jaguary E-type. Bylo brutálně drahé, byť za polovic ceny Ferrari 365 GTB/4 neboli známé Daytony. Tu příbuznost k Ferrari zkrátka Dino nějak navenek ukázat muselo.

Foto: Bell Sport & Classic

Dino 246 GT (1969) mělo fantastickou siluetu, ze které čerpala všechna další Ferrari s motorem uprostřed, a současně inspirovalo mnoho dalších sportovních vozů; tvar je dodnes moderní

Vozů značky Dino vzniklo hned několik, než na samém konci sedmdesátých let automobilka sama změnila strategii a začala lepit na sportovní vozy s motorem uprostřed slavná loga Ferrari. Kromě úžasného Dina 206/246 GT, které se vyrábělo do roku 1974, oslovil trh Fiat Dino Spider i luxusní Coupe. Všechna auta měla dvoulitrový motor V6 o rozevření válců v úhlu 65°, který byl identický s modelem 206 GT, později zvětšený na objem válců 2,4 litru. Všechny byly vyráběny na linkách motorárny v Turíně pod taktovkou Fiatu.

Další Dina byla stále klínovitá, futuristická kupé s osmiválcovým dvou- či třílitrem prodávaným pod názvem Dino 208/308 GT4. To byl vůz, který navrhoval, jako snad úplně jediné Ferrari v historii, Nuccio Bertone. Respektive pod jeho klínovitými tvary byl podepsán Marcello Gandini, který pro studio Bertone pracoval. Italská automobilka v USA i v Británii tajně lepila na vozy Dino GT4 odznáčky Ferrari, aby podpořila prodej a vysokou cenovku správnou stájovou příslušností. Dina (a nejen ta poslední od Bertoneho) bývala dlouho přehlížena. Dnes jsou opět na výsluní, a kdo si jednou koupil ještě před nějakými pěti lety, měl štěstí, vůz prakticky zdvojnásobil svou tržní hodnotu. Na historii modelu GT4 se podíváme někdy příště.

Foto: Bell Sport & Classic

Dino má vidlicový šestiválec uložený uprostřed napříč, objem válců 2 419 cm3, výkon 143 kW (192 koní) při 7 600 otáčkách a při hmotnosti kolem 1 100 kg dokázalo maximálku až 235 km/h

Dino jako výkladní skříň techniky šedesátých let

Ferrari se v roce 1969 oficiálně spojilo s rodinou Agnelliů čili s Fiatem. Ten koupil padesátiprocentní podíl ve Ferrari, tehdy SEFAC, a Dino byl tehdy vlastně už v předvečer tohoto sňatku takový první společný projekt. První série Dina 206 GT z hliníkovou karoserií vznikla už v roce 1967 a postavilo se jich celkově jen něco málo přes sto padesát exemplářů. A právě na frankfurtském veletrhu roku 1969 se ukázalo silnější 2,4 litrové Dino 246 GT, které se později stalo prvním opravdu velkosériovým automobilem vyráběným za branami Maranella. Vzniklo jich celkem 3 761 kusů. Bylo pro značku úplně prvním sportovním vozem s motorem umístěným uprostřed napříč, což je recept, který automobilka Ferrari využívá pro většinu své věhlasné produkce do dnešních dnů.

Motor napříč, nezávislé zavěšení všech kol a kotoučové brzdy, to nebyla technika, kterou by každý výrobce sportovních vozů na sklonku šedesátých let uměl. Dino bylo postaveno na trubkovém šasi, k němu bylo vpředu i vzadu montováno nezávislé zavěšení dvojitými lichoběžníky a získalo jako vůbec první silniční Ferrari hřebenové řízení. To, že byl motor umístěn uprostřed vozu, bylo už jen potvrzením trendu v motorsportu, který v té době začal převládat. Vůz Ferrari 250 LM měl motor uprostřed, veleúspěšný Ford GT40 také. Shodnou koncepci představil ve stejné době i Colin Chapman s Lotusem Europa, který byl ovšem proti Dinu ještě podstatně menší a vážil takřka polovinu.

Foto: Bell Sport & Classic

Dobové výplně sedadel v oranžovém provedení skvěle korespondují k úžasné světlé barvě Dino Rosso

Neřiďte své plakátové hrdiny

Na toto pořekadlo si vždycky vzpomenu, když náhodou nastane vzácný okamžik, kdy se mohu dostat za volant výjimečného a vysněného vozu. Dino jsem ještě bohužel neřídil, ale znám jednoho bývalého majitele onoho italského skvostu. Možná jsem se neměl ani příliš vyptávat, jaké to bylo se s ním jen tak svobodně prohánět krajinou. Dino má totiž dle zkušeností dost svéhlavé ovládání.

Pětistupňová převodovka má staré závodní schéma, takže jedničku řadíte směrem k sobě a dozadu, ale ani to nenapomáhá faktu, že se s řazením novodobý playboy pěkně nadře. A pak je tu charakteristicky italské řízení, kdy máte věnec volantu ve výrazném předklonu a netrčí přímo proti vaší hrudi, jak by bylo bývalo ergonomicky nejvýhodnější. A ani na pedálech, které jsou dost vyosené do středu auta, se nedaly intuitivně hrát meziplyny. Zkrátka Dino bylo italské auto šedesátých let se vším všudy i moc velkým temperamentem.

Alespoň tedy zvuk čtyřvačkového motoru V6 je úchvatný zpěv, který dokáže překonat už jen hodně charakterní dvanáctiválec, stojí tedy na žebříčku zvuků sportovních motorů extrémně vysoko. Motor sám točí přes sedm tisíc a krátké převody pětistupňové převodovky podporují onen dravý závodní zvuk, vycházející nejen z koncovek výfuku, ale i z trumpetek trojice karburátorů weber. Pokud se vám někdy poštěstí slyšet Dino nastartované a zejména ještě v pohybu a dravé akceleraci, ten šestiválcový rykot se vám jasně zaryje pod kůži.

Dino už si dnes za rozumné peníze nekoupíte

Já jsem tedy možná vlastně i rád, že jsem se za volant vozu Dino 246 GT ještě nepodíval. Nemám zkažené iluze a dovedu se na něj dívat jako na umělecké dílo. Ceny už faktu, že mnoho krásnějších aut na trhu není, dávno odpovídají. Na jedné z posledních britských aukcí se v listopadu 2021 objevilo Dino 246 GT z roku 1971, jedno ze 48 kusové série s pravostranným řízením, a prodalo za v přepočtu 8,6 milionu korun.

Ale třeba otevřené verze GTS či dokonale zrestaurované exempláře s levostranným řízením nabízí obchodníci často za výrazně vyšší sumy. Nejdražším vydraženým Dinem se vloni stalo elegantní 246 GTS v netradičně tmavočervené metalíze, které se prodalo za v přepočtu přes 14 milionů korun. Podle pojišťovací společnosti Hagerty, která se zabývá historickými auty, šlo o padesátiprocentní nárůst za velmi krátkou dobu. Nemilované Dino, které mělo být „skoro jako Ferrari“, je najednou v kurzu a zájemce jeho kdysi negativně vnímaný nižší původ nemá šanci odlákat jinam. Krásnějších sportovních vozů totiž skutečně příliš mnoho není.

Reklama

Sdílejte článek
Související témata: