Osobní luxus, velký motor a extrémní dávka stylu: Obří kupé Mercury Monterey V8 vás okouzlí

O různých strojích z USA jsem na stránkách Garáže napsal už řadu článků, většinou pokrývající právě zlatá 60. léta, která si připomínám asi nejraději. Byla to krásná doba a USA sypaly na silnice skvělá auta nejrůznějších značek.

Zajímavé je, že až 80 % z nich pocházelo z oblasti Velkých jezer a Středozápadu. Výrobní linky tehdy jely na tři směny, odbory vyjednaly dělníkům královské platy a Detroit byl přesným opakem současného stavu – tehdy byl totiž jedním z nejbohatších měst v celé Severní Americe a právem se mu říkalo motor city. Tehdy se této oblasti říkalo Factory Belt a byl to hospodářský motor celého kontinentu. Po postupném úpadku v uplynulých dekádách se jí dnes přezdívá Rust Belt…

Právě tady, na výrobní lince továrny v St. Louis, Missouri, se v roce 1968 zrodilo i nádherné kupé Mercury Monterey. Tohle auto na silnici prostě nejde přehlédnout. Třeba už jen kvůli jeho úctyhodným rozměrům – plochy oceli tohoto 5,6 metru dlouhého, dvoudveřového hardtop kupé jsou impozantní hlavně v porovnání s běžnou silniční konfekcí. Tohle auto prostě zabere silnici a donutí ostatní k vyklizení asfaltu.

Připomeňme si, že značku založil Edsel Ford v roce 1938, aby vytvořil mezistupeň mezi dostupnými Fordy a luxusními Lincolny, to vše v duchu obecně uznávané americké automobilové hierarchie. Cílem bylo nabídnout auto lidem, kteří chtěli víc než obyčejný Ford, ale ještě nedosáhli na drahý Lincoln. Monterey jako modelová řada debutovala v roce 1952 a na trhu se postavila jako konkurence pro Pontiac Chieftain, Buick Special, Studebaker Commander, Hudson Pacemaker, Dodge Coronet, ale třeba i méně známý Kaiser Virginian nebo Nash Statesman.

Monterey se chytlo a v nabídce zůstalo až do roku 1974, vyrábělo se v celkem sedmi různých generacích. Představené auto pochází z roku 1968, tedy posledního roku šesté generace. Na základě dlouhého rozvoru (123 palců, tedy 3,1 metru) vzniklo celkem pět druhů karoserií, od sedanu přes kombi až po kupé a kabriolet.

Po stránce techniky jde o full-size klasiku své doby. Pořádný rám, v něm uloženy pouze osmiválce, a to od objemu 390 cui V8 s výkonem 250 koní, 300 koní (verze Super) a 330 koní (Interceptor). Vrcholem pak byl motor 427 cui V8 s výkonem 425 koní. Přenos točivého momentu na zadní poháněnou nápravu zajišťoval buď třístupňový manuál, nebo automat. Kromě toho, že se šestá generace zvětšila, nabídla i nové šasi s upravenou zadní nápravou – ta sice zůstala tuhá, ale opustila listová pera ve prospěch vinutých pružin.

Po nějaké době se opět procházíme showroomem u firmy Veteráni na Truc, odkud už jsme pár amerických „pekáčů“ vytáhli na projížďku. Jakmile v šeru spatřím dvojité kulaté světlomety vsazené hluboko do masivní chromované mřížky tohoto Monterey, je jasno. Otevírám dlouhé dveře a pohodlně se usazuji na bohatě čalouněné přední lavici této představy o osobním luxusním automobilu.

Motor o objemu 6 384 cm3 startuje okamžitě po otočení klíčkem. Trochu ho prošlápnu a okolím se rozezní hluboké, až trochu agresivní zabublání, které pohne celým autem lehce doprava a zpět. Tak teď se ještě s tímhle obřím korábem vymotat úzkými chodbami. Jestliže rozměry amerických korábů z dobré doby může někdo brát jako nevýhodu, nespornou výhodou při vyjíždění mezi řadami drahých klasických aut je určitě velmi účinný posilovač řízení. Ale co si budeme, kamarád-navigátor, co stojí venku a umí správně odhadovat vzdálenost, je také fajn.

Monterey je konečně na denním světle. Poklidně se zahřívá, zatímco se chystáme na jízdu po okolí. Jak jinak jet na oběd než ohromným autem s délkou přes 5,5 metru? Ideální stav. Opět platí, že americký výkon 265 koní (podle metodiky SAE gross) o dynamice moc nevypovídá. Továrních 529 Nm při 2 600 otáčkách ale bohatě stačí k tomu, aby se křižník o hmotnosti 1 823 kg plynule rozjel a jakmile robustní převodovka FMX odřadí na trojku (což je dost rychle), už si jen plujeme. Ale o dramatickém zrychlení nebo nějaké velké dynamice tu nemluvíme. A už vůbec ne v zatáčkách…

Zase je tu ono klasické klišé – jemně, jen několika prsty určovat směr jízdy, vychutnávat si stažená boční okna hardtopu bez B-sloupku a bublání, kterým ohromný motor zahrnuje okolí při sebemenším doteku plynového pedálu. I když mi interiér nepřipadá vizuálně tak úchvatný jako v některých starších modelech, ten pocit prostornosti a pohody prostě vše vynahrazuje. A pak, i tady je pár pěkných dobových detailů…

Vůz je dochován v celkově pěkném stavu. Na karoserii i v interiéru jsou patrné nějaké šrámy dlouhého života, ale jinak jde o zachovalý kousek. Určitě by potřeboval trochu lásky – ostatně jako každé auto, které někdo (ať už z jakýchkoliv důvodů) prodává a čeká na příliv čerstvé pozornosti od nového majitele. Věřím, že i tahle kára se jí dočká, protože s ní a rokem 1968 končí jedna éra. Nová generace Monterey byla úplně jiná a právě konec 60. let je pro mnohé znalce tím pravým obdobím nejen pro muscle cary, ale i podobná velká osobní kupé.

Je ještě z doby, než v roce 1973 přišla ropná krize a následně útok úsporných japonských aut (hlavně od Toyoty a Hondy) na americký trh. A z toho plynoucí zavírání starých továren. Tovární pás se změnil v dnešní rezavý pás a zašlou slávu doby už těžko někdo vrátí zpět.

Splnit si svůj sen, ať už bude mít pod kapotou pořádný americký osmiválec OHV, jako je tento Ford FE 390 s dvoukomorovým karburátorem Autolite, nebo třeba řadový šestiválec z Německa, je podstatné pro životní štěstí. A teď určitě není čas váhat, ale jednat.

Amerických aut v Evropě není málo, ale nenarazíte na ně ani na každém rohu. Takže když se objeví něco pěkného přesně ve vašem stylu, jděte po tom. Vlastní kousek amerického železa vás vůbec nemusí sežrat (a to ani z hlediska spotřeby), například tohle krásné Monterey je nabízeno za 479 000 Kč, což vlastně není tak moc. Jsem zvědav, jak dlouho se u Truců ohřeje, než s ním nový majitel zmizí za horizont…