Článek
Taková auta prostě nejde nemilovat – na jedné straně je tu až pohádkově roztomilý design, na straně druhé pořádné schopnosti. Tomu prvnímu není moc co vytknout, ať už koukáte na první série Chevroletu z konce 40. let nebo modely ze závěru výroby v polovině 50. let, kdy už klepal na dveře následující model zvaný Task Force. A ta odolnost… technika Chevroletu je krásnou ukázkou poválečného amerického přístupu - udělej to jednoduše, bytelně a tak, aby to přežilo jaderný výbuch. Už se ani nedivím, že velké kluky tenhle styl fascinuje čím dál víc, stačí se podívat na kontrast přetechnizované současnosti, když vlastně jediné, co chceme, je spolehlivé, funkční a bytelné železo.
Základem je masivní ocelový žebřinový rám, který byl postupně vylepšován, zejména u představené verze z konce produkce, tedy roku 1954, kde došlo ke zvýšení bočnic rámu, aby vůz lépe odolával kroucení v těžkém terénu nebo při extrémním zatížení někde na farmě. Když už jsme u toho, existovala celá paleta verzí, mezi nimiž je model 3100, tzv. half-ton, ten nejmenší a nejlehčí. Má rozvor „pouhých“ 116 palců (tedy necelé tři metry) a měří zhruba 4,9 metru. Pro porovnání, největší byla řada 6000, což už byly prakticky náklaďáky, schopné tahat těžké návěsy nebo vytvořit základ pro školní autobusy s rozvorem až pět metrů. Zatímco lehké modely 3100, 3600 a 3800 sdílely přední část, od řady 4000 měla auta mnohem mohutnější, výše posazené přední blatníky s velkými podběhy, kam se vešla až 20palcová nákladní kola a na zadní nápravě dvoumontáž.
Tehdy se používalo ještě i dřevo
Velké nákladní stroje sice rád obdivuji, ale my se budeme držet spíš u představeného kousku, který jsme provětrali u společnosti Veteráni na Truc. Jak jsme již zmínili, základem je robustní rám, na kterém je přes gumové silentbloky uložená celoocelová kabina. Zadní korbu tvoří ocelové bočnice s našroubovanými blatníky a podlahou z dřevěných prken (nejčastěji se dělala z dubu či měkčí borovice), dělených ocelovými lištami. Dřevo se používalo proto, že dobře tlumilo nárazy nákladu a dalo se snadno vyměnit.

Interiér už snad nemůže být jednodušší.
Z fabriky vyjížděl čistokrevný náklaďák, který se od koňského povozu lišil hlavně tím, že měl motor. Přední náprava zvaná I-beam axle byla tuhá, odpružená podélnými listovými pery a pákovými (později teleskopickými) tlumiči. Žádná nezávislá sofistikovanost, ale nezničitelné kované železo, které na polní cestě umělo posádku naklepat.
Zpočátku bez osmiválce
Vzadu to nebylo jiné - tuhá náprava a listová pera. Právě do roku 1954 Chevrolet u modelu 3100 používal uzavřený kardan (torque tube), od roku 1955 (u tzv. First Series uvedené paradoxně na konci produkce) se přecházelo na modernější Hotchkiss drive, používaný u následující série Task Force.
Původní Chevrolety řad Advanced Design neměly v nabídce motory V8, ale používaly řadové šestiválce, hlavně pak řadu Stovebolt Six o objemu 216 cui (tedy 3,5 litru) s rozvodem OHV. Litinový ingot měl zpočátku 85 koní (a 230 Nm), později až 92 koní. Chevrolet nabízel i další řadové šestiválce stejné řady, ale objemnější - 235 cui reprezentoval skvělý a odolný motor, který našel místo i v základní Corvette (jmenoval se Blue Flame a se třemi karburátory Carter měl 150 koní) a dle kompresního poměru a karburace dosáhl na výkon 93 až 150 koní. Stejně jako největší 261 cui (tedy 4,3 litru) byl k dispozici až na konci produkce, v letech 1954 až 1955. Zatímco do té doby pracovní Chevrolet pracoval buď s třístupňovým manuálem s řazením pod volantem, nebo s příplatkovým čtyřstupňovým manuálem s řadicí pákou na podlaze, ve zmíněném roce 1954 přišla i velká novinka - automat Hydra-Matic.
Skoro jako auto z kresleného filmu
Než se příliš zamotáme do historických detailů, obcházím auto z roku 1954, rozeznatelné podle typické masky chladiče Bullnose s jednou širokou středovou příčkou a integrovanými hranatými parkovacími světly. Dalším typickým prvkem je zakřivené, jednodílné čelní sklo z jednoho kusu, změna byla i ve výšce bočnic korby, odkud zmizel šikmý prolis. Zadní svítilny se přesunuly ze sloupků pod zadní čelo.

Design pick-upu je vlastně roztomilý.
Nafouklé blatníky, i v našem případě lakované kontrastně černě, kulatá kabina, chromovaná maska a dřevěná podlaha – to vše působí přátelsky, trochu jako kreslené auto z filmu, ale zároveň majestátně. Dveře jsou prakticky kus plechu, s nímž se po vysoukání do interiéru musí řádně třísknout, aby se správně zavřely. Sedím na praktické lavici z koženky, která už ke konci výroby byla standardem. Přede mnou velký úzký volant a na lakované palubní desce dva budíky, ukazující podstatné informace. Pak je tu ještě masivní páka voliče převodovky a kromě přepínače světel a parkovací brzdy už víc už nic – žádné odkládací prostory nebo komfortní prvky, jen železo a zářivě oranžovo-červená barva.
Osmiválec je tady!
Už při prvním nastartování je jasné, že tady už původní řadový motor nepracuje. Naopak, pohled pod kapotu odkrývá upravený small-block V8 350 s blíže nespecifikovaným výkonem, ale krásným hlubokým bublavým zvukem, jak to máme rádi. Ostatně, tohle je dost běžné, nadšenci přestavují solidní základ dle svých představ, protože motor V8 byl sériově k dispozici až v následujících generacích užitkáčů. Jízda odpovídá tomu, co si představujete - na šnekové řízení je třeba dost mechanické síly, ale místo klasické ručně řazené převodovky zde pracuje výrazně modernější třístupňový automat TH350, takže odpadá práce se spojkou. Představené auto je docela upravené, má 12V elektroinstalaci místo původní 6V, ale i hydraulické bubnové brzdy s posilovačem s lepší účinností. Hlavní je, že pick-up nejen skvěle vypadá, ale také pořádně bublá a nečekaně drsně zrychluje. Celé se to chvěje a poskakuje, takže bych určitě věnoval nějakou lásku podvozku. Ale jinak paráda!

Původní šestiválec vyměnila vé-osmička.
Kultura klasických pick-upů je samozřejmě široká, dávno je nekupují jen ortodoxní sběratelé, ale mnohem širší spektrum lidí, kteří chtějí stylový restomod, klidně s orezlou, ale zakonzervovanou karoserií a vylepšenou technikou. Hlavní lákadlo je opět design, ale i brutálně solidní konstrukce. Chevy může plnit svou funkci i jako reklamní poutač na kolech, zejména pro lifestylové značky (od pražíren kávy přes pivovary až po barbershopy), nebo může sedět na vzduchovém podvozku a být leštěnkou na výstavách, záleží na tom, jakou má kdo představu a vkus.
Na práci už není
Celá show kolem klasických pick-upů Chevrolet se samozřejmě děje hlavně v USA, kde se na tohle auto dá jako replika koupit úplně všechno, od poslední matičky až po kompletní kabiny či modernizované rámy. I když lze vůz stále využívat jako pracovní stroj, pro tento účel tu jsou celé řady různých novějších pick-upů, které se dají koupit za pár dolarů. Takže mnohem zajímavější je status - původně nejprodávanější farmářský pracant je dnes ceněn pro svůj styl, pro jedinečnou pozici vysoko v zakulacené kabině a rychle reagující silný motor pod pravou nohou.
Řady Advance Design z let 1947 až 1955 si drží stabilní poptávku a v domovské zemi jsou jedním z nejoblíbenějších základů pro různé stavby. Původní kousky se šestiválcem se v hezkém stavu prodávají v USA kolem 20 až 35 000 dolarů, ale kvalitní přestavby s osmiválcem, modernějším podvozkem a interiérem šplhají i k hranici 90 000 dolarů. V Evropě jich logicky zdaleka tolik není, ale o to větší mají punc exkluzivity někde na srazu – stylový pick-up často budí větší pozornost než běžnější Mustangy nebo Corvetty.
Na každý šroubek se nehledí
Vím, že tuhle scénu prakticky neznám a doufám, že se k ní někdy trochu přiblížím, protože na těchto strojích je něco extrémně přitažlivého. Možná je to kombinací faktorů - určitou část života si pilně odpracovaly a teď v zaslouženém „důchodu“ těší velké kluky, kteří kolem nich vytvořili přátelskou, neformální komunitu, kde se tak úzkoprse nehledí na každý originální šroubek, ale lidé se baví při průzkumu unikátního rat rodu či ostrého restomodu s moderním motorem LS, stejně jako ocení originální muzejní kousek.
Parádní hračka udivuje svým kontrastem mezi klasickým vzhledem 50. let s dvoubarevným lakováním, pneu s bílými boky a chromovanými poklicemi a ostrým srdcem pod kapotou. Určitě na ní bude ještě nějaká práce, ale v tomhle případě je tahle cesta cíl. Už teď je to skvělé - stačí se vysoukat do kabiny, usednout na houpavě pružící lavici, chytit do ruky volant a než vůbec oživíte osmiválec, tak jen sedět a nasávat vůni časů dávno minulých.







