Americký elegán Cadillac Coupe de Ville z konce sedmdesátek je možná poslední opravdová pravá amerika s gigantickým motorem

V roce 1958 se rozeběhla výroba velkého luxusního modelu Cadillac de Ville, který vystřídal starší typy Series 62. Právě u nich se označení de Ville objevilo poprvé jako označení stupně výbavy. Jméno samotné pak pochází z francouzštiny a označovaly se jím kdysi malé městské kočáry pro dvoučlennou posádku. Já jsem už ovšem o typu de Ville psal několikrát a mohl bych tedy exkurz do historie přeskočit a zaměřit se rovnou na pátou generaci, kterou vidíte na fotkách.

Tento model de Ville uvedla automobilka Cadillac na trh v roce 1977, kdy oslavovala 75 let své existence, jako sedan a kupé. Pokud narazíte na kabriolet, jde o přestavbu nějaké externí karosárny. Šlo o menší model, než jaký byl jeho předchůdce. Exemplář z nabídky Veteráni na Truc, který byl dovezen z Kanady, vznikl ještě o dva roky později. Design byl hranatý a je pod ním podepsaný Bill Mitchell. Vůbec poprvé vyzkoušel nezakrýt zadní kola a použil nový vzor masky chladiče, kterou zdobí i nápis Cadillac na její horní části. Nad ní je samozřejmě znáček na pružince, na který se z místa řidiče celou cestu koukáte. Naopak stěrače téměř nevidíte, schovávají se totiž pod hranou kapoty. Populární byla i vinylová střecha s malými světýlky na bocích a zadní vertikální světla. Ozdobný nápis Cadillac zdobí i zpětná zrcátka a na kolech jsou poklice s imitací drátěných kol.

Nový model de Ville nabídl prostornější šestimístný interiér v několika barevných odstínech a větší zavazadlový prostor. Konkrétní auto je vybaveno příplatkovým balíčkem d’Elegance za 725 dolarů, který využil jiné, luxusnější velurové čalounění, měkčí koberce a také nová velká výklopná madla dveří. Dřevěný dekor nemůže samozřejmě chybět. Výbavu tvoří elektrická okna i sedadla, automatická duální klimatizace, osvětlení prostoru pro vystupování, posilovač řízení a rádio. Interiér není ani po těch letech tolik opotřebovaný, ale je to zkrátka jiná představa o luxusu, než jakou najdete v evropských prémiovkách. Už jen to posezení, které připomíná ušák z obýváku od babičky, se s evropskými koženými sedadly nedá srovnat. A když vystupuji, všimnu si na prahové liště nápisu „Body by Fisher, Interior by Fleetwood“. Hned má člověk z auta prémiovější pocit.

Tato generace má ještě klasickou koncepci s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Auto stojí na platformě C-body, kterou sdílelo s Cadillacem Fleetwood Brougham, Buickem Electra a Oldsmobilem 98. A já mám zase jednou štěstí, protože tento kousek pohání vrcholný motor L33 o objemu 425 cui. Česky to znamená, že vidlicový osmiválec má objem sedm litrů. Přitom Cadillac nabízel i osmiválcový diesel, ale kdo by takový motor v americkém autě chtěl. Výkon motoru už je ale přiškrcený na 182 koní (132 kW), za příplatek 647 dolarů jste ale dostali elektronické vstřikování a dalších 15 koní (11 kW) navíc. Točivý moment je 435 Nm. Tento motor se ale o pouhý rok později z nabídky vytratil. Jelikož jsme s fotografem do de Ville přesedli ze staršího Mercury z roku 1973, ještě z doby před ropnou krizí, nemůžeme se toho pocitu přiškrcení zbavit.

Motor je spárovaný s třístupňovým automatem TH. Auto umí jet až 187 km/h a na stovku zrychluje necelých 11 sekund. Cadillac není na lámání rychlostních rekordů, ale rozhodně nemáte pocit, že by neměl dostatečný výkon. Jen už ta akcelerace a reakce na plynový pedál nejsou tak ostré jako u starších modelů. Navíc se s ním jede tak snadno, že se opravdu rychle sžijete. Stačí pouhých pár kilometrů a mám pocit, že s de Ville jezdím už roky.

Tato generace váží necelé dvě tuny a byla o půl tuny lehčí než její předchůdce. Je to například i díky lehčí hliníkové kapotě. Přesto patřil k nejbezpečnějším automobilům své doby. Díky tomu se snížila spotřeba, která je ale pořád přes patnáct litrů, i produkce emisí. Nádrž mimochodem pojme 95 litrů paliva.

Autu nechybí ani elektronické udržování světlé výšky bez ohledu na to, kolik těžkých věcí naložíte do zavazadlového prostoru. I to bylo ovšem za příplatek 140 dolarů. Za to pohodlí a jemné houpavé přeplouvání nerovností to ale rozhodně stojí. Posilovač řízení pomáhá až příliš, což díky velkému rejdu usnadní manévrování, i když je auto vnějšími rozměry obrovské. Přesto tak nějak tušíte, kam míří přední čtrnáctipalcová kola.

Jméno de Ville se definitivně rozloučilo v roce 2005, kdy už ale pochopitelně šlo o auto s pohonem předních kol, a vystřídal jej typ DTS. I tak ale šlo v tu dobu o největší Cadillac v nabídce. Pátá generace, o které jsem psal dnes, se vyráběla do roku 1984. Auto stálo ve své době necelých 10 tisíc dolarů, což by dnes po započtení inflace znamenalo cenu okolo milionu korun. Proti tomu stojí ojetý de Ville méně, například tento kousek z Kanady, který mi půjčili Veteráni na Truc, se před časem prodával za 300 tisíc korun. Pokud utáhnete provoz, tak vás pořízení Cadillacu nezruinuje.

Milovali jej hlavně zámožnější penzisté, což sice zní jako nevhodné zjednodušení, ale opravdu to tehdy tak bylo. Právě oni ocenili pohodlné a dobře vybavené auto a většinou už pak chtěli u značky Cadillac zůstat. Od roku 1980 ale prodeje klesly z průměrných 120 tisíc kupé ročně na polovinu a i Američané začali pokukovat po Mercedesech a BMW. Pro rok 1985 tedy Cadillac uvedl šestou generaci s pohonem předních kol, a právě proto mnozí považují tuto pátou za poslední pravý Cadillac. A to má ještě tato luxusní značka kliku, že zatím žije, spousta jiných amerických automobilek takové štěstí už neměla.

Se spolehlivostí na tom de Ville nebyl úplně špatně, odcházejí jen vodní pumpy, termostaty a vnitřní díly v interiéru. Řada majitelů doslova napsala, že jejich de Ville z roku 1979 bylo nejspolehlivější auto, které kdy doma měli. Korozi vzdoruje lépe než jiné americké automobily z té doby. Cadillac počítal, že s autem najezdíte 100 tisíc mil, ale de Ville zvládne dvoj – i trojnásobek této hodnoty.