Cadillac Brougham ve zlaté barvě je sen světských, výkon osmiválce je nejen na dnešní poměry směšně malý

Na svezení s Cadillacy mám celkem štěstí a vždy (byť k SUV Escalade mám nějaké výhrady) to pro mě byl příjemný zážitek. Tentokrát ale sedím ve full-size sedanu Brougham a jsem z něj trochu rozpačitý. Možná je to jen tou barvou a specifikací interiéru, ale připadá mi trochu kolotočářská. Jde vlastně o generaci uvedenou v roce 1977 jako Fleetwood Brougham (Fleetwood bylo označení používané pro dražší modely), ale od roku 1987 se používalo jen jméno Brougham. Auto bylo postiženo downsizingem a zhublo hezkých 400 kilogramů.

Tenhle kus poctivého detroitského železa navrhnul pro General Motors Bill Mitchell a je to taková ta klasická hranatá amerika, kterou si vždy představím. Jméno dostal podle uzavřeného kočáru pro dva až čtyři pasažéry, kterému se tak říkalo podle britského politika Henryho Broughama. V portfoliu značky šlo pak o jeden z nejlepších modelů, které jste si v té době mohli koupit. Zlatá barva ale autu dává přesně ten kýčovitý punc zmíněný v úvodu. Prostě to má spoustu stylu, ale trochu jiného stylu, než na jaký jsme v Evropě zvyklí u našich luxusních sedanů. Ovšem Cadillac také stával na domácím trhu méně než evropská konkurence. Chybět nemůže vinylová střecha, která byla za příplatek 1 095 dolarů a znáček na kapotě. Konkrétní auto má i chromované ofuky nad okny a drátěné poklice.

Za příplatek mohlo mít auto ještě balíček výbavy d’Elegance. Hledal jsem, co obsahoval a prý to byla elektricky ovládaná sedadla se speciálním čalouněním a čtecí lampičky vzadu. Brougham byl také posledním cadillacem, který se na trh dostal bez airbagů. Sedadla jsou rovná, měkká, a tak pohodlná, že máte pocit, že vás pohltí a spolknou. A ještě měkčí, pokud je to vůbec možné, jsou ta zadní. Interiér je plný dřeva a kůže a zdobený chromem, navíc je úžasně prostorný. Výhled vzad však není zrovna ideální, ale s cadillacem máte být pořád vpředu. Auta za vámi mají obdivovat zadek vašeho auta a také třetí brzdové světlo, které tehdy nebylo moc obvyklé.

Koncepce platformy D-body na rámu je klasická s motorem umístěným vpředu podélně a pohonem zadních kol. Přitom deVille nebo Fleetwood v té době už stály na platformě s pohonem předních kol. Tím motorem je samozřejmě vidlicový osmiválec o objemu 5 litrů (307 cui). Jde o motor LV2, který je naladěný na 142 koní (104 kW) a 332 Nm. To má dnes kdejaká nákupní taška. Motor krmí čtyřkomorový karburátor a je k němu připojený čtyřstupňový automat TH-200-4R.

Auto nepůsobí moc ostře, jde už o osmiválec z přiškrcené éry amerického automobilového průmyslu, který působí trochu letargicky a vlastně skoro nechápu, proč Cadillac nabízel stabilizátor. Na pohodlný vyhlídkový cruising se ovšem Brougham hodí skvěle. Znáte to, rozvalit se na měkkém gauči, nechat motor jen tak převalovat v nízkých otáčkách a řídit přeposilovaný volant jen malíčkem. Stejně není řízení nijak přesné a komunikativní a Brougham je další typická americká houpavá silniční jachta (nebo s tou délkou přímo koráb), která se spíš kormidluje, než řídí. Jízdní komfort je ovšem silně návykový a mnoho majitelů si stěžuje, že dnes už Cadillac takto pohodlné auto nabídnout neumí.

Auto váží zhruba dvě tuny a působí velmi tuhým a robustním dojmem. Když otevřete dveře a uvidíte, jak jsou tlusté, pochopíte, kde ty kilogramy jsou. Brougham je velice pohodlný a odfiltruje od posádky většinu nepříjemných výmolů a děr. Uvnitř je celkem slušné ticho a vy neslyšíte nijak výrazně žádné rány ani aerodynamický hluk. Teprve když pořádně sešlápnu pedál plynu, uslyším burácení osmiválce. Díky své koncepci byl Brougham populární pro přestavby na prodloužené limuzíny. I do klasického sedanu se ale v pohodě vejde najednou až šest osob.

V případě nákupu Broughamu pozor na korozi, a to zejména kolem kol. Po letech mohou také degradovat vinylové a dřevěné prvky v interiéru. Mechanicky si ale majitelé na nic nestěžují a označují jej za velmi spolehlivé auto. Díly na americké automobily se přes internet také sehnat dají, a i opravářů specializujících se na tyto koráby je u nás dost.Když však třeba přestane fungovat klimatizace, palivoměr, tempomat nebo jen výsuvná anténa, může to i specialisty potrápit.

Výroba obřího sedanu byla ukončena v roce 1992 a nástupcem se tehdy stala nová generace modelu Fleetwood, která stála na platformě D-body a měla zase pohon zadních kol. Jméno Brougham bylo od té doby zase jen stupněm výbavy. Výroba se z Detroitu postupně přesunula do texaského Arlingtonu.

Celkem vzniklo 233 631 těchto aut, která mají ale jejich majitelé často stále rádi, většinou mnohem raději, než dobový model deVille s pohonem předních kol. Konkrétní exemplář z roku 1989 se prodává za 240 tisíc korun u Veteránů na Truc, což z něj nedělá nijak nedostupné auto. A já bych si na něj nakonec zvyknul a jezdil s ním klidně každý den. Pohodlný je na to až dost a na ty obří rozměry si nakonec také zvyknete.