Hlavní obsah

„Jezdíš jako Fittipaldi“ znám, říká legendární závodník a vzpomíná na staré časy

Foto: Autodrom Most

Závodník Emerson Fittipaldi

11. 5. 2022

Viděli jsme se po roce a půl. A on si mě pamatoval. V novém exkluzivním rozhovoru s Emersonem Fittipaldim jsme probrali nejen tu památnou větu z titulku, ale taky, co se mu líbí v Česku, kdo jsou jeho koně ve Formuli 1, jak se mu (ne)líbí dnešní motorsport a taky co máte dělat, když máte ambice vychovat ze svého syna slavného závodníka.

Článek

Až vám někdo řekne, že jezdíte jako Fittipaldi, berte to jako kompliment. Sympatický Brazilec, který před dvěma lety – ve svých třiasedmdesáti letech – zajel překvapivě rychlé kolo se závodním kamionem v Mostě, který neustále nosí kšiltovku a který se stará nejen o závodní kariéru svého mladého synka, ale i o závodní kariéru svých vnuků, je pořád plný sil. A jen pro jistotu připomínáme, že v letech 1972 a 1974 vyhrál titul mistra světa ve Formuli 1 a že dvakrát zvítězil v Indy 500.

Foto: McLaren Racing

„Kotlety a kalhoty do zvonu – byl to symbol revoluce, ale mně se to hlavně líbilo.“

„Že se v Česku říká ‚jezdíš jako Fittipaldi‘, to samozřejmě vím, už jsem to slyšel mockrát,“ usmívá se. „Ale říká se to i i ve Španělsku, Itálii a pár dalších zemích.“ Když se ho zeptám, jak tedy Fittipaldi jezdí, tak chvílí zvážní, aby mu tváří zase vzápětí projel úsměv. „Rychle, ale ne zbytečně rychle. Strategicky. Přemýšlíte ne o tom jednom okamžiku, ale snažíte se přemýšlet hodně dopředu. Snad i díky tomu tady teď sedím s vámi.“

Fittipaldi jezdí pořád. Musí. „Žijeme v Itálii a jezdím po celé Evropě po závodech se svým synem. Emmo sice může řídit závodní auto, ale nesmí jezdit na silnici. A tak mu dělám osobního řidiče, jezdíme v Mercedesu třídy S. Na silnici rychle nejezdím, a tak ani nemívám problém s policií. Ale jednou se mi stalo, že nás v Itálii zastavila hlídka. Policista kouká do mých dokladů a říká: ,Vy se jmenujete jako ten slavný závodník.’ A já na to, že ano. A on dodává: ,Ten už je dávno mrtvý, ne?’ Rozesmál jsem se a říkám mu, že doufám, že ne. A něco podobného jsem zažil i na letišti v ekvádorském Quitu. Nějaký chlapík se se mnou chtěl vyfotografovat, dává manželce do ruky telefon a říká: ,To je Emerson Fittipaldi!' Ona si mě prohlédla a odvětila: ,A on opravdu žije?'“

Jeho nejmladší, teprve patnáctiletý syn Emmo, jezdil zatím jen v motokárách, loni však debutoval v Dánsku ve Formuli 4. Rychlost má v krvi celá rodina. V archivu startovních listin F1 byste jméno Fittipaldi našli hned čtyřikrát. Vedle Emersona to byl v sedmdesátých letech jeho bratr Wilson, v devadesátých letech synovec Christian a předloni ve dvou Grand Prix vnuk Pietro za volantem Haasu.

„Mrzí mě, že mu nevyšla ta letošní sezóna. Chvíli to vypadalo, že se vrátí do Haasu jako náhrada za ruského jezdce Nikitu Mazepina, ale nakonec americká stáj nakonec vsadila na zkušeného Kevina Magnussena. Chápu to. Nejde jen o řízení, ale i věci okolo. Každopádně dnes je těžší dostat se do Formule 1, než to bylo v době, kdy jsem závodil já. Doufám ale, že pravidla omezující rozpočty týmů způsobí, že úspěch nebude jen o penězích a že se týmy vyrovnají. A v té chvíli by mohl být talentovaný jezdec tím rozhodujícím článkem, takže by týmy mohly hledat spíš rychlé než bohaté závodníky. Právě výborní jezdci by mohli být totiž tím rozdílem, který rozhodne o úspěchu.“

Foto: Zlatý volant

Fittipaldi si v Praze při anketě Zlatý volant převzal ocenění pro světovou osobnost motosportu

Jméno Fittipaldi je zkrátka synonymum pro závodění. Závodili už Fittipaldiho rodiče, byť tatínek byl motoristický novinář. „Oni závodili jako amatéři, ale s o to větším nadšením. Bylo mi pět let, když mě táta vzal na okruh do Interlagosu, a tam mi řekl, že věří, že jednou budu závodníkem.“ Když jsem se Fittipaldiho ptal, kdo byl jeho vzorem, měl hned jasno. „Juan Manuel Fangio. Jednoznačně. K němu jsem vzhlížel. Byl to pětinásobný šampion a kamarád mého otce, často jsme se s ním setkávali. A potom mexičtí bratři Pedro a Ricardo Rodriguezové. Vidět dva jezdce z Latinské Ameriky ve Formuli 1, to bylo něco. Teď je ze Střední a Jižní Ameriky ve Formuli 1 jen Checo Pérez, přitom Brazilci jezdili F1 dlouhých 45 let. Potřebujeme nové jezdce.“

Což samozřejmě nabízí další otázku, jestli by to mohl být jeho syn Emmo. „Má před sebou ještě hodně dlouhou cestu, na které se může stát spousta věcí a na které je hodně křižovatek. Chce být špičkovým závodníkem, má pro to předpoklady. Taky má rychlé geny i z matčiny strany. Jeho dědeček byl prvním Brazilcem, který v roce 1952 závodil v Porsche. Takže Emmo má smíšenou krev dvou závodnických rodin,“ říká opět s úsměvem. A dodává, že kromě talentu jeho synkovi nechybí ani strategické myšlení, ale že je těžké předjímat. „Každopádně teď k Formuli 1 vzhlíží a sní o tom, že tam jednou bude jezdit i on. A já věřím, že by to dokázat mohl. Byl druhý v sérii F4 v Dánsku, teď ho čeká italský šampionát…“ A pak neopomene zmínit, že jeho syn Enzo jezdí ve Formuli 2 v českém týmu Antonína Charouze a vnuk Pietro je rezervním jezdcem Haasu.

Když se ale Fittipaldiho zeptáte, který jeho potomek je nejrychlejší, tak se mu ta otázka evidentně moc nelíbí a kličkuje z ní. „Každý je jiný, jsou to tři různé osobnosti. Pietro je extrémně technický typ. Enzo jezdí agresivněji a o Emmovi jsem už mluvil. Já nechci hodnotit svoje děti, na to jsou tady jiní a ať za ně hovoří výsledky.“ A podobně diplomatický je i při otázce, komu ve Formuli 1 aktuální fandí. „Fandím Formuli 1, sleduji všechny závodníky, fandím motosportu jako takovému. Mám rád jezdce, kteří mají přesah, jezdce, u kterých je vidět, že to není jen o rychlosti.“ A tak se ptám jinak. Kdyby měl svůj vlastní tým, koho by tam angažoval? Tady už je to rychlejší a jasné. „Vybral bych si Fernanda Alonsa, je to stále výborný jezdec a má extrémní množství zkušeností. Druhý by byl Max Verstappen, který jednoznačně vítězný typ a nebojí se.“

Emerson Fittipaldi je přesně tím člověkem, kterého se můžete zeptat na to, jak ze svého dítěte vychovat šampiona. Jeho potomci jsou toho jasným důkazem. „Když jste sám závodní jezdec, máte to asi trochu jednodušší, protože víte, co vaše dítě čeká. A hlavně víte, na koho se obrátit, na které dveře zaklepat. Na druhou stranu je velmi těžké mít jako bývalý závodník trochu nadhled, protože očekávání jsou samozřejmě veliká. Vaše i ta od okolního světa. Za mě jako za otce je nejtěžší udržet emoce a dívat se na závodění svého syna v klidu. A být pak klidný, když se mu něco úplně nedaří. Můžu všem rodičům z vlastní zkušenosti jen doporučit, aby svou ratolest svěřili do rukou profesionálního trenéra. Tak získají potřebný odstup a mohou vše konzultovat právě s ním.“

Foto: Zlatý volant

Ve svých pětasedmdesát letech už nezávodí, ale dělá řidiče jinému závodníkovi – svému synovi

Po další otázce se pak rozpovídá o tom, jestli má o Emma a svoje další dva syny strach. „Milují závodění a víme, že riskování a nebezpečí k motosportu stále patří. Ale současné závodní vozy napříč kategoriemi jsou výrazně, ale opravdu výrazně bezpečnější než za nás, takže i po těžké nehodě jezdci často odcházejí po svých. Ale jistě, strach tam pořád je, je to přece můj syn.“

Fittipaldi nikdy nepatřil k těm bezhlavým jezdcům v poli, ale svou závodní kariéru ukončil po těžké havárii v Michiganu v sérii IndyCars, kam přestoupil v roce 1984. „Byl to varovný prst. Ještě horší však bylo, když jsem měl o rok později leteckou havárii při pilotování svého malého letadla. Byl totiž se mnou i můj syn. Zřítili jsme se, několik hodin pak čekali na záchranu a já už za knipl nikdy nesedl.“

Za volantem ale tak úzkostlivý nebyl. I když sám přiznává, že po smrti Jochena Rindta, svého týmového kolegy v Lotusu, to bylo taky zatraceně těžké. „Colin Chapman, jehož jsem si nesmírně vážil, geniální konstruktér, skvělý chlap a Jochenův přítel, byl najednou obviněn z jeho smrti. Vynechali jsme několik závodů a vrátili se až v USA. Museli jsme, hlavně kvůli sponzorům. A já jsem věděl, že když pojedu, tak překonám nejen sebe, ale že to bude impuls pro celý tým.“

Po pěti letech nakonec z Lotusu odešel. Prošel si tam Formulí tři, dvě i jedna, ale svůj druhý mistrovský titul vyhrál v McLarenu. „Po smrti Bruce McLarena museli vybudovat úplně nový tým. A McLaren se stal jedním z prvně budovaných profesionálních týmů, bylo skvělé a vzrušující být u toho. A že jsme vyhráli titul, to byla najednou zásluha celé spousty lidí v týmu, ne jen několika, tak jako se to dalo chápat dřív.“

Foto: Wikimedia/Lothar Spurzem

„Když jsem sedal do Formule 1, nemyslel jsem na to, co by se mohlo stát. Na to přišel čas až po závodech, kdy jsme řešili lékařské možnosti nebo kvalitu helem.“

Fittipaldi říká, že byl u toho, když se celá F1 začala profesionalizovat, a že si až bolestně uvědomoval, jak se ze závodníků kamarádů stávají závodníci rivalové. „Dnes už je to úplně jiné. Každý jezdec má svou bublinu, svůj tým, svého inženýra, kouče, mentálního trenéra, výživového poradce a já nevím koho ještě. Mnohdy toho moc neví ani o svém týmovém kolegovi. Za nás to bylo samozřejmě jinak. A když jsem o tom několikrát mluvil s Jackiem Stewartem nebo Jackym Ickxem, potvrdili mi, že oni to taky nyní vnímají jinak, než jak se závodilo dřív. Že to bylo nejen víc nebezpečné, ale taky víc kamarádské. Nicméně ta mentalita závodních jezdců tam pořád být musí. Bez toho nemáte šanci uspět.“

Vymezený čas pro rozhovor utekl jako voda. Fittipaldi při něm byl uvolněný, plný energie. Nemá smysl vypisovat jeho úspěchy a kariéru, na Garáži už jsme o něm několikrát psali. Přesto jsem strašně moc rád, že Emerson krátce po našem setkání dostal ocenění pro světovou osobnost motoristického sportu a těším se, že tohle naše setkání nebylo poslední. Děkuju!

Reklama

Sdílejte článek