Den s řidičem popelářského vozu: Více nacouváme, než najedeme popředu, říká šofér svozového speciálu

Kdo jako malý nechtěl být popelářem? Snil o tom prakticky každý kluk, ovšem s přibývajícím věkem kdekomu došlo, že taková práce nebude zrovna čistá a voňavá, pokud tedy neusednete za volant.

A právě o úskalích, radostech i starostech šoféra svozového automobilu jsme si popovídali se zkušeným řidičem Patrikem Duškem a jeho kolegou Petrem Jarošem z královéhradecké společnosti Hradecké služby, kde mají mimochodem volná pracovní místa.

Abyste se na takovou pozici kvalifikovali, určitě vás nemine nutnost vlastnit řidičák skupiny C, potažmo i profesní průkaz a kartu řidiče do tachografu. Výhodu mají rovněž ti uchazeči, kteří znají místopis a mají zkušenosti na „velkém autě“. Totiž motat se po městě skoro osm hodin s rozměrným náklaďákem není jen tak…

„Samotná práce je vlastně jednoduchá, na začátku směny si převezmu auto a pak s jedním nebo dvěma parťáky projíždíme místa určení, kde svážíme odpad. Jsme taková zásilková služba naopak,“ žertuje Dušek.

Posádce je nápomocen tablet s mapou a vyznačenými body, kde se nachází popelnice a kontejnery určené k vysypání. Aplikace však neslouží jako navigace, jde pouze o plánovač. Právě proto je vhodná místní znalost, která se ovšem podle Duška dá naučit zhruba za měsíc.

„Jelikož velice často couváme, mám neustále zapnutou zpětnou kameru, abych viděl, co se děje vzadu. Rovněž si musím hlídat váhu nákladu, k čemuž mi pomáhá integrovaný ukazatel hmotnosti sváženého odpadu,“ kyne směrem k palubní desce Dušek.

Po pár kilometrech a několika desítkách minut zjišťujeme, že nejnáročnější disciplínou je zde couvání na přesnost, jízda ve stísněných ulicích, centimetrové míjení zaparkovaných vozidel a další motoristické dobrůtky.

„Rozhodně je nutná obezřetnost, protože kolikrát musíme zastavit v provozu či jej dokonce blokovat,“ doplňuje Dušek.

Všímáme si, že vozidla mají poměrně nízkou světlou výšku, již je možné regulovat díky vzduchovým měchům, například při nájezdu do stoupání. Ptáme se rovněž, zdali je rozdíl v jízdních vlastnostech automobilu, pokud má naloženo 1 600 kg nebo 3 000 kg. Podle Duška u moderních svozových vozidel prý ne.

„Popelářské speciály mají obvykle aktivní zadní nápravu, což je velice specifické oproti klasickým kamionům či náklaďákům. Je to hlavně kvůli převisu zadní části, kdy jím nezkušený řidič může během zatáčení snadno poškodit ostatní vozidla či třeba dopravní značení,“ varuje Dušek a kolega Jaroš přitakává.

Pokračujeme v křižováním městem a dále se dozvídáme, že kvůli vysoké hmotnosti vozidla, která činí klidně 15,5 tuny (zejména kvůli zadnímu lisu), musí být řidič obezřetný především na brzdách. Také nám Patrik vysvětluje, že pokud veze svého kolegu na zadní stupačce, je rychlost automobilu omezena na 30 km/h, a to kvůli bezpečnosti.

„Nejezdíme samozřejmě jen ve městech, pravidelně se sváží rovněž okolní obce, takže za takový pracovní den urazíme klidně 200 kilometrů. Pokud jde o čistě městské trasy, tak není problém za směnu namotat i 100 kilometrů,“ popisuje nájezdy Dušek.

Popelářské vozidlo je vybavené oranžovými majáky a jeho šofér smí v rámci výkonu práce porušit zákonem přesně stanovené dopravní předpisy, například vjezd do jednosměrky či zákazu. Totiž je-li na místě objednaný svoz, tak se onen objemný náklaďák pro daný kontejner zkrátka musí nějak dostat.

Když je směna u konce, tak se jednoduše vysype posbíraný odpad do speciálních kójí v hale v areálu překládací stanice, vyplní se dokumentace, dotankuje spotřebované palivo a řidič odchází domů, případně vůz předá odpolední partě.

Jak kroužíme po městě a v mezičase si povídáme s oběma dočasnými kolegy, svezeme poměrně slušný kus rajónu, proto Patrikovi pokládáme naše obligátní dotazy na klady a zápory jeho práce.

Na dotaz, co jej na ní baví, odpověděl: „Baví mě jezdit. Už odmala jsem chtěl jezdit nějakým náklaďákem, proto jsem po škole nastoupil do fabriky, vydělal si na řidičáky i na profesák a začal jezdit.“

Opačným pólem jsou negativa každodenní rutiny, na což Dušek reagoval následovně: „Vadí mi bezohlednost ostatních řidičů nebo to, že nám naschvál nechtějí umožnit průjezd. Někteří šoféři prostě potřebují více chápavosti i soudnosti.“

„Jo a vozidla parkující před kontejnery, to je problém,“ dodal parťák Petr Jaroš, který se stará o manipulaci popelnicemi.

Oba dva se pak shodli na tom, že nejnáročnější dny jsou po Silvestru, Vánocích, v létě po velkých vedrech a také po svátcích, tehdy totiž bývá nejvíce odpadu. Dále nám pánové prozradili, že na práci řidiče popelářského vozu by se měli hlásit především zodpovědní, pozorní, pracovití a klidní lidé s odolností vůči stresu. Přece jen nejde o kancelářskou činnost…

Nakonec nás zajímalo, zdali i řidič musí občas takzvaně přiložit ruku k dílu a jít nakládat popelnice. „Párkrát se sice stalo, že některý z šoférů na chvíli „ztratil“ závozníka (ujel mu), nicméně k samotné nakládce je řidič povolán jen velice, velice výjimečně, zakončil naše objevování zkušený pracovník svozových služeb Patrik Dušek.

Všechny naše Dny s řidičem naleznete zde.

Kdekdo se možná práci popeláře směje, ovšem nebýt borců v reflexních overalech, patrně bychom se společensky vrátili někam do středověku. Za volantem svozového speciálu se poté naučíte perfektně couvat a vypěstujete si odhad jako málokdo. Rovněž finanční ohodnocení nebývá špatné, a pokud svůj daný rajon znáte a jste už tzv. vyježdění, pak se dá toto zaměstnání označit za sice zodpovědné, ale vesměs pohodové.