Článek
Člověk byl, je a doufejme, že i bude, nejdůležitější součástkou auta. Problém však je, že auta už toho dnes spoustu dělají za nás, a my tak máme tendenci zpohodlnět – řadí za nás, udržují rychlost a jízdní pruh, umějí za nás popojíždět v koloně, a když nastane krizová situace, umějí za nás také brzdit. Jsou dokonce i taková auta, která umí převzít kontrolu nad autem kompletně.
Auta dělají obrovský pokrok rok co rok, je to pokaždé ku prospěchu věci?
Jenže zvyšují opravdu takové systémy naši bezpečnost za volantem? Tuto otázku si položili v americkém Institutu pro bezpečnost na pozemních komunikacích (zkráceně IIHS) a ve výzkumném centru AgeLab, které patří pod Massachusettský technologický institut (MIT). Výsledky jsou alarmující.
Jedním ze zásadních zjištění je, že my řidiči jsme dnes podstatně náchylnější k rozptýlení pozornosti a k nedostatečnému věnování se řízení. To se mimo jiné přisuzuje také podvědomému myšlenkovému procesu: „Když za mě auto umí v případu nouze zabrzdit, proč bych se měl vůbec věnovat řízení?“
Výzkum sledoval 20 dobrovolníků žijících ve státě Massachusetts po dobu jednoho měsíce, cílem bylo zjistit, jak moc se budou řidiči spoléhat na elektronické asistenty. Zvláštní pozornost pak byla přikládána tomu, jak často lidé spustili obě ruce z volantu a nechali udržování směru vozidla čistě na něm nebo jak často odváděli svou pozornost směrem k palubním systémům.
Spoustu úkonů za nás dnes zvládne naše auto, a tak člověk nemá takovou „motivaci“ se plně věnovat řízení. Bohužel
K výzkumu byly použity jedny z nejbezpečnějších vozů současnosti – Range Rover Sport a Volvo S90, přičemž oba vozy disponují adaptivním tempomatem, ve Volvu byl potom také Pilot Assist, zařízení, které vůz zároveň samo udrží v jízdním pruhu.
Výsledky testů potom nejsou vpravdě dvakrát překvapivé, zarážející je spíš jejich průběh v čase. Zpočátku studie vykazovali všichni „testovací jezdci“ vesměs dobrou kvalitu pozornosti za volantem. Věci se začaly horšit až posléze – už po měsíci si začali řidiči na jízdní asistenty zvykat a plně na ně spoléhat, následkem čehož stávalo, že začali zaměřovat svoji pozornost kamkoliv jinam, jen ne na silnici. „Řidiči vykazovali při používání asistentu jízdy v pruzích a adaptivního tempomatu více než dvakrát častější známky nepozornosti než na počátku studie,“ nechal se slyšet jeden z vrchních odborníků a vědců IIHS, Ian Reagan, který je zároveň hlavou a duší celého projektu.
V dnešní době občas zapomínáme, že před potenciálním nebezpečím na silnici se nejlépe ochráníme my sami
Co z toho plyne pro nás? Je potřeba zachovat za volantem duchapřítomnost a nepřepínat mysl takzvaně do režimu „autopilot“, byť k tomu okolnosti svádí. Automobilový průmysl urazil ohromný kus cesty, a přestože nám technologie jízdu umí neuvěřitelně usnadnit a udělat ji pohodlnější, na jedno nesmíme zapomínat – nejdůležitějším „systémem“ celého auta je stále ten z masa a kostí, tedy my.
Je evidentní, že jízda může občas působit stereotypně, například při popojíždění v koloně či při polykání desítek a stovek kilometrů na dálnici. To si lze zpříjemnit oblíbenou hudbou z telefonu, nebo kelímkem dobré kávy, která nás postaví na nohy. Ale jízdní asistenty tu rozhodně nejsou od toho, aby nahradily řidiče. Pozemní komunikace jsou velmi nevyzpytatelné místo, a vzhledem k neustále rostoucímu provozu je záhodno být neustále ve střehu.