Článek
A tento kousek, který je prakticky nový a na budících mu svítí hodnota nájezdu pouhopouhých 160 mil, tedy u nás nějakých 260 kilometrů, může být váš. Tedy vlastně už nemůže, protože v době, kdy jsme článek editovali, už byl status auta na americkém inzertním webu „Bring a Trailer“ změněn na „Prodáno 4. srpna za…“ – ale k tomu se ještě dostaneme.
Ford GT patřil zhruba před 15 lety k tomu nejrychlejšímu, co se na silnicích dalo potkat
Tento kus v červené Mark IV a černé kůži z roku 2006 je jeden z pouhých zhruba čtyř tisíc vyrobených GT. Vůz byl vyroben 9. června 2006 v továrně v Michiganu, první majitel si jej pak nechal doručit do státu Indiana. V jeho vlastnictví auto vydrželo celých osm let, další majitel si jej „užíval“ pět let a u toho třetího už se auto evidentně příliš „neohřálo“.
Nájezd 160 mil je podle nás trestuhodný – protože pod kapotou se ukrývá uprostřed uložený 5,4l osmiválec s kompresorem o výkonu 550 koní. To sice ve své době nebyla nejvyšší hodnota – tehdejší konkurenti měli i přes 600 koní. Jenže panely karoserie na Fordu GT byly vyrobeny v lepším případě z hliníku, v tom horším případě z plastu. Dá tedy rozum, že takový mix nic moc extra neváží.
Není se co divit, že tehdy dělal (jak ostatně naměřil americký magazín Road ) zrychlení z nuly na stovku za úžasných 3,4 vteřiny. Na to už byli všichni konkurenti krátcí – Mercedes-McLaren SLR, Porsche Carrera GT, dokonce i bájné Ferrari Enzo se na stovku dostalo „jen“ za 3,65 vteřiny, a to mělo převodovku s pádly ve stylu F1. Maximální rychlost výrobce tehdy udával 330 km/h.
Ford GT sice díky koncepci ze staré školy vyžadoval pevnou ruku, bylo to však velmi schopné auto – brzdění obstarávaly velké brzdy Brembo a zavěšení bylo inspirováno světem závodů
Svá zadní devatenáctipalcová kola z kovaného hliníku (vpředu jsou potom osmnáctky) umí roztočit víc než slušně. S takovým výkonem je potřeba udělat oproti originální karoserii typu GT40 drobné aerodynamické úpravy, aby auto zůstalo „nohama“ na zemi. Moderní GT40 má tedy vpředu ve spodní části nárazníku nenápadný přední splitter, vzadu je decentní odtrhová hrana, pod ní mohutný difuzor a mimo dosah lidského oka (v podlaze GT) jsou pak tzv. Venturiho tunely, které pomáhají dále usměrňovat vzduch pod autem a tím zvýšit přítlak. Velmi chytré.
Vpředu GT obouvá pneumatiky Goodyear Eagle F1 o rozměrech 235/45, což je na sportovní auto poměrně standardní rozměr, ale mnohem vytíženější zadní náprava obouvá „salámy“ 315/40, brzdí se tu vrtanými kotouči od vyhlášené firmy Brembo.
Interiér je potom rovněž velmi retro, takže připomíná závodní rodokmen i uvnitř, a stejně jako u originálu je díky širokým prahům a obrovské středové konzole z hořčíkové slitiny vlastně poměrně stísněný – avšak přesto se do svého modrého GT s bílými pruhy nasoukal i čahoun Jeremy Clarkson. Panelu ukazatelů tu dominuje otáčkoměr, rychloměr umístěn jen jakoby bokem, aby se neřeklo. Asi proto, že v tom kalupu byste stejně neměli čas nabíhající čísla sledovat.
Je skvělé vědět, že i ve 21. století je (nebo alespoň tedy bylo) možné postavit sportovní vůz téměř jako přes kopírák ze staré školy – a díky nízkému nájezdu a stavu zbrusu nového auta je tento kus dokonalý stroj času. Věřte nebo ne, ale vůz se nakonec prodal za 341 tisíc dolarů, tedy 7,5 milionu korun, což je při původní základní ceně 149 995 dolarů velmi slušné. Malá zajímavost na závěr: 4. srpna ještě okolo oběda na inzertním webu cena tohoto retro sporťáku přitom začínala dvojkou… Zdá se, že během večera se na internetové aukci přihazovalo jako o život.