Hlavní obsah

Chrysler LeBaron a New Yorker – Oturbená dvojčata

Foto: Martin Tolar
31. 1. 2021

Středně velké sedany od Chrysleru přešly v osmdesátých letech z klasické koncepce s pohonem zadních kol na „vše vpředu“. A teď mi tu pózují před objektivem hned dva, skoro stejné, ale přesto každý s jiným jménem – Chrysler LeBaron a New Yorker.

Článek

První LeBaron byl luxusním modelem samostatné karosárny z třicátých let, který soupeřil s Lincolny a Packardy. Už tehdy používal komponenty Chrysleru, ale automobilka značku koupila až v roce 1953. První Chrysler Imperial LeBaron z roku 1957 byl vlajkovou lodí značky a její luxusní divize, naopak v roce 1977 se objevila nová verze a plnila funkci základního modelu. O pět let později se pak objevila další generace s platformou K, tedy pohonem předních kol, a to je právě jeden z hrdinů dnešního článku.

Auto je ještě správně hranaté, jen se zaoblenými a uhlazenými liniemi a zdobí jej znáček na kapotě, průhledný Pentastar. Ondra k němu přišel náhodou, nějaké starší auto chtěl, jen nevěděl přesně které, ale nakonec mu padl do oka právě tmavě modrý Chrysler. Má jej v krásném stavu, jen ještě čeká na dodání originálních poklic. Bohužel, během epidemie se některé věci hrozně vlečou.

Na příbuzné platformě E (šlo vlastně o prodlouženou platformu K) stojí i jeho brácha, sedan New Yorker dvanácté generace z roku 1987, který byl do severních Čech dovezen z Kanady v roce 1995. Než pak zamířil na Moravu, udělalo se na něm ještě dost oprav. Současný majitel David se zabýval jen elektronikou. Přijde mi takový zdobnější a honosnější s větším množstvím chromu, nechybí mu samozřejmě ani vinylová střecha (nebo spíše jen její třetina, tady ale alespoň nezakrývá část zadního bočního okna jako u LeBaronu) a originální poklice.

Původně byl celý bílý, ale dnes jej zdobí dvoubarevný lak. Jméno New Yorker použil Chrysler poprvé v roce 1940, kdy šlo o velký sedan s klasickou koncepcí. Tento model už ale patřil do střední třídy a v očích mnoha fandů to není to pravé detroitské železo – prý przní slavné jméno kdysi velkého luxusního auta, a mnozí jej dokonce označují přímo za ošklivý. Má menší zadní okno, takže je z něj horší výhled ven. Objevil se rok po LeBaronu, tedy až v roce 1983, ale na kapotě má stejný znáček.

Foto: Martin Tolar

Průhledný znáček na vrcholku masky se mi vážně líbí

Jde o středně velké sedany, které ale v nabídce doplnilo i více karosářských verzí – kombíky, kupé a kabriolety. Design Le Baronu měl připomínat větší modely na platformě E, v roce 1986 byl mírně zaoblen, aby se zlepšila aerodynamika, a právě tomuto tvaru odpovídá tmavší LeBaron, zatímco bílý New Yorker je ještě správně hranatý. Auta na platformě K s úspornějšími motory přišla u Chrysleru v hodině dvanácté, protože známému koncernu hrozil bankrot. Ropná krize si zkrátka žádala podobná rozumná auta a ne obrovské nenažrané relikty starých dob.

Mluvicí auto? Ano, to tak trochu Chryslery umí

Chrysler se chlubil elektronickým hlasovým varováním. Takže na mě obě auta mluví a sdělují mi různé věci – otevřené dveře (spíš nezavřené dveře – „A door is ajar“), nezapnuté pásy, nebo naopak zapnutá světla apod. Jo, je to trochu jako jezdit s KITTem, kterého jsem v dětství miloval. Ve výbavě najdete i posilovač řízení a brzd, tempomat, centrální zamykání, palubní počítač, kompas, klimatizaci a digitální hodiny. Auta mají samozřejmě elektrická okna a zrcátka, stínicí pruh na čelním okně a obě také digitální palubku. Existovaly ale i Chryslery s klasickými analogovými přístroji. Dobové rádio je ještě na kazety, ale přece byste jej nechtěli nahradit nějakým moderním.

Foto: Martin Tolar

Dřevěný dekor a měkká látka hýčkají posádku LeBaronu

Čalounění je příjemné v obou sedanech. Líbí se mi jak kožené v New Yorkeru, tak modré látkové v LeBaronu, to možná dokonce o něco víc. V obou případech jde ale o jedny z nejpohodlnějších sedadel, na která jsem kdy uvelebil své pozadí. New Yorker má vpředu spíš sedadla, v LeBaronu najdete lavici s dělenými opěradly, mezi kterými je loketní opěrka. A samozřejmostí je i dřevěný dekor, díky němu působí auto hodnotněji. Navíc vždycky potěší nápis „objects in mirror are closer than they appear“ na zrcátku. Co kdyby se v něm třeba objevil T-Rex jako v Jurském parku.

Foto: Martin Tolar

New Yorker je laděný do červenohnědé barvy a má luxusnější kožené čalounění

Platformy E i K nabízely motor vpředu napříč a pohon předních kol. V obou sedanech je přeplňovaný motor, v LeBaronu o objemu 2,2 litru Turbo I, v New Yorkeru 2,5 litru Turbo I, a v obou je docela slyšet. Tyto menší turbomotory nabízel Chrysler od roku 1984, takže downsizing není nic nového. Byla to ale taková nutnost, protože Chrysleru chyběl v nabídce nějaký vidlicový šestiválec, kterým disponovala konkurence. Turbo tak mělo smazat výkonový rozdíl a asi se mu to i povedlo. Sedany mají docela slušný zátah, ale i docela příjemný brumlavý zvuk. A obě auta mají třístupňový automat ovládaný voličem pod volantem.

Foto: Martin Tolar

Přeplňované čtyřválce od Chrysleru mají docela dobré jméno

Jízda je velmi příjemná a pohodlná, evropská auta se komfortu budou rovnat jen těžko. Dokážu si představit, že bych s Chryslery jezdil každý den do práce i po nákupech, ale zase by mě mrzelo, takhle je trápit v zimě. Fungují totiž tak dobře, že v běžném provozu nemají žádný problém. Vpředu je nezávislé zavěšení, vzadu pak klasická náprava. O fous tvrdší mi za jízdy přijde New Yorker, ale jen neznatelně, což může být způsobeno věkem, nájezdem nebo péčí předchozích majitelů.

Zachránci koncernu nastartovali novou éru

Auta na platformě K byla výrazně lehčí a také se chlubila mnohem příjemnější spotřebou paliva. Za jejich uvedením stál Lee Iacocca, tvůrce úspěchu Mustangu, který správně vycítil, že nová doba potřebuje úplně jiné auto. Dalším jeho úspěchem bylo uvedení na trh populárních minivanů. Konec výroby této generace LeBaronu přišel v roce 1988, o rok dříve na trh dorazilo nové kupé a kabrio na platformě J (ten asi nejznámější model s mrkačkami). Nový sedan se nabízel od roku 1990 a sdílel platformu s Dodge Spirit a Plymouthem Acclaim. V případě Baronu šlo o poslední verzi, nahradil jej model Cirrus. U New Yorkeru přišla v roce 1988 na trh třináctá generace s modernějším designem a většími rozměry na platformě C.

Káčkové sedany jsou poměrně příjemná auta s docela rozumnými provozními náklady, konkrétně zhruba 10 litrů na sto. V tomto případě jsou trochu jako dvojčata, ale trochu stejně každý jiný. Sice to jsou americká auta, ale nám Evropanům nepřipadají až tolik jiná, jen možná trochu zdobnější a pohodlnější. Zatím ještě nejsou hlavním objektem zájmu sběratelů, což se projevuje i na příjemné ceně v rozpětí 40 až 100 tisíc korun. Také s nimi ale asi nikde nevyvoláte rozruch. Přitom Američané tvrdí, že je to prý poslední New Yorker hodný zapamatování, ale dnes ještě zapomenutý. Trápit je může koroze a občas složitěji sehnatelné některé díly (ty běžné se ale dají sehnat dobře) a také se často odlepuje stropnice.

Reklama

Sdílejte článek