Na srazu nesrazu Suzuki: Jimny, co ujel 750 000 km, autíčko, do kterého se skoro nevejdete. Nebo rodina s devíti (!) suzuki

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Suzuki není v Česku totální masovka, kterou byste potkávali na každém kroku. Na druhou stranu se pořád drží poctivých a normálních aut, což je v dnešní době stále výjimečnější. Asi i proto se kolem Suzuki u nás vytvořila silná komunita, která by na japonskou značku přísahala. I na spolehlivost těchto vozů, což ilustruje hlavně Jimny zmíněný v titulku.

I já si v poslední době vyzkoušel, že Suzuki má opravdu něco do sebe. A že se nevzdává svých hodnot. Nový malý Swift možná není ten nejhezčí v historii, ale jak skvěle tohle autíčko jezdí… V prvé řadě je neskutečně lehké (neváží ani tunu), atmosférická dvanáctistovka mu dynamicky stačí a nežere snad vůbec nic. Nebýt zbytečně komplikovaného vypínání upozornění na překračování rychlosti, nebylo by co vytknout ani účelnému a v nejlepším slova smyslu jednoduchému vnitřku. Velmi milé osvěžení mezi dnešními digitálními, unifikovanými automobilovými produkty.

Úplně největší zážitek ze všech suzuki, která na sraz dorazila, mi přineslo to nejmenší. A shodou okolností jde o přesně ten kousek, o němž jste si u nás na Garáži přečetli v tomto článku.

Ano, je to maličký sporťáček kategorie kei car, což jsou taková ta maličká, trošku srandovní japonská autíčka, určitě je i díky Garáži znáte. Cappuccino ale nevypadá jako malá krabička na kolečkách, je to autíčko vlastně celkem klasických proporcí, jenom hodně maličké, vždyť na délku měří pouhých 3,3 metru. A váží jenom lehce nad sedm metráků. Když vedle Cappuccina stojíte, opravdu vám přijde jako zmenšenina. Jako by Suzuki připravilo model skutečného sporťáku do aerodynamického tunelu. Za přední nápravou pak najdeme tříválcovou šestistovku, která díky přeplňování poskytuje výkon 47 kW, poháněna jsou zadní kola.

Jak je Cappuccino miniaturní, vám plně dojde po nastoupení. Já jsem za sebou skoro nedokázal zavřít dveře, jak jsem přečuhoval. Pravou ruku jsem pak měl celou dobu v kontaktu s dveřní výplní, při výšce 181 cm jsem koukal víc na rám čelního skla než z auta. Navíc jsem seděl vpravo, to bylo snad poprvé v životě, co jsem řídil auto s pravostranným řízením. Až takový problém to nebyl, s Cappuccinem jsem jel jenom kousek, i na řazení levou rukou jsem si celkem rychle zvykl. Na obrácené páčky pod volantem ale ne. S každým blinkrem jsem si aktivoval nejdřív stěrače a teprve pak nahlásil spoluúčastníkům v provozu svůj úmysl změnit směr.

To však byla naprostá drobnost, popravdě mi bylo úplně jedno, že si takhle bez jediné kapky deště soustavně pouštím stěrače. Všechno ostatní je totiž boží a naprosto převáží moje triviální stěračové zakolísání. Jak to napsat… Dost těžko se to popisuje, všechno navíc bude znít jako strašlivé klišé. Intenzivní zážitek, motokára, bezprostřední řízení… Klišé, co? Ale všechno to sedí. Asi nikdy jsem neseděl v ničem, co by ryzostí osekanou na dřeň tak moc připomínalo závodní auto. Řízení bez posilovače je natolik věrné a vy toho ve volantu cítíte tolik, až se vám pak chce po návratu do jakéhokoliv moderního auta brečet. Zadkem jako byste se natřásali přímo po asfaltu, jak jsou všechny vjemy intenzivní a bezprostřední. Vím, zase, intenzivní a bezprostřední. Ale ono to ke Cappuccinu přesně sedí!

A pochopitelně můžete jet pořád naplno, výkon 47 kW je i vzdor nicotné hmotnosti maximálně tak akorát na svižné svezení, ale ani tehdy, když budete tříválec hnát k osmi tisícům otáček, nebude mít pocit, že byste museli Cappuccino jakkoliv krotit nebo pro jistotu ubrat. To je za mě největší kouzlo maličkého suzuki. I na úzkých a zakroucených silničkách můžete tenhle sporťáček ždímat beze strachu. A kdybyste to náhodou někde přepískli, ubrzdit sedm metráků je nic, zastavíte vždycky na fleku.

Jak obří kontrast s mojí nedávnou zkušeností s BMW M4 CS, kdy jsem se naprosto šílenou rychlostí řítil uzavřenou silnicí (opravdu, napíšeme si o tom) a bál se, že umřu. Ne že by M4 CS nebylo fantastické auto, to vůbec ne, člověk nemůže než žasnout. Ale co si s tím vším výkonem 405 kW počít mimo závodní okruh? Cappuccino mě bavilo víc, rozhodně šlo o výjimečnější zážitek.

A teď si zkuste představit typického majitele Suzuki Jimny. Jistě to bude lesník, dejme tomu z Moravy, bodrý pán, co se hemží historkami a na svoje auto nedá dopustit. To by docela sedělo, ne? A přesně takový je František Šiška ze Zlína. Může mít lesník snad příhodnější jméno?

S Františkem jsme si povídali u jeho Jimnyho, který najezdil neskutečných 742 000 kilometrů. To je pořádná porce na jakékoliv auto a na jakýkoliv styl používání, ale tento Jimny strávil většinu svého života v lese… Také najednou vidíte ty kilometry v ještě úplně jiném světle? „Auto jsem si koupil v roce 2005, bylo to moje už druhé suzuki, před tím jsem měl Grand Vitaru. S ní jsem najezdil zhruba půl milionu kilometrů,“ vzpomíná František.

U Jimnyho je zmíněná kilometrová nálož pozoruhodná ještě z jednoho důvodu. „Ne že bych se o něj vysloveně nestaral, ale je to pro mě hlavně pracovní auto, žádnou speciální péči mu nedávám, maximálně občas zajedu na běžný servis. Jinak nic. A ono mě přesto nikdy nezklamalo,“ pochvaluje si spolehlivost František.

Vzhledem k tomu, že se Jimny pohybuje hlavně v lese, tedy v obtížnějším terénu, přidává spokojený majitel ještě další vlastnosti, kterých si na svém suzuki váží. „To auto je mimo silnice neskutečné. Je kompaktní, takže se všude protáhne. A lehké, takže nezapadne. Několikrát jsem za sebou nechal větší a od pohledu drsnější terénní auta, hbitému Jimnymu zkrátka nestačila.“

A pak jsme se vrátili nazpět v životě Jimnyho, do doby, kdy František pracoval v Rumunsku. „Chtěl jsem v Rumunsku koupit nějaké lesy, začal jsem jezdívat po dražbách a místní mě úplně dobře nepřijali. Jednou mi jeden takový nastoupil do auta, že mi ukáže hezký les. Jakmile jsme opustili civilizaci, vytáhl na mě pistoli. Chvilku jsme se o ni přetahovali, nakonec vystřelila a udělala mi díru do střechy,“ ukazoval mi František stopu ve stropnici. Jasně, díra od kulky… Já vám říkal, že se tenhle lesník historkami jen hemží.

Tato – možná iniciační procedura - však zjevně zabrala. Po tomto „nedorozumění“ se František aukcí účastnil už bez dalších historek. A abych nezapomněl, na běžné popojíždění používá pan Šiška model SX4 s pohonem všech kol. Prostě Top Suzukář.

A pak tady s námi byl i závodní Top Suzukář. Sportovní kousek přivezl stylově na podvalu Vlastimil Suk. Mladší, musím dodat. Protože ten starší koupil v roce 1992 závodní Suzuki Swift GTi. „Tohle auto se pak stalo vzorem pro repliku, kterou jsme na sraz přivezli,“ vysvětlil Vlastimil. Malý závoďák mi dokonale připomněl dobu první poloviny devadesátek, kdy jsem začínal sledovat českou a postupně i světovou soutěžáckou scénu. „Na Swift GTi ale mám vlastně i jednou smutnou vzpomínku. Doteď si pamatuju, jak odjížděl ulicí, když ho táta prodal. Mohlo mi být tak šest sedm let. Slzy mi tekly, auto se vzdalovalo…,“ vzpomíná teď už s úsměvem mladší z Vlastimilů.

Nakonec však evidentně převážily hezké vzpomínky, svůj první závod totiž absolvoval Vlastimil Suk s dalším Swiftem GTi. „Byl to novější model, mně bylo čtrnáct let a jezdilo se ve Slavkově u Brna. A jakmile jsem si o čtyři roky později udělal řidičák, hned jsem si pořídil další Swift GTi.“

U závodních suzuki však ani zdaleka nezůstalo, japonské modely se v rodině Suků nebývale rozmnožily. „Kolik suzuki jsme vlastně měli? Úplně přesně vám to neřeknu, tak pětadvacet? Zhruba. Aktuálně byste u nás našli několik modelů Swift, pak určitě Baleno, Ignis, SX4, Alto… A ještě nesmím zapomenout na dvě motorky. Pochopitelně značky Suzuki,“ snaží se dopočítat současného stavu Vlastimil. „Kdyby Suzuki vyrábělo i dodávky, nepotřebovali bychom – a ani nechtěli - auta jiné značky.“

Cappuccinem, postřeleným Jimnym a replikou závoďáku to na srazu pochopitelně nekončilo. Dorazila třeba i rodina, která si pořídila už devět modelů značky Suzuki. A to začínali poměrně pozdě, až v roce 2010. Nepřehlédnutelnými (a díky klaksonu s melodií také nepřeslechnutelnými) byli účastníci s červeným Swiftem kabrio, nechyběl ani kolega z Novinek Ondřej Mára, kterému už roky dělá společnost Suzuki Grand Vitara. Nebo sympatický pár, jenž si uvnitř prostorově velmi skromné SX4 vybudoval spací vestavbu.

Každý příběh byl jedinečný, každý se k suzuki dostal svou vlastní cestou, každý si na svém autě vážil něčeho trošku jiného. Až na jednu věc – zmínku o spolehlivosti jsem slyšel tolikrát… No, vlastně jsem až tak překvapený nebyl. A kdo čte pravidelně naši bazarovou rubriku s nedostižnými články Dalibora Žáka, také by nad červenou nití srazu Top Suzukář nekroutil hlavou. Tak třeba příští rok zase!