Suzuki Cappuccino je tak maličké, že se do něj skoro nevejdete. Výkonu také moc nemá, ale stejně je to neskutečná sranda!

Suzuki v devadesátých letech dokazovalo, že umí postavit zábavná auta. Krásným důkazem je roztomile vypadající sporťák třídy Kei, model Cappuccino, který se začal vyrábět v roce 1991 v Japonsku. Byl to roadster s pevnými střešními panely, jenž se po jejich sundání změní na targu jako Porsche 911. Jeho největšími konkurenty byly další Kei sporťáky – Autozam AZ-1, Honda Beat a Daihatsu Leeza. Ani jedno z nich se původně nemělo exportovat mimo Japonsko, ačkoliv jeho koncepce a zakulacené tvary jednoznačně odkazovaly na inspiraci britskými roadstery. Tedy až na ten název, který odkazuje na šálek lahodné italské kávy.

Jenže v roce 1991 se ozvalo britské zastoupení Suzuki, že by Cappuccino rádo nabídlo i Britům, kteří dvoumístné roadstery tradičně milují. Přesvědčování bylo následované osmnácti měsíci zkoušek a testů. Na jejich základě se auto dočkalo třiadvaceti změn (například úprava blinkrů a instalace zadní mlhovky) a s nimi smělo na britský trh. Tam se poprvé ukázalo v roce 1992 (z tohoto roku je i vůz na fotkách) a následovala dodávka 1 182 automobilů (původní plán byl 1 500). Z těch byly čtyři pětiny červených a zbylých 236 v této stříbrné barvě.

Celkem 1 110 aut se prodalo v Británii, zbytek v Německu, Francii, Nizozemí a Švédsku, ačkoliv volant mohl být pouze vpravo. Ovšem po změně emisních předpisů v roce 1995 by byla nutná další homologace Cappuccina pro evropský provoz, což by se jen stěží vyplatilo. Takže další dovoz byl zrušen. Což je škoda, protože novější auta měla větší točivý moment a vzácnost těchto pár dovezených exemplářů šroubuje jejich cenu nahoru. Ostatně i tento kousek je z Anglie, ale dnes jej vystavují u brněnského dealera Suzuki CanoCar, kteří nám jej laskavě zapůjčili k testu.

Miniaturní úzké suzuki je dvoudveřové a dvoumístné s motorem za přední nápravou a pohonem zadních kol. Svým způsobem je to nejhorší koncepce pro auto třídy Kei, protože je nepraktická a zabírá spoustu místa. Ale pro nadšence je to nejlepší. Navíc se dá hardtop sundat, rozložit na tři díly a v padnoucích pytlích se celý naskládá do zavazadlového prostoru. Sundavací je i rám a zadní sklo (ano, opravdu sklo dokonce s výhřevem), které se vejdou za sedadla. Lépe vybavené vozy nabídly airbag řidiče, systém ABS a samosvorný diferenciál. Za příplatek byla elektrická okna (toto auto je má) a airbag spolujezdce. Plasty uvnitř odpovídají době vzniku a na přístrojovce je kontrolka, která svítí, pokud turbodmychadlo zabírá. Místo stropního světla je osvětlení interiéru umístěné u loketní opěrky.

Předpisy Kei jsou striktně omezující, takže když otevřu kapotu, najdu zde jen maličký řadový dvanáctiventilový tříválec F6A DOHC o objemu 657 ccm. Ovšem, aby bylo auto sportovní, je přeplňovaný turbodmychadlem, vybavený mezichladičem a spojený s pětistupňovou manuální převodovkou. Výkon je 64 koní (47 kW) v 6 500 otáčkách a točivý moment na malý motor solidních 85 Nm ve 4 000 otáčkách. Točit ale můžete přes 8 000 otáček a motor po nich přímo lační. Navíc je umístěný až za přední nápravou, což vede ke skvělému rozložení hmotnosti 51 : 49. Ale smiřte se s tím, že na zvukovou izolaci už místo nezbylo.

Za všemi lehkými čtrnáctipalcovými (i když vypadají menší) koly jsou kotoučové brzdy. Přední zavěšení je s dvojitými lichoběžníky a stabilizátorem. Ten najdete i vzadu. Celé vozidlo skvěle sedí ve stopě a chová se tak, že je vám jasné, proč je tohle sportovní auto. Řízení je naprosto bez jakéhokoliv zkreslení a vůle, takže milovníci zatáček si přijdou na své. Vůz se v nich i na uzoučkých kolech ovládá brilantně, jako kdybyste s ním srostli, a na mokru se hravě sklouznete. Jakmile se s prckem sžijete, máte chuť ho pořád držet na limitu. Pak už ale máte respekt z okolního provozu, protože i opravdu malá auta jsou proti vám dost velká. Je to nesmírně zábavný automobil, s nímž se nudit nebudete. Vím, že bychom my novináři neměli psát, že se nějaké auto řídí jako motokára. Ale Cappuccino je snad i stejně velké.

Cappuccino je opravdu lehoučké, váží pouze 725 kilogramů. Navíc je hmotnost rozložená rovnoměrně na obě nápravy. Střecha, ochranný oblouk a kapota jsou z hliníku, takže těžiště je co nejníž. Maximální rychlost je 185 km/h a akcelerace na stovku trvá 8 sekund. Na sportovní auto by vám to mohlo připadat pomalé, ale na oturbený tříválec s šestistovkou je to skvělý výsledek a v Japonsku se s ním i driftuje. Do nádrže se vejde jen 30 litrů paliva, takže tankovat budete často. Ale bude vám to fuk, tenhle vůz je stejně zábavný jako britské roadstery, jen je mnohem spolehlivější a už s devadesátkovým komfortem.

Pokud na něco tohle malé suzuki trpí, jsou to odcházející synchrony na převodovce, zejména na druhém stupni. Oprava ale nepatří k nejlevnějším. Motory jsou velmi spolehlivé, pokud dostávají pravidelnou péči. Servisní intervaly jsou předepsány na každých pět tisíc kilometrů. U zadních brzdičů se může vyskytnout únik kapaliny a samozřejmě se může objevit koroze. Zkontrolujte i hliníkové střešní panely, zda nejsou poškozené a zprohýbané. Elektronika zlobí málokdy, ale problémem občas bývají v Británii dodatečně montované alarmy. Podlahová plošina může korodovat, stejně tak lemy blatníků.

Výroba byla ukončena v roce 1998 a do té doby vzniklo 26 583 aut. To už ale šlo o modernizovanou verzi s motorem K6A a vyšším točivým momentem 103 Nm, motor měl o deset kilogramů méně. Bohužel ale nástup popularity SUV zmrazil plány o nástupci. Je to škoda.

Sice se obvykle říká, že správná odpověď na zábavnou víkendovku je hlavně Mazda MX-5, ale Cappuccino by ji možná z toho trůnu dokázalo svou cenou, výrobní kvalitou a hmotností sesadit. Jen by mi chyběly ty mrkačky a o trochu víc místa.

Zájemce ale zklamu, protože najít nějaký kousek na prodej není snadné, a když, tak stojí 300 až 400 tisíc korun. Což je o dost víc, než dáte za Miatu. Ale co, tohle není jen fantastický vůz třídy Kei, ale fantastické sportovní auto, které je dost možná lepší než mazda. A i přes ty rozměry je až překvapivě použitelné, což je krásný důkaz japonského přístupu.