Když to na Dakaru zahodíš v dunách, stane se závod o čas závodem o přežití

Martin Prokop už si tohle jednou zkusil, kdysi v Americe. Při přejezdu z duny byl příliš kolmo a šel přes čumák. Od té doby najezdil v písku tisíce kilometrů a patří k nejzkušenějším jezdcům ve startovním poli. Přesto se mu úvod druhé maratonské etapy nevydařil, sjel do díry za dunou, která měla tři metry. „Bylo to trochu na boku, trochu na střeše a bylo to tam relativně dlouho,“ řekl pak v cíli.

A když leží auto na střeše, není to ani trochu dobře pro motor. Zjednodušeně řečeno, olej steče do vrchu motoru a když se dostane do spalovacího prostoru, může se stát, že startér motorem neotočí. „Záleží na konstrukci konkrétního motoru, jestli má klasické mazání nebo mazání se suchou vanou, kdy je olej v externí nádobě a tahají to čerpadla… My ještě nevíme, co se stalo a proč auto nešlo nastartovat,“ říká s odstupem Ivan Matoušek, týmový inženýr. „To nám možná řeknou kluci až dojedou, nebo to poznáme na tom startéru. Ale super, že to opravili.“

Jenže tohle všechno se dělo až pak. První, co musíte v podobné situaci udělat je zhasnout motor a pokusit se dostat auto co nejdřív na kola. Ještě na začátku Dakaru chtěl Viktor Chytka přesunout lano z boku auta na zadek, protože měl strach, že by nastala situace, kdy by se k němu nedostal. Takže okamžitě z auta ven, pro pružné lano, které je společně s lopatou a vyjížděcími plechy povinnou výbavou každého auta, cvaknout ho do oka a doufat. „Máváte na auta, co jezdí kolem, a doufáte, že někdo zastavíte, jako jsme už mockrát zastavili my,“ říká k tomu Martin Prokop. „Měli jsme smůlu, že za námi dlouho nikdo nejel, pak fabriky a nakonec u nás zastavil až Denis Krotov s dalším Raptorem, který si dal tu práci a dlouho se snažil postavit nás na kola.“

Když se to povedlo, tak ty první škody se nezdály tak hrozné. Polámané karbony, poškozená maska. „Ale šlo to do měkkého, nebylo ani prasklé okno,“ vypráví navigátor Viktor Chytka. „Za normálních okolností byste tam nechali dvacet, možná pětadvacet minut, ale odešel nám startér a auto nešlo nastartovat.“

A právě v ten moment bylo jasné, že je zle. Protože jediný způsob jak se pokusit motor nahodit (navzdory tomu, že víte, že ho můžete poškodit), je auto roztáhnout. A v dunách vám pomůže jedině kamion, který na to bude mít sílu a jeho posádka chuť a čas.

Zbytek týmu, který je na přejezdu do dalšího bivaku, nemá samozřejmě žádné informace. Vidí jen časomíru a mapu, stejně jako fanoušci. Neví jestli je to technický problém, jestli zapadli, nebo zda se nestalo něco horšího. Všichni hypnotizují šipku na mapě, projíždí sociální sítě, hledají sebemenší indicii toho, co se právě děje. Napřed je to jen nejistota, následují obavy a potom i strach.

Posádka má mobilní telefony zapečetěné a nesmí je během závodu použít. Může mít satelitní telefon, ale volat může jen mimo kabinu. „Taková jsou pravidla,“ prozrazuje zákulisí Qurin Müller, týmový manažer. „Napřed musí zavolat Iritrackem vedení závodu, a ti jim pak dovolí použít telefony pro komunikaci s týmem.“ Jenže když se posádka snaží odchytit jiné auto, aby jim pomohlo, nemá na nějaké telefonování ani pomyšlení. Bojujete s okolnostmi, s časem, snažíte se nepanikařit a přitom zoufale vnímáte ubíhající čas.

Telefon přijde až ke slovu, když definitivně zjistíte, že se auto dál nehne. „Nejhorší zvuk, který můžete na Dakaru slyšet, je zazvonění satelitního telefonu,“ říkal ještě před startem Müller. „To je totiž jasné, že je problém.“

Když zazvonil, dva týmové kamiony i dvě doprovodná auta už dávno stála v prachu u dálnice. „Šli na boudu, jsou v pořádku, auto je relativně OK, ale nejde nastartovat.“ První desítky minut nevíte nic. V poušti často chybí jakýkoliv signál pro mobilní telefony a skrz satelitní telefon slyšíte každé třetí slovo. Chvíli signál má, pak zase ticho.

Je důležité si uvědomit, že během závodu je zakázána jakákoliv pomoc zvnějšku. I kdyby přijeli místní, s tím, že třeba auto hodí na kola, nebo že by ho roztáhli, tak jsou za to obrovské penalizace. A v poušti se zvědavým očím neschováte - nikdy nevíte, kdy vás zabere objektiv náhodného fanouška, nebo přiletí pořadatelská helikoptéra.

Tým nemůže dělat nic, závodníci si musí poradit sami. „Čekali jsme možná tři hodiny, protože závodní kamiony nás objely z dálky a na Martina jsme mávali a Marťas si dal tu práci s tím, že nás dostal ven a hlavně jsme nastartovali na tom laně za ním motor,“ řekl pak v cíli Martin Prokop pro TV Nova.

S vědomím toho, že jim osmiválec jejich auta nesmí na cestě do cíle zhasnout, dojeli první polovinu etapy do maratonského bivaku. A tam se jim povedlo startér opravit.

Tým zatím nemohl dělat vůbec nic. Jen čekat. Mechanici radili přes telefon na dálku co sundat, kam sáhnout a co k tomu budou asi potřebovat. „V autě je základní nářadí, na maratonskou etapu se vždy něco přidává. Jsme šťastní, že to kluci zvládli,“ hlásil kolem půlnoci Qurin Müller.

Auto dostalo od komisařů FIA povolení odstartovat do desáté etapy navzdory tomu, že chyběly přední blatníky, maska, kapota… Jak už to tady v Saúdské Arábii bývá, většinu dílů přivezli až do bivaku místní nadšení fanoušci. Co šlo, to mechanici začali opravovat. Karbonové pláty, nýtovačka, fréza, kleště a černé lepidlo v tubě, které udrží snad úplně všechno. „Do vůně dáme auto až na další závod, teď jedeme, co můžeme a co se dá použít. d Fordu jsme naštěstí potřebovali jen pár dílů,“ přiznává s ohledem na náklady Ivan Matoušek.

Když se Sid, Martin a Viktor objevili v cíli, vrhli se na něj všichni mechanici a pustili se do oprav, pak auto nastrojili opravenými kapotami. Dnes se celá dakarská karavana posune o sedm set kilometrů dál, vstávalo se brzy ráno. A i když už všichni vědí, že slušný celkový výsledek je v prachu, ve skrytu duše doufají, že by tam třeba mohl být ještě nějaký atak na pódium. Zasloužili by si ho za své neúnavné nasazení nejen Martin s Viktorem, ale i celý jejich tým.