Hlavní obsah

Dakarský deník – Volný den v uvozovkách a město bizáru

Foto: Jan Červenka

Technici na Dakaru využívají „den volna“ k práci

9. 1. 2022

Zeptejte se kohokoliv tady na Dakaru na volný den a všichni se rozesmějí. Aby taky ne. Odpočívá jen pár jezdců, ale třeba mechanici tenhle den vysloveně nemají rádi. A ostatní perou, uklízí a dohánějí resty. V době, kdy čtete tyto řádky, už ale všechno začalo nanovo. A zkušenost říká, že druhá půlka soutěže letí jako voda.

Článek

Jako nejezdec, nemechanik a novinář, který nemusí reportovat aktuální zpravodajství, jsem v Rijádu už potřetí, ale nikdy předtím jsem z bivaku nevytáhl paty. Využívám tedy odpoledne k tomu, abych se mohl podívat do města, ale záhy zjišťuji, že to nebyl úplně dobrý nápad.

Rijád má totiž osm milionů obyvatel a jeho rozloha je víc než 1 300 kilometrů čtverečních. Jen pro srovnání – v Praze žije na třetinové ploše 1,3 milionu obyvatel. Jak už víte z minula, tak doprava je tady zběsilá a jezdí se spíš intuitivně než podle předpisů. Neplatí ani právo většího auta, ale nabouranějšího a jak si v průběhu dne všímáme, tak ta nejvíc potlučená auta řídí ženy. Těžko říct, jestli přes burku špatně vidí nebo je to tím, že mohou auto v Saúdské Arábii oficiálně řídit teprve třetím rokem.

První náš cíl je místní muzeum, které má ale zavřeno. Procházíme alespoň park kolem něj a jsme nadšeni, že alespoň chvíli nedýcháme ten jemný prach, co je v bivaku. Jemňoučký fesh-fesh se nám dostává úplně všude. V parku si hrají děti, je to vlastně poprvé, co vidíme větší skupinky třeba s míčem nebo na kolečkových bruslích. Přejdete ale silnici, obejdete blok a zase jen prach a špína. Místní si na pořádek úplně nepotrpí. Jedeme na tradiční trh, ale ten vypadá jak vietnamská tržnice. Jen tam kromě fejkových triček prodávají i místní hábity a vybavení do kuchyně pochybné kvality. Líbí se mi tam vlastně jen obchody s kořením a kávou – některé mají dokonce svou vlastní pražírnu.

Foto: Jan Červenka

Návštěva Rijádu připomínala návštěvu jedné pražské tržnice

No dobře, ani tohle tedy není ono. Namíříme si to tedy do moderního centra s několika mrakodrapy, ale je to stejná navoněná bída jako jinde. Ty nejdražší obchody na jednom místě a hned v ulici vedle špína, prach a nepořádek. Odpadky, igelity a spousta plastů, na všem ještě tenká vrstva prachu. Prodavači v obchodech mají obleky, perfektní manikúru a vypadají, jak kdyby právě přišli z barbershopu, ale to je jen pozlátko. Opravdu by mě zajímalo, jak to tady vypadá u někoho doma.

Vracíme se do bivaku, a když jdu okolo pár týmů, vidím, že ještě nikde nemají hotovo. „Nad rámec běžné údržby měníme preventivně převodovku, kontrolujeme diferenciály, děláme nějaké věci na podvozku a probíhá spíš nadstandardní čištění všeho,“ říká Ivan Matoušek z týmu Benzina Orlen.

To hned vedle u Martina Macíka mají práce víc. Týmová dvojka týmu Big Shock Martin Šoltys po nehodě musel k doktorům a on i jeho posádka na Dakaru 2022 končí. „Ztráta to samozřejmě je, ale nemá smysl zbytečně tlačit na pilu,“ říká Macík. A jeho mechanici? Ti se nezastaví. Tým tady měl pět aut, teď tedy čtyři, ale rozhodně to není tak početná armáda mechaniků jako třeba u Kamazu.

A rušno je i mezi motorkami, z Čechů snad jen Milan Engel, který jede na průběžném krásném druhém místě v kategorii Malle moto, tedy bez asistence, si stihl to nejdůležitější udělat ještě večer, aby měl o den volna alespoň trochu volna. Jeho týmový kolega Martin Michek na tom je podstatně hůř, po nezaviněné nehodě na běžné silnici, kdy ho vytlačil místní řidič, dával dohromady on sebe a mechanici MRG jeho motocykl.

Když píšu tyhle řádky, je skoro půlnoc, ale vedle se ještě brousí, řeže a svařuje, na buginách jihoafrického soukromého týmu buď objevili něco na poslední chvíli, nebo si i oni udělali volno a vrhli se na to až večer.

Do konce Dakaru už zbývá jen šest etap. I když jen… Podle toho, jak je to všechno rozehrané, se bude bojovat o každou minutu. V autech je prvních deset závodníků v necelých dvou hodinách, ale s tím, že Al-Attiyah má náskok na domácího jezdce Al-Rajhiho necelých padesát minut a zbytek je vyskládaný natěsno. V motocyklech je do jedné hodiny celých šestnáct jezdců a v kamionech pátý Loprais ztrácí na bednu čtyřicet minut. V buginách, tedy lehkých prototypech, už to tak ostré není a v čtyřkolkách, kde je ve hře už jen dvanáct jezdců, je prvních pět ve dvou hodinách a šestý Zdeněk Tůma ztrácí na prvního čtyři a půl hodiny.

Organizátoři slibují, že v druhé půli budou ještě tři klíčové etapy. Tak uvidíme, držte českým jezdcům palce!

Reklama

Sdílejte článek