Hlavní obsah

Dakarský deník: Jaké je to být bezdomovcem? Co ty internety? A kdo jsou hrdinové první zatáčky?

Foto: A.S.O.

Dakarský bivak Sea Camp hned první den. Takhle to z výšky to nevypadá, navíc pár týmů ještě chybí, ale je tady bezmála pět tisíc lidí

1. 1. 2023

Máme za sebou prolog a s napětím vyhlížíme start do první etapy. Já včera napjatě vyhlížel na letišti kufr, ale dopadlo to tak, jak jsem myslel - nepřišel. Internetové spojení v pětitisícovém bivaku je děsivé a děsivý byl i start některých jezdců do prologu, tedy do první dakarské etapy.

Článek

Říká se jim hrdinové první zatáčky a najdou se v každém závodě. Ale na Dakaru byste je možná tak úplně nečekali. Přece jen má tahle soutěž víc než osm tisíc kilometrů, z toho bezmála pět tisíc ostrých. A třináct kilometrů dlouhý prolog sice může napovědět, ale jeho hlavním smyslem je pouze seřadit závodníky na start první ostré etapy.

Přesto jen v motorkách spadlo osm jezdců, z toho pro jednoho musel letět vrtulník a soutěž pro něj skončila. „Když jsem viděl, jak to hned v první zatáčce položil Lorenzo Santolino, tovární jezdec, který má startovní číslo patnáct, tak jsem se zase musel ptát sám sebe, jestli ten hlad přece jen není příliš velký,“ ptal se řečnicky zkušený matador Dušan Randýsek, který vloni startoval na Dakar Classic a letos se vrátil za volant doprovodného kamionu.

Jen o pár chvil později to až do prostoru mezi diváky poslal Pierre Lauchame, ale ze všeho nejvíc pak přihlížející vyděsil Martin Šoltys se svojí Tatrou, který přebrzdil první zatáčku a bral to levými koly těsně kolem lidí, aby následně donutil minimálně dalších dvacet k překotnému úprku. Nešlo si nevzpomenout na legendární, ale děsivou Skupinu B.

Byl jsem u toho a bavilo mě to, i když jsem nějakou tu spršku prachu a kamení taky dostal. Alespoň jsem tedy na chvíli zapomněl na to, že ještě pořád nemám kufr. Jsem na Dakaru jen s batohem, kde jsem měl kromě techniky jen jedny šortky a vestu, velký kufr podle všeho zůstal v Praze. A pak (asi) v Rijádu, protože když jsem si pro něj dojel na osmdesát kilometrů vzdálené letiště Yanbu, tak nepřiletěl. Alespoň jsme si s doktorem prošli zázemí místního letiště (třikrát) a poznali pěkně zblízka arabskou pracovní morálku. Růženec, Tiktok, mizerná angličtina, ale hlavně neochota cokoliv řešit, nicméně to všechno korunované úsměvem a hláškou: „No stress, sir.“

Nemyslím si, že se se svým zavazadlem ještě někdy potkám, ale víte, jak to je – naděje umírá poslední. A tak jsem měl alespoň důvod koupit si nějaké oblečení z dakarské kolekce, i když kluci z MP Sportu jsou na mě hodní a půjčili mi už jak trenýrky, tak i ponožky a trička. A jak už jste na Garáži četli, tak Viktor Chytka mi na chvílí půjčil i svoji sedačku.

No a kapitola poslední - internet. Rád bych vám sypal fotky a videa jedno za druhým, ale zatímco závodníci bojují na trati o čas, tak novináři a správci sociálních sítí bojují v bivaku o data. Pět tisíc lidí na jednom místě znamená permanentně přetíženou síť a už dvakrát jsme museli vyjet mimo bivak, což ale samozřejmě žere to nejcennější – čas. Na druhou stranu, ptát se tady někoho, co žere jeho auto je zbytečné. Nafta totiž stojí šest korun za litr a benzin je za patnáct korun.

Foto: Jan Červenka - novinář

Souboj o internet v tiskové středisku dakarské rally

Přeji vám úspěšný start do nového roku, ať jste zdraví, vyhráváte a dávejte si pozor na syndrom první zatáčky!

Reklama