Rolls-Royce Corniche je aristokratický kabriolet, který vás komfortem vysloveně zahrne. A není ani tak drahý

Během slunečného dne je jízda ohromným kabrioletem samozřejmě povznášející, zejména když jde o Rolls-Royce, ve kterém se nespěchá. A hlavně když člověk před samotným rituálem jízdy v rollsu větral klasické britské roadstery bez posilovače, vyžadujících sílu a soustředění. Uklidňující změna… Corniche jsem naposledy řídil v roce 2016, a od té doby uplynulo spoustu času a zážitek byl tehdy spíš dobrodružný, neboť byla hrozná zima, a co chvíli pršelo, což si člověk tu správnou náladu tak nějak úplně neužije.

Dneska je to jiné, je krásný letní den, takže když u firmy Veteráni na Truc do auta nakládáme sebe i vybavení, už se těšíme, až se projedeme s větrem ve vlasech (což platí jen pro mě, pro Ondru Kroutila ne). První Corniche I má střechu ovládanou elektrohydraulicky, ale stejně je to trochu oldschool, mechanicky citlivá práce spíš pro pomocníky než majitele. Nejdřív teda startuji motor, což poznám hlavně podle něžného zavibrování osmiválce pod dlouhou kapotou. Pak je třeba mechanicky uvolnit přední západky střechy v horní části čelního rámu. Pak už jen najít správnou páčku a stisknout „down“, aby elektrohydraulické čerpadlo začalo tlačit kapalinu, a písty sklopí rám střechy dozadu. Pak je už třeba to vzadu trochu „porovnat“, aby se rám i látka hezky uklidily za zadní sedadla, ještě jednou zkontrolovat a následně už jen zacvakat kryt, který nacházíme v kufru.

Akce na pár minut, co se lépe dělá ve dvou. Shodou okolností se nám ke kabrioletu připojil i klasický Silver Shadow (na společné fotce), a to v první sérii z roku 1970. Právě Silver Shadow je pro připomenutí vzniku Corniche dost podstatný, protože se jedná o velký sedan, na jehož základě první otevřené kousky (a také kupé) vznikly. Silver Shadow - nebo také v prodloužené verzi Silver Wraight II, jsou plnotučné modely značky, vyráběné v letech 1965 až 1980. Proti předchůdci v podobě Silver Cloud, jehož testovací jízdu si ještě živě pamatuji, byl Silver Shadow mnohem modernějším autem, a to nejen z hlediska designu, o něž se postaral domácí tým automobilky z Crewe pod vedením Johna Pola a Billa Allena.

Zatímco Silver Cloud působí při jízdě dost archaicky a neobratně, Silver Shadow je díky samonosné karoserii a nezávislému zavěšení všech kol mnohem civilizovanější a příjemnější na řízení. Podvozek s hydraulickým samonivelačním systémem a vinutými pružinami byl o mnoho komfortnější než u předchůdce. Stal se také na poměry úzce vymezené značky dost masovým, protože od poloviny 60. let do roku 1980 bylo postaveno přes 30 000 aut. Abychom se v těch názvem ztratili ještě trochu víc, tak tu byly ještě dvoudveřové verze s karoserií Mulliner Park Ward, a to jak v provedení kupé (2-door saloon) nebo Drophead Coupé, tedy kabriolet. A když jsme u těch dvoudveřových full-size britských aristokratů, zmínku jistě zaslouží Camarque s designem od italského studia Pininfarina.

Zmíněné tovární dvoudveřové verze dostaly v roce 1971 samostatné označení - Corniche, odkazující názvem na experimentální prototyp Bentley Corniche z roku 1939. Corniche se stal statusem pro celebrity své doby hned po svém představení – jezdili s nimi Paul McCartney, Frank Sinatra i Tom Jones, na čekacím listu byly zapsány další hvězdy, například David Bowie, Michael Caine či Elton John. I to samozřejmě přispělo k faktu, že se přitažlivé automobily objevovaly v celé řadě filmů a seriálů, což jejich popularitu ještě zvýšilo.

Vůz byl nakonec buď pod znakem Rolls-Royce, nebo zpočátku Bentley vyráběn dlouhá léta, a to celkem v pěti sériích. Prvních bylo nejvíc, 4 332 kusů, z toho většina kabrioletů. Následně čísla postupně klesala, ale i tak se obchodní značka Corniche dokázala udržet na trhu až do roku 2002. Doplníme, že v roce 1984 byl model od Bentley přejmenován na Continental a vzácný Continental Turbo.

Corniche byl sice navržen a vyráběn ve Velké Británii, ovšem mnoho aut v levostranném provedení mířilo logicky do USA, kde se těšil velké oblibě nejen díky svému statutu či „exotickému“ vzhledu, ale také díky použití velkoobjemového motoru. Tím byl klasický hliníkový Rolls-Royce V8 s celkovým objemem 6 750 cm3, a to nejdříve s různými karburátory, od roku 1980/1981 pak se vstřikováním Bosch.

Pohled pod kapotu naznačuje, že hladké vnější linie nemají mnoho společného s tím, jak složitý je Rolls-Royce pod sukní. Velké množství komfortních prvků a zmíněných, tehdy celkem progresivních technologií podvozku, znamená, že na člověka čeká pohled na změť kabelů, trubek, hadic, řemenů a mnoha různých věcí, o nichž místy musí trochu luštit, k čemu vlastně slouží.

Samotný motor s úhlem rozevření válců 90° není bůhvíjak sofistikovaný, využívá rozvody OHV a z celkového objemu 6,75 litru dává 172 koní při 4000 otáčkách a 500 Nm při 2000 otáčkách. Vzhledem k tomu, že je spojen s třístupňovým automatem GM Turbo Hydramatic THM-400, tak si nikdo nedělá iluze o nějaké extra dynamice. Ostatně výrobce neuvádí ani zrychlení, ani maximální rychlost.

Jelikož celé auto o délce 5 271 mm váží 2 360 kg, ani mocný točivý moment nepomůže v dramatickém rozjezdu. Jenže o to tu vůbec nejde: Rolls-Royce je o klidu, rozvolněné pohodě. Shodou událostí do něj přesedám zrovna z Ferrari 348 a větší rozdíl si jen těžko představit. Z nízkého sporťáku bez posilovače a pevnou kulisou manuálu do aristokratického křižníku s dvojnásobnou hmotností.

Motor se startuje klíčkem ve spínací skříňce, probouzí téměř neslyšně a jemně zavibruje karoserií. I když ještě není vstřikovaný, je velmi klidný už po prvním pohlazení pedálu plynu. Palubní deska je pokryta ručně vybíranou dýhou z ořechu a na ní jsou umístěny nejen všechny potřebné ukazatele, ale také spleť nejrůznějších přepínačů, přičemž všechno je přehledně popsané. Nechybí ani kontrolní „displej“ s řadou různých informačních polí, z nichž všechny naštěstí zůstávají zhasnuté.

Pokud si dobře vzpomínám, tak Silver Cloud moc dobře nebrzdil, spíš se chtěl neustále valit vpřed, což ve spojení s ohromnou, neobratnou karoserií bylo v pražském provozu trochu o nervy. Proti tomu Silver Shadow a jeho deriváty včetně Corniche se řídí extrémně snadno a pohodlně. Stačí jen přesunout páku pod volantem do polohy D a v pohodě vyrazit. Posilované řízení jde lehce, dá se pohodlně ovládat několika prsty levé ruky, takže pravou si odkládám na loketní opěradlo. Bohaté kožené čalounění interiéru odpovídá stylu, jaký u rollsu očekáváte. Kůže je spousta a je měkoučká, což je extra příjemné. Dobré je, že i když nejezdíme autem s delším rozvorem, i dozadu se dá pohodlně zabořit do čalounění a užívat si luxus své doby – kromě elektricky stahovaných oken nechybí popelník ani zapalovač.

Doplníme, že exemplář z června 1979 už je po lehké modernizaci, takže má hřebenové řízení, chladič oleje, hliníkový chladič, ale také dvoustupňovou klimatizaci. V březnu 1979 bylo také ještě upraveno zadní nezávislé zavěšení, takže jízda je ještě komfortnější, plavná a houpavá.

Tuto změnu už těžko mohu posoudit, protože mě každý rolls z řady samonosných, s nimiž jsem mohl jezdit, připadal extrémně pohodlný a tím pádem splňoval účel. Když už jsme u toho, i posledně zkoušený Ghost z roku 2024 ukazuje, že i v šedivé konfekci je Rolls-Royce z hlediska komfortu interiéru a jízdního zážitku stále někde úplně jinde.

Zpět ke Corniche - třístupňový automat je dle očekávání vláčný, na kick-down reaguje rozvážně. Otáčkoměr chybí, takže odhaduji, kdy se motor vytáčí, ale většinu času mi připadá, že se nenadře – stejně plujeme krajinou rychlostí kolem 80 km/h, protože rychleji je to zbytečné a pro charakter auta trochu nevhodné.

Hodně aut, která se prodávají, jsou americké verze, rozeznatelné například podle masivnějších nárazníků nebo bočních odrazek vpředu a vzadu. Samozřejmě, že evropská verze je stylingově o něco čistší, ale ve finále mi tady velké nárazníky moc nevadí – rolls má svůj charakter bez ohledu na to, v jaké zemi jezdil.

Silver Shadow je s vysokým počtem kusů stále vstupenkou do světa klasických rollsů, kde se ceny hezkých aut pohybují kolem 500 až 800 000 Kč, čemuž odpovídá i nabídka dvoubarevného sedanu ze společné fotky, který je u Truců nabízen za 649 000 Kč. Co se týče Corniche, první série, jako ta přestavená, stojí průměrně kolem 1,1 milionu, což odpovídá i ceně automobilu, který větráme na otevřených silnicích jižních Čech a který Trucovi přivezli z Nizozemska a už dva roky jezdí na českých zelených značkách. Má k sobě odhad tržní hodnoty a celou složku faktur, dokazující, že o vůz bylo postaráno. Prodejce si ho cení na 1 159 000 Kč.

Klasický rolls se dá i dneska servisovat, ale levné to úplně není – stačí si důkladně prozkoumat, jak složité auto to vlastně je. Každopádně motor je celkem držák, a když už bych vybíral, tak určitě kousek s jasnou historií a doložitelnou péčí. To ale prakticky platí pro všechna auta. Hodně lidí možná napadne, že velký otevřený Corniche v krémové barvě je vhodný možná tak jako svatební vůz, ale na druhou stranu – je to pohodlný čtyřmístný kabriolet, v němž si užijete krásné letní projížďky a budete se chvilku cítit jako součást aristokracie. A to je moc fajn, i když je to jenom pocit…