Článek
Pokud se v této rubrice objeví Alfa Romeo se svou trojhrannou maskou, většinou jde o vášnivé, charakterní auto se sportovním charisma a skvělými jízdními vlastnostmi. Dneska uděláme výjimku a stejnou masku si ukážeme na naftové dodávce. Zbydou v ní vůbec nějaké italské geny?
V roce 1954 se Alfa Romeo pustila do netypických vod a představila užitkový automobil nabízený jako dodávka, minibus nebo pick-up. Jméno zvolila automobilka ale poněkud matoucí – Alfa Romeo Romeo. Nic proti tomu, jméno Romeo není ošklivé, ale mít ho v názvu auta dvakrát za sebou je možná přeci jen trochu krkolomné. Někdy se také setkáte s názvem Alfa Romeo Autotutto, tedy auto pro všechny účely. Inspirace Volkswagenem Transporter se nedala zapřít.
V této verzi ale Alfa svou dodávku vyráběla jen tři roky, pak se objevilo Romeo 2 (to se vyrábělo licenčně i ve Španělsku) a nakonec v roce 1966 i Romeo 3, i když jen na pouhého půl roku. Ke změně názvu Alfa přistoupila až v roce 1967, kdy se její dodávka dočkala méně romantických jmen F11, F12, A11 a A12.
Na starém nádraží to Alfě slušelo.
Ve stejném roce se licenční výroba (původně spíš montáž z dovezených dílů) rozeběhla i ve Španělsku v továrně Motor Ibérica a v tomto roce vyrobili přímo tento kousek. Od té doby se automobil dočkal také jména Ebro F-100. Nové verze byly poznat i podle designu s větší maskou a klasickými dveřmi. Musím říct, že je Alfa vážně moc hezká.
Označení F, tedy furgone, znamená dodávku, A je označení autocarro, tedy malý lehký valník. Na podvozek auta ale bylo možné nainstalovat i mnoho dalších nástaveb a také se to často dělalo. Číslo udává nosnost ve stovkách kilogramů, tedy v tomto případě 1 200 kilogramů. Hmotnost prázdného auta byla 1 300 kilogramů.
Byla lepší než nejslavnější dodávka, ale neprosadila se
Alfa novou dodávku také nabízela ve dvou variantách rozvoru. Nákladový prostor je opravdu slušně velký a muselo se toho sem vejít dost. Jako dodávka je totiž F100 dobře vymyšlená a rozhodně je výrazně lepší než třeba oblíbený Volkswagen Transporter T1. Zcela nově pojatá byla palubní deska s přístrojovým štítem.
Koncepce je pro dodávku ideální, tedy motor vpředu pohánějící přední nápravu. V té době byl ovšem pohon předních kol u Alfy Romeo dost netradiční. Podvozek pochází z předchozího modelu Romeo. Původní Alfy poháněla dvouvačková třináctistovka z Giulie s výkonem 52 koní (39 kW), ale já testuji španělskou licenční verzi s naftovým čtyřválcem Perkins vyráběným ve Španělsku o objemu 1,8 litru (přesněji 1 760 cm3). Ten je naladěný na výkon 50 koní (37 kW) a nakonec byl velmi populární i v domácí Itálii, kde byla nafta velmi levná.
Jako na zavolanou nám dorazila i stará parní lokomotiva.
Motor je spojený s manuální čtyřstupňovou převodovkou ZF a je umístěný vpředu pod krytem. Převodovka řadí krásně jemně a je plně synchronizovaná. Vylepšené brzdy zase dodávala společnost Girling. Proti předchozím modelům potěšila F12 také vylepšeným hnacím hřídelem. Za velkými koly jsou vpředu kotoučové brzdy, vzadu bubnové, ale prázdnou dodávku brzdí dobře. Ano, opravdu velkými, jsou to totiž šestnáctky. Ale zase je jízda docela pohodlná, protože i gumy jsou docela vysoké. Za jízdy si pořád říkám, že i když je to dodávka a má zvuk jako traktor, stejně je to pocitově pořád pravá Alfa Romeo. A i když je ideální rychlost maximálně 65 km/h, tak tahle Alfa prostě jede pořád.
Asi to nebyl pro značku ten správný segment
Konec pro dodávky vyráběné a prodávané pod značkou Alfa Romeo přišel v roce 1983. Právě tehdy se zastavilo i počítadlo typu F, a to na počtu 17 899 vyrobených aut. Továrnu ve Španělsku poté v roce 1987 převzal Nissan a Ebro od té doby každý znal jako Nissan Trade. Nissan si pak výrobu držel až do roku 2002.
Tou dobou ale tuhle Alfu proháněl stále její první majitel, soukromý autodopravce v Las Palmas na Kanárských ostrovech. Ten se svého Ebra zbavil až ve svých devadesáti letech a když domluvil prodej svého miláčka, tak jej ještě na rozloučenou kompletně vyleštil.
Interiér je takový spartánský, řidiči tehdy nic víc nepotřebovali. Ale koukněte, jak dobrý přístup je tady k předním světlometům.
Pod značkou Alfy se poté objevily ještě modely AR6 (přeznačený první Fiat Ducato) a AR8 (přeznačené první Iveco Daily), ani ty však nevydržely v prodeji nijak dlouho, protože další značku dodávek už koncern Fiat nepotřeboval. Stačil si se svými modely a s většími dodávkami Iveco. Starší dodávky ale byly docela populární u státních složek, jako byla policie nebo armáda. Automobilka totiž také byla státní. To běžným zákazníkům přišly dodávky Alfa docela drahé, takže dávali přednost Fiatům.
Zatímco původní modely Romeo jsou velmi vzácné, tento modernizovaný najdete v inzerci častěji, zejména ve španělské verzi. Oblíbený je zejména mezi týmy s historickými závodními automobily, kde plní funkci stylové servisní dodávky. Já bych si naopak asi vybral prosklený mikrobus, ten je opravdu nádherný a má spoustu oken.
Jen pozor – a u Alfy Romeo jste to určitě čekali – na korozi, ochrana před ní byla nulová. Benzinové varianty jsou velmi spolehlivé, dieselové už méně. Ale pokud o auto bylo postaráno, neměl by naftový Perkins nepříjemně překvapit.
Kdybyste na tuto krásnou italskou dodávku dostali zálusk, připravte si 100 až 300 tisíc korun. Jenže bude velký problém nějakou vůbec sehnat, protože se skoro neprodávají. Pokud nějakou objevíte, jednejte rychle!