Hlavní obsah

Cadillac Eldorado 1975 – Na sklonku slávy

Foto: Lukáš Volšický

Sedmdesátá léta byla ve světě amerik zlomové období. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých se nacházela mnohá americká auta na svém absolutním vrcholu, aby jen o pár let později radikálně spadla a americký automobilový průmysl se proměnil k nepoznání. Přece však ještě v půlce sedmdesátek existovaly modely, které dokonale ilustrovaly pomalu odcházející slávu amerického automobilu. Jedním z nich je i Cadillac Eldorado, konkrétně jeho otevřená verze Convertible z roku 1975, vybavená historicky významným motorem.

Článek

K chápání luxusu v pojetí amerického automobilu vždycky patřila velikost. A tak se i devátá generace Eldorada, vyráběná mezi lety 1971 a 1978, pyšnila ohromujícími rozměry jak karoserie, tak hlavně motoru. Pod kapotou, jejíž rozloha by se mohla měřit na akry, se totiž ukrývá osmiválec o pěkně „kulatém“ objemu 500 kubických palců. Což je na naše úctyhodných 8,2 litru.

A proč hovořím o historickém významu? Protože právě tenhle motor byl od roku 1970 na celém světě největším sériově vyráběným motorem pro osobní auto. Tuhle pomyslnou korunku si navíc udržel celkem dlouho – konkrétně do doby, než se konkurenční Chrysler vytasil s desetiválcem 8,3 litru (a později 8,4 litru) pro Dodge Viper SRT-10. To však bylo až v roce 2002, do té doby měl Viper motor „jenom“ osmilitrový. Když ovšem zůstaneme u osmiválců, drží Cadillac prvenství dodnes. Nikdy nikdo sériově nezastavěl do osobního auta větší osmiválec než 8,2 litru, a jak to tak vypadá, tak už ani nikdy nezastaví. A koneckonců proč by to taky dělal.

Foto: Lukáš Volšický

Osmiválec v půlce sedmdesátek už není zabudován tak čistě jako dřív

Obrova sláva netrvala dlouho

K takhle monumentálnímu objemu motoru dohnala Cadillac nikdy nevypsaná soutěž v poměřování výkonů, která probíhala v druhé půlce šedesátých let. Američané tehdy prakticky neznali jiný způsob získávání výkonu než skrze navyšování objemu, a tak se motory prostě zvětšovaly a zvětšovaly, dokud všemu neučinilo přítrž nové emisní nařízení, následované o dva roky později ropnou krizí. Cadillac proto mohl svému obrovi povolit vodítko jen na první rok 1970, aby jej hned o rok později citelně seškrtil a škrtil jej až do roku 1976, který byl pro motor rokem posledním. Z původních 400 koní (naměřených ještě podle starého způsobu na holém motoru bez příslušenství), se tak postupně stalo 235 koní a pro poslední roky života dokonce 190 koní. Jen pro zajímavost – to je 23 koní výkonu z litru objemu. U nás tou dobou vyráběná Škoda 100 měla litrový výkon a 48 koní, ale zase neměla víc než ten jeden litr.

Foto: Lukáš Volšický

Stačí 190 koní na Cadillac s pohotovostní hmotností přes 2,2 tuny? Vzhledem k povaze auta naprosto

Faktor výkonu mi nejvíc přišel na mysl v momentě, kdy jsem se s Eldoradem poprvé potkal naživo. Bylo to v garáži pana Brože – toho pana Brože, který už nám představil svůj expediční Amarok a nechal mě řídit svůj Dodge Brothers 30/35. Už když 5,6 metru Cadillacu vyjíždí z garáže, je to auto prostě obří. Z vrat nejdřív vyjede majestátně chromovaná maska, následovaná nekonečně dlouhou bílou kapotou. Pak čelní okno a za ním rudý interiér pod skládací střechou. Nakonec zase dlouhatánská záď, do níž se vedle rozměrné střechy vejde i slušně velký kufr. Ne však v tomto případě – svůj kufr si pan Brož předělal v rámci renovace auta na elegantní bar.

Foto: Lukáš Volšický

Když už se muselo auto renovovat, došlo na rozhodnutí udělat z něj v některých ohledech trochu „show car“

Bar je totiž jedna z mála věcí, kterou bychom v sériové výbavě bílého Eldorada z roku 1975 nenašli – jinak je tu velká hromada prvků, z nichž některé jsou vyloženě překvapující. Kufr se otevírá a dovírá elektricky a stejně tak se elektricky skládá po ručním odjištění i střecha, ovládají se všechna okna a dokonce i sedadla. Sytič karburátoru je automatický, nechybí tempomat a naprosto pozoruhodná je automatická klimatizace.

Foto: Lukáš Volšický

Interiér byl ve své době jedním z vrcholů amerického luxusu

Uživatelsky nejpříjemnější auto už vzniklo

Zapomeňte na boční vedení a precizně nastavenou tuhost sedačky. Eldorado si dává za cíl poskytnout svojí posádce maximální komfort a řidiči maximální přívětivost, všechno ale v poněkud „obývákovém“ stylu. Za tenoučký volant sebou tedy plácnu do měkkého koženého gauče a zabouchnu dlouhatánské dveře. Do spínačky na sloupku řízení strkám maličký kovový klíček a pod kapotou se probouzí druhý největší motor v historii osobních aut.

Foto: Lukáš Volšický

Velká spousta full-size amerik ze šedesátých a sedmdesátých let má rovnou stupnici rychloměru. Má něco do sebe

Tak nějak ze zvyku by snad člověk čekal, že se začne ozývat hrozivý bordel a surová strojovna začne škubat s autem ze strany na stranu. To umí Viper se svým úplně největším motorem. Eldorado s tím druhým největším nedělá nic z toho a projev auta se omezuje na tichounký mírumilovný šum. Osmiválec pracuje absolutně hladce, z výfuků se line lehká basová linie a je až fascinující, jaký klid je pod kapotou. Klasický OHV rozvod je prakticky neslyšný a plnění karburátorem eliminuje i charakteristické cvrlikání vstřikovačů, které jsme se za ta léta naučili téměř nevnímat.

Na palubě je tedy ticho a klid, a to i poté, co velkou pákou pod volantem zařadím „Drive“ a pouhým puštěním velkého pedálu brzdy se vydávám na cestu. Ačkoliv možná by se slušelo říci, že spíš vyplouvám, neboť Cadillac se na silnici chová spíše jako jachta. Rozložitá karoserie se měkce pohupuje na nerovnostech, a tak trochu „lodní“ je i samotné ovládání.

Foto: Lukáš Volšický

Vlaječky na přídi může někdo vnímat jako kýč, ale mají i svou praktickou stránku – celkem dobře se podle nich odhaduje, kde auto končí

Motor má sice celkem nevalné hodnoty výkonu a točivého momentu, ale zase mu ke štěstí stačí otáčky těsně kolem volnoběhu, kde jej taky nechává klasická automatická třírychlostní převodovka. Její měnič točivého momentu, ještě bez možnosti uzamčení, garantuje „klouzavou“ a letargickou odezvu na plyn, která se ale k povaze auta tak nějak hodí. Zároveň se ovšem nedá říct, že by Eldorado nejelo. Když se mu šlápne na krk, obří osmiválec se rozhučí, převodovka podřadí a Cadillac začne pelášit, ale fór je v tom, že naprosto neexistuje situace, kdy by k tomu sváděl.

Povaha auta je totiž naladěna směrem k absolutní pohodě a řidičské nenáročnosti, které je tu podřízeno vše. Přeposilované řízení i brzdy vyžadují jenom minimální ovládací síly a auto jako by mě nechtělo ničím rušit od příjemné plavby. Žádná odezva, žádné tuhé tlumiče, ale ani žádný otáčkoměr, na nic takového se tu nehraje. Mým posláním je sedět na gauči, držet obří volant a nechat se hypnotizovat tím, jak se pohupuje zlatý znak tam v dáli na konci kapoty.

Foto: Lukáš Volšický

Zlatý znak na nekonečně dlouhé kapotě se zvolna pohupuje nad asfaltem. Jen ta silnice by mohla být na tohle auto klidně i rovnější

Jedno technické překvapení nakonec

S pohodlím souvisí taky jeden poněkud bizarní fakt, jenž jsem až dosud tajil – Eldorado ze sedmdesátek je totiž auto s náhonem na přední kola. Možná se ptáte proč, ale opovědí je prozaické „Proč ne?“. I přes velikost motoru není Eldorado žádný prvoplánový muscle car. Je to luxusní auto zaměřené na komfort a tím, že se pod autem nemusí táhnout kardan k zadní nápravě, může být podlaha interiéru zcela plochá. Motor je ovšem umístěn klasicky podélně, s řemenem příslušenství vpředu a výstupem dozadu. Klasicky je tu umístěn i měnič točivého momentu, od něj však vede víceřadý ocelový řetěz, přenášející otáčky na převodovku, umístěnou na boku motoru podél olejové vany. Přední poháněná kola jsou zavěšená nezávisle a vzadu je úplně jednoduchá tuhá náprava, uchycená podélnými rameny a odpružená vinutými pružinami.

Foto: Tomáš Hyan

Řez převodovky Turbo Hydramatic 425, která se objevila v Cadillacu Eldorado (1967–1978) a v sesterském Oldsmobilu Toronado (1966–1978), tedy v prvních novodobých amerických vozech s pohonem předních kol. Nahoře je vidět kryt měniče točivého momentu, jenž byl uchycen k výstupu motoru. Vpravo je potom odkrytovaný řetěz, který přenáší sílu na samotnou převodovku (dole v řezu). Převodovka byla vyráběna v Ypsilanti v Michiganu u General Motors, a proto je taky v tamním automobilovém muzeu

Jsou to právě i věci jako přední poháněná kola, která dělají z Eldorada naprosto pozoruhodné auto. Auto v mnoha ohledech velmi pokrokové, především však maximálně komfortní, přívětivé a taky do značné míry opulentní.

Právě auta, jako je Cadillac Eldorado bez střechy, v bílé barvě a se zlatými znaky, dokonale ilustrují idylickou marnotratnost automobilového průmyslu Spojených států, která dobíhala ještě v sedmdesátých letech. Jenže spolu s tím ilustruje i konec téhle éry. Devátá generace Eldorada vydržela ve výrobě do roku 1978 a je taky poslední, které se mezi amerikanisty dostává uznání. Následující generace pro rok 1979 se zmenšila z 5,6 na „nuznou“ délku 5,2 metru, vytratil se z ní luxus a aura Cadillacu se postupně přerodila z auta pro playboye na auta pro babičky. A totéž se stalo s prakticky celým americkým automobilovým průmyslem. „Město oceli“ – michiganský Detroit, pomalu vyhasl a z období temna se americký automobil probudil teprve docela nedávno. I to je jeden z důvodu, proč mají ameriky ze šedesátek a sedmdesátek takového ducha a kouzlo.

Reklama

Sdílejte článek
Související témata:
Cadillac Eldorado