Dodge Challenger 392 SRT Scat Pack 50th Anniversary

A ze všech těch aut vystupovala dvě konkrétní – Plymouth 'Cuda a Dodge Challenger. Technicky shodná auta postavená na platformě E-Body mateřského Chrysleru, pod jejichž nekončící kapoty šlo v raných sedmdesátých letech, než ropná krize podlomila americkému automobilovému průmyslu na tři dekády nohy, objednat motor 426 Hemi. Ten byl prakticky přímo odvozen z agregátů používaných v závodech Nascar, a přestože měl psaný výkon nějakých 425 koní, dobové zdroje uváděly, že se mu běžně dalo naměřit něco přes 500. A taky měl naprosto boží plochý kryt vzduchového filtru, který prostupoval kapotou – ten bude ještě důležitý.

Dodnes si taky pamatuji, že z jedné z těch stránek šel tehdy stáhnout zvuk původní „Hemicudy“ ve formátu .wav. Už si ale nepamatuji, kolikrát jsem si ten zvuk během nadcházejících dní pustil. Bylo to asi víckrát, než by bylo zdrávo. A to zlověstné hřmotné bublání – ten zvuk, který tehdy vydávaly Hemicudy a Hemi Challengery a který mi zněl do uší skrz prťavé repráčky jednoho z mých prvních počítačů v pokoji u rodičů, do značné míry formoval moje automobilové já.

A právě proto se nacházím v téhle situaci, kdy mě mrazí v zádech a na rukou mám husinu. Já jsem o nějakých 15 let starší než ten kluk, který tehdy hltal každou novou fotku Challengeru a 'Cudy na webu, a tohle auto je o 50 let mladší než původní provedení, což koneckonců dokazuje fakt, že je ve speciální edici. Ale ten zvuk zůstal…

Ve chvíli, kdy s sebou trhne kryt sání „Shaker hood“, volně prostupující černou kapotou, a rozezní se mocné bublání osmiválce o nemravném objemu 6,4 litru, jsem tam, kde jsem byl před těmi patnácti lety. Naprosto učarován majestátním motorem Hemi a zhypnotizován tím, jak se jeho osm obřích pístů líně převaluje na nízkém volnoběhu. Jen tentokrát už nesedím v tom dětském pokoji, ale v kožené sedačce a v ruce svírám silný věnec volantu. Kdybych tehdy tomu patnáctiletému řekl, že tohle jednou nastane, moje patnáctileté já by pravděpodobně omdlelo radostí.

Moje patnáctileté já by možná brblalo nad tím, že tenhle Challenger je vyrobený v letošním roce 2020, kdežto jediný pravý originál je ten z roku 1970. Jenže už mnohokrát se mi stalo, že když jsem se konečně potkal se svým automobilovým hrdinou z dětství, byl jsem vlastně zklamán. Zklamán z toho, jak morálně zastarale a nepoužitelně působí onen hrdina v dnešním moderním světě.

Kdežto z nového Challengeru na mě už od prvních minut a metrů dýchá to, že v jeho případě je most mezi starým a novým světem amerických svalnatých aut silný a stabilní. Je tu rozeřvaně oranžová skořápka, jejíž speciální ediční lak nese originální a naprosto boží název Go Mango, a v ní hezký a překvapivě kvalitní interiér. Taky je tu koncepčně prehistorický motor s dvouventilovým OHV rozvodem, který ale umí 485 koní výkonu a 644 Nm točivého momentu. Většinu výkonu už navíc nespolkne líný třístupňový automat – ten současný osmistupňový je efektivní a rychlejší, než byste kdy byli sami s manuálem. Auto o hmotnosti přes 1,9 tuny tak zrychlí z nuly na stovku za 5 sekund. O opačný efekt se pak postarají ohromné kotouče Brembo se čtyřpístovými brzdiči na předku. A ještě k té manuální převodovce – i tu mít můžete… V USA to s auty pro magory prostě vyhráli.

Jak vychází ze všech těchto čísel, Challenger ve verzi SRT Scat Pack (SRT je zkratka pro „Street and Racing Technology“, Scat Pack je potom označení sportovního paketu, k němuž dostanete motor 392 Hemi) umí být pekelně rychlý. Jenže vtipné na tom je, že i přes svou hrubost, neomalenost a předpoklady vlastně k rychlé jízdě vůbec nijak nevybízí a nenutí.

Otevřu si okno bezrámových dveří, abych si užil slábnoucí slunce, přesouvající se do podzimní nálady. Vyhodím loket z okna, rádio ani nezapínám a naprosto v pohodě si plynu silnicí s vědomím toho, že když bude potřeba, mám k dispozici tolik potenciálu jako nikdo v širém okolí. Poslouchám, jak se obří motor jenom líně převaluje a krásně bublá, a bavím se pohledem přes tu iracionální kapličku vystupující z kapoty, která s sebou mocně trhne pokaždé, když motor zabere, a která ještě zhoršuje už tak dost mizerný výhled z auta. Tedy ne snad, že by mi to zrovna u Challengeru jakkoliv vadilo.

Auto takhle působí asi jako pouliční rváč na sedativech, je komfortní a nedramatické. Tedy až na některé rozjezdy – i když budete s plynem hodně opatrní, obří krouťák osmiválce už u volnoběhu občas prostě přepere macaté zadní gumy a ty zakvílí po silnici. Ale co by to bylo za americký muscle car, kdyby nehrabal. Tenhle občas hrabe, i když nechcete.

V tom vyklidněném režimu, kdy jen tak korzuji silnicí, strávím většinu času, jenže pak mi to nedá a samozřejmě potřebuju vědět, co je na druhé straně mince. Stačí důrazněji pobídnout pedál plynu, převodovka bleskurychle podřadí o pár rychlostí a tempo motoru se promění z líného vyklusávání na krvelačný sprint. Tak jak mají Američani na všechno dost času, tak jejich motory rozhodně na nic nečekají. Gigantický osmiválec má vždycky dost točivého momentu v zásobě a na povely pravou nohou reaguje bez zaváhání. Motor začne chraplavě řvát a já dostávám přes velkoryse polstrovanou sedačku štulec do zad od masivního návalu akcelerace. Oranžová bestie se probrala a sprintuje vpřed za doprovodu hromobití.

Jaké je potom moje překvapení, když ta masa černo-oranžové oceli s takřka evropskou sportovní vehemencí důstojně a čitelně zpomalí, a dokonce i zatočí! Třeba řízení je citlivější a přesnější, než bych vůbec čekal, a přestože tu logicky není ta obratnost, kterou bych chtěl od pravověrného evropského sporťáku, jež bude minimálně o tři sta kilo lehčí, ovladatelnost Challengeru je příjemným překvapením. Je z něj znát hmotnost a charakter spíš pro dálkové trasy či závodění od semaforu k semaforu, ale na to, že se jedná o pravověrný muscle car každým coulem, tak bez většího zaváhání zvládá i ty disciplíny, které bychom po něm vůbec neměli chtít.

Jsou to právě svezení, jako jsou tahle, která z nás zase vytáhnou toho kluka, v němž se teprve formuje láska k autům. Za ta léta jsem se naučil milovat nejrůznější motory nejrůznějších charakterů. Mám rád hysterické řvaní dvoutaktů v motorkách, baví mě, když pořádně foukne turbo na japonském čtyřválci, užiju si majestátní šum britského dvanáctiválce, ale i důrazný zátah německého naftového šestiválce. Jenže pak s sebou trhne tahle oranžová kaplička na obrovském osmiválci, z výfuku zabublá Hemi a já jdu zase do kolen. Tohle prostě není žádný odkaz amerických muscle cars – tohle je americký muscle car v té nejlepší formě, v jaké se kdy nacházel. Se vší tou iracionalitou, ale i s pochopením pro současné tisíciletí. A za mě je strašně dobře, že tahle auta existují.

U prodejce Tucar, kde mi tohohle Challengera laskavě půjčili, za něj chtějí přesně v téhle konfiguraci a ve výroční edici 2 099 000 korun. A to je vlastně docela fajn cena. Nebudu nic zastírat – chci ho. Je velký, oranžový, americký, rozeřvaný a neomalený – chci ho a budu mu říkat Donald.