Vychytávky, nebo výmysly pro zlost: Některé jízdní asistenty jsou k něčemu, jiné vás budou štvát

Asistenční systémy jsou čím dál chytřejší, ale zatím nejsou tak propracované, aby za nás kompletně převzaly řízení (ne, navzdory sebevědomým prohlášením Elona Muska dokonce ani v Tesle ne) – slouží tedy jako podpora řidiče, která mu má ulehčit orientaci v hustém dopravním provozu, zjednodušit řízení a přispět k vyšší bezpečnosti. Většina z nich to skutečně dělá, jenže některé jsou spíš pro zlost. Pojďme se na ně tedy podívat detailněji…

Upozornění: V článku používáme infografiku automobilky Škoda, a to čistě z praktických důvodů

Jasně, vy jste určitě velice zodpovědní řidiči a za volantem se koncentrujete pouze na řízení, ale i tak se další pár pozorných a neúnavných očí na silnici hodí. Moderní systémy sledují radarem a kamerami prostor před vozem a upozorní vás na brzdící auto, přecházejícího chodce nebo projíždějícího cyklistu – někdy ještě dřív, než si ho sami dokážete všimnout.

Pokud na audiovizuální signál nereagujete, začne auto samočinně brzdit, aby zabránilo nehodě, nebo přinejmenším zmírnilo její následky. A to se hodí, protože občas v koncentraci poleví každý člověk a tento systém může zachraňovat životy, peněženku a nervy. Proto se díky legislativě stává standardem všech nových aut. A my s tím souhlasíme.

Velikost svého auta máte určitě perfektně načtenou a couvání zvládáte i bez zrcátek prostě tak, že se otočíte dozadu a opřete se o sedadlo spolujezdce, vy žádný systém usnadňující parkování jistě nepotřebujete.

Jenže mnoha řidičům se senzory i kamera hodí – zvlášť když jsou dnešní auta tak mohutná a je z nich hůř vidět ven, takže není problém přehlédnout sloupek, nízkou zídku nebo přecházející mateřskou školku. Nemusíte se na tyto systémy spoléhat, fungují skvěle i jako nápověda.

Bez diskuse geniální záležitost – při couvání z parkovacího místa na vozovku přes okolní auta často vůbec nevidíte, a většinou nemáte po ruce nikoho, koho byste mohli vyslat vyhlížet a ukazovat vám. Jistě, můžete to risknout a pomalu vystrkovat zadek…

Ale bezpečnější je nechat si od tohoto systému poradit, jestli právě kolem nejede auto (případně i nejde chodec nebo nejede cyklista). Systém využívá radary pod zadním nárazníkem, takže „vidí“ vážně daleko do stran. A tuto schopnost dokáže u některých aut využít i při vystupování posádky, kterou při otevírání dveří upozorní na blížící se auto či cyklistu, aby nedošlo k otevření dveří někomu do cesty. Parkovací asistent by měla mít všechna auta.

Stejně jako vy se pozorně díváme do zrcátek při každé změně směru, ale přesto se může stát, že něco přehlédneme. Mrtvé úhly nejsou jen povídačkou z řidičských hororů, je to skutečná věc – a u některých aut se do nich vejde klidně celý náklaďák.

Takže když nás systém (využívající znovu radary pod zadním nárazníkem) upozorní na potenciální nebezpečí, které se v takovém mrtvém úhlu ukrývá jako potenciální, nebudeme mu to mít za zlé.

Sledování značek je řidičova povinnost, jenže v neznámé oblasti, v hustém provozu při řešení složitější dopravní situace snadno nějakou tu značku přehlédnete. Občas na ni taky cestář prostě zapomene nebo ji schová do listnaté koruny stromu či do rozkvetlého keře.

Proto se hodí, když je tento jízdní asistent sleduje s vámi (kamerou za čelním sklem a ideálně je ještě konzultuje s mapovými podklady, které mohou, avšak také nemusí být zcela aktuální) a ukáže vám platné rychlostí omezení a další dopravní značky přímo na displeji přístrojů. Dokáže to ulehčit život.

Tempomat, co přizpůsobuje rychlost okolní dopravě? Teoreticky skvělá věc, jenže v praxi trochu otravná. Ke svému běžnému odhadu okolní dopravy totiž musíte ještě připočítat odhad chování adaptivního tempomatu s nastavenou bezpečnou vzdáleností, abyste pořád nechtěně nezpomalovali a zase nezrychlovali. Typicky tak chcete na dálnici předjet kamion přejetím do levého pruhu, takže sledujete zrcátko a hledáte mezeru. Někdo vás konečně pouští, když tu najednou adaptivní tempomat dupne na brzdu, protože líně se ploužící kamion už je – strach a hrůza! – pouhých 100 metrů od vás. Konečně přejedete do levého a adaptivní tempomat už zase stojí na plynu. Ty méně šikovné systémy si také příliš všímají aut ve vedlejších pruzích, případně s prediktivní funkcí zpomalují na 60 km/h u výjezdu, kde však neplánujete sjíždět. Asi abyste se za volantem zase tolik nenudili.

Ona bezpečná vzdálenost odstupu je také skvělá věc, ale většinou se vám do ní někdo bez milosti vmáčkne, což vaše auto vyřeší zvětšením odstupu následovaným dalším troufalcem, který větší mezeru vyplní… a tak pořád dokola. Většinou je tak adaptivní tempomat užitečný jen na (polo)prázdné dálnici… A tam si vystačíte s běžným tempomatem.

V principu další užitečná věc, která pomocí kamery sleduje podélné dopravní značení (jízdní pruhy na silnici, moderní systémy už rozeznají i krajnici, ačkoliv je pak mohou mást některé záplaty) a kryje vám záda ve chvílích nepozornosti, abyste nechtěně nevjeli do vedlejšího pruhu nebo nepřejeli do protisměru. Jenže dost často je tento systém hyperaktivní a jeho zásahy do řízení neurvalé (liší se značka od značky, model od modelu). A většinou správně funguje jen na dálnici, na úzkých českých okreskách vám lomcuje s volantem v nevhodných chvílích (třeba když uhýbáte náklaďáku v protisměru až ke krajnici). A když se ho pokusíte vypnout, většinou už nestačí jen zmáčknout tlačítko, ale musíte se ponořit do hlubin menu palubního počítače nebo infotainmentu… a havarujete. Děkujeme, bez tohoto systému se vážně obejdeme.

Vyšší úrovní je systém aktivního vedení jízdy v pruhu (jednotlivé značky ho označují různě, takže se raději prodejce přesně zeptejte na přesnou funkci), který byl dříve taky dost nešikovný, protože si vás pinkal od jedné čáry ke druhé. Moderní systémy však dokáží auto v jízdním pruhu vystředit a zvládají i ostřejší zatáčky, takže je využijete nejen na dálnicích, ale i na hlavních tazích (pořád vyžaduje přítomnost rukou na volantu). Většinou fungují poměrně přesvědčivě (a většinou ve spolupráci s adaptivním tempomatem), takže je stačí pouze kontrolovat – a můžete u toho vesele svačit nebo ladit rádio.

Podélné parkování do krátké mezery patří mezi vrcholné disciplíny pomyslné řidičské olympiády – proto se najde dost takových, které tento náročný úkol stresuje (zvlášť se zmenšující se mezerou a auty troubícími za vámi). Většina lidí by tedy ocenila, kdyby auto tuhle činnost zvládlo samo za pomoci parkovacího asistenta.

A některá to skutečně umí – jenže všem to trvá P-Ř-Í-Š-E-R-N-Ě DLOUHO. Musíte najít správné tlačítko, vybrat druh parkování (podélné/příčné), blikat na danou stranu, ploužit se podél řady aut (většinou do rychlosti 30 km/h), aby si systém pomocí parkovacích senzorů změřil mezeru a našel vhodné parkovací místo, následně zastavit a nechat ho odvést svou opatrnou práci – zatímco na vás auta za vámi troubí. Raději si to parkování pořádně natrénujte sami…

Představte si to – nějaký neurvalec zaparkoval těsně vedle vás, takže se vám ani nepodaří otevřít dveře, natožpak protáhnout se vzniklou mezerou za volant. Tak vyndáte klíček od auta z kapsy (u některých modelů stačí telefon s příslušnou aplikací), auto na dálku nastartujete a popojedete s ním tak, abyste mohli pohodlně otevřít dveře a nasednout (stejně tak můžete auto na dálku zaparkovat do úzké mezery). To zní super!

Akorát to nejspíš využijete jen v momentech, kdy to budete předvádět žasnoucím kamarádům. A pouze pokud to zrovna bude fungovat (tedy jsou splněné všechny podmínky, které systém vyžaduje). A nebudete se bát, že s tím do něčeho narazíte (to byste neměli, systém je propojený s parkovacími senzory… jenže červíček nejistoty vždycky hlodá). Jinak si na to nejspíš ani nevzpomenete…

Pálí vás oči, myšlení máte zastřené a reakce zpomalené – každý na sobě pozná, že je unavený, a nepotřebuje systém (využívající senzory na řízení, případně infra kamery namířené na řidiče), aby ho kvůli tomu prudil.

Spíš je to o tom, kdo je dost zodpovědný, aby si dal pauzu (a šlofíka/kafe/energiťák), nebo kdo to riskne a pokračuje dál (dokud nedojede do cíle nebo si neustele na svodidlech při mikrospánku). Občasné zapípání systému nikoho ke změně přístupu nepřinutí, to se klidně vsadíme.

Závěrem byste si měli především odnést ponaučení, že žádný systém nenahrazuje řidiče, pouze mu poskytuje podporu při řízení. A taky mějte na paměti, že asistenty z vás udělají horšího řidiče pouze pokud jim to dovolíte – tedy pokud povolíte v koncentraci a necháte odpovědnost na nich. Pak se ale řítíte do problému, protože zatím žádný systém není zcela neomylný.