Hlavní obsah

O plochodrážních jawách a Memoriálu Luboše Tomíčka

Foto: Martin Flousek

Memoriál Luboše Tomíčka na Markétě

Řev vytočených methanolem poháněných agregátů protíná vzduch, když se banda šílenců bez brzd řítí do vracečky, aniž má úmysl ubrat plyn. Je to bláznivé, má to obrovskou atmosféru a když si stoupnete do zatáčky, může vám do nezakrytého kelímku s pivem nalétat písek a škvára od zadních kol protáčejících se skrz celý oblouk. Jinak než „bokem“ se tady nezatáčí.

Článek

O Memoriálu Luboše Tomíčka

Po pardubické Zlaté přilbě je pražský Tomíčkův Memoriál druhým nejstarším plochodrážním závodem u nás. Jezdí se každoročně na pražské Markétě a letos to bylo padesát let od jeho spuštění. Právě při Zlaté přilbě totiž v roce 1968 nešťastně havaroval jezdec Luboš Tomíček, který pak na trati kolidoval s ostatními závodníky. Následkům svých zranění bohužel podlehl. Holt plochá dráha je poněkud extrémní a dost nebezpečnou odnoží motocyklových závodů.

Tradičního pamětního závodu se letos 1. října zúčastnilo 16 jezdců, kteří startovali v celkem 20 bodovaných rozjížďkách po čtyřech účastnících. Pětice nejlepších závodníků se posléze utkala ve finálové jízdě určující definitivní pořadí na prvních pěti příčkách. Letošním vítězem se stal Australan Chris Holder.

Právě tento systém jízd je u ploché dráhy tradiční, jedinečný a nutno říci, že divácky nesmírně atraktivní. Na večerní osvětlené Markétě se neustále něco děje, každá jízda má jen pár kol a sotva sjedou z trati účastníci předešlé, už se před pásku řadí na start další. Přestože se jedná o memoriál, dávají borci z celého světa do závodění maximum a výsledky jsou parádní.

Foto: Martin Flousek

Utrhnout, naklopit a držet pod plným plynem. Nic jiného tady nejde

Tvrdit, že je plochá dráha „jenom ježdění dokola“ je stejná hloupost, jako tvrdit totéž o závodech NASCAR. Souboje jsou vynikající a moment, kdy čtyři jezdci naráz pošlou svoje stroje smykem do zatáčky, je prostě dechberoucí. Jak už padlo v úvodu, každý fanda motoristického sportu by měl plochou dráhu alespoň jednou za život vidět.

O plochodrážních jawách

Když už jsem se o ploché dráze rozepsal, nemohu si pochopitelně odpustit pár zajímavostí o plochodrážních strojích, mezi kterými má svoje neotřesitelné zastoupení i naše divišovská Jawa. Již pěkně dlouho nemá tato společnost – celým názvem Jawa Speedway Factory – kromě názvu nic společného s týneckou Jawou vyrábějící cestovní motocykly. Původně byla plochodrážní výroba divizí původní značky, ale v roce 1991 došlo k odštěpení divišovského závodu a vzniku samostatné firmy.

Jawa samozřejmě není jediným výrobcem plochodrážních speciálů – motory vyrábí třeba ještě specializovaná italská společnost GM a rámy jiná divišovská firma Stuha. Ale i tak je síla Jawy na tomto poli značná a její rám nebo motor jezdí prakticky každý jezdec seriálu FIM Speedway GP.

V každém případě ale mají jezdci ploché dráhy pod zadkem jednoduché a svým způsobem fascinující stroje absolutně nesrovnatelné s čímkoliv, co je v motocyklovém sportu jinak k vidění. Motorky hlavní kategorie jsou prakticky jen prosté trubkové rámy bez zadního odpružení a s vahadlovou odpruženou vidlicí vpředu. Pod maličkou nádrží na přibližně minutovou jízdu je tady hlavním prvkem motor. Půllitrový vzduchem chlazený čtyřtakt měl dřív stojatě umístěný válec, ale postupem času přišli jezdci na to, že z pohledu těžiště a tedy ovladatelnosti je lepší ležatý.

Foto: Martin Flousek

Dobrý start je prvním krokem k úspěchu

Podle pravidel se spaluje čistý methanol, což znamená, že v návaznosti na naladění má motor výkon bezmála 70 koní. Na motorku bez brzd, jejíž hmotnost je pravidly omezená minimálně na 77 kilogramů, je to víc než dost. Není divu, že na kratičkém okruhu, jehož délka činí zhruba 400 metrů, dosahují motorky rychlosti přes 100 km/h. Další zajímavostí je, že se neřadí. Klasická plochodrážní motorka má jen jednu rychlost, postrádá neutrál a pokud je nastartovaná na místě, musí se neustále držet spojka. Když chce jezdec například před startem „volnoběžit“, musí motorku opřít o pravou stupačku a zvednout zadní kolo do vzduchu. Dvourychlostní převodovky se používají až u ledové ploché dráhy, kde je trať delší.

Foto: Martin Flousek

Opření o stupačku a zvednutí zadního kola je jediný způsob, jak nechat motorku běžet bez držení spojky

Jenomže na rovinkách se o vítězi závodu nerozhoduje, zásadní je rychlost a stopa v zatáčce a tady přestává všechna sranda. Motorka nemá brzdy a jezdci zatáčejí tím způsobem, že ji před obloukem utrhnou do smyku a drží zadní kolo v prokluzu. Jelikož se zatáčí jen doleva a levá noha je v zatáčce většinou na zemi, není tu klasická stupačka. Botu s ocelovou podrážkou jezdec buď drží nahoře, nebo vláčí po povrchu trati. Naopak pravá stupačka je nízko, ocelová a slouží jako třmen, do nějž se lze nohou opřít. Na jízdu tímhle šíleným stylem je fascinující pohled a dovedu si představit, že něco takového zvládnou jen extrémně otrlí jedinci.

Plochá dráha je prostě úplně jiný svět motocyklového závodění, než jaký běžně známe. Jedná se o neuvěřitelně svébytnou disciplínu dodržující velmi tradiční a velmi neobvyklá pravidla. Koneckonců asi nikde jinde v motoristickém sportu nenajdete kategorii, kde oficiální technické specifikace zakazují použití brzd. Je to šílené, je to osobité a je to divácky naprosto skvělé! Je to zkrátka jeden z těch závodů, který si zaslouží ocenění a pořádnou podporu diváků. Byla by totiž věčná škoda, kdyby specifická plochá dráha přišla o svoje kouzlo.

autowebAUTOWEBaUtOwEb

Reklama