MINI už není mini. Symbol Británie za 62 let vyrostl

Britské miníky začínaly podobně jako mnoho dalších vozů velkou vizí, zde konkrétně o kompaktním, čtyřmístném a cenově dostupném automobilu. Významná společnost British Motor Corporation (BMC) pověřila chlapíka jménem Alec Issigonis, aby onu představu fyzicky zhmotnil, což se nakonec skutečně stalo a dne 26. srpna roku 1959 veřejnost spatřila nikoli jeden, ale rovnou dva výsledky vývojových aktivit započatých v březnu 1957.

Šlo o modely Morris Mini-Minor a Austin Seven (občas psáno jako Se7en), které se od sebe lišily pouze maskou chladiče, místem výroby, rychloměrem, emblémy, kryty kol a barvami karoserie. Tato téměř identická dvojčata poháněl vpředu napříč uložený čtyřválec s objemem 848 cm3 (původem z Morris Minor) a nejvyšším výkonem 34 koňských sil, zatímco o řazení se staral mechanicky ovládaný čtyřkvalt.

Kufr poskytl kapacitu 195 litrů, podvozek díky své stavbě na cestách držel jako přibitý, ale nebyl nekomfortní. I přes své rozměry (délka 3,05 metru) auto nabídlo poměrně solidní vnitřní prostor i zajímavou maloobchodní cenu (497 liber), a tak nejen konstruktér Issigonis cítil, že je zaděláno na povedené vozítko, přestože automobilka vydělávala pouze na položkách zvláštní výbavy…

Stejně to viděli i v BMC. Tehdy velký a silný korporát zastřešující řadu britských značek dal v roce 1960 zelenou k produkci derivátů Mini Van (uzavřená dodávka) a z něj vycházejícího Estate (prosklený dvoudveřový kombík) – obě provedení prodávaná jako Morris Mini-Traveller a Austin Seven Countryman. A protože všichni větřili obchodní potenciál, Britové se nebáli představit rovněž Mini Pick-up (1961), luxusní verze Wolseley Hornet a Riley Elf a krátce na to taktéž sportovní Mini Cooper.

Bývalý závodník a zkušený motorář jménem John Cooper byl totiž Issigonisův přítel a v maličkých minících okamžitě našel sportovní potenciál, což vyvrcholilo stavbou malé série čítající tisícovku ostrých cooperů s motorem o objemu 997 cm3 a výkonu 55 koní. Sporťáky dorazily na trh v září 1961 a reakce veřejnosti? Ještě více výkonu! A tak Cooper navýšil objem čtyřválce na 1 071 cm3, čímž výkon vzrostl na 70 koňských sil.

Vrcholový Mini Cooper S zabředl i do motorsportu, kde si odnesl například tři celková vítězství na rally Monte-Carlo v letech 1964, 1965 a 1967. Velice kontroverzním se však stal ročník 1966, kdy posádky „eskových“ cooperů sice obsadily všechny medailové příčky, nicméně francouzští komisaři je nakonec (údajně účelově) diskvalifikovali, a to kvůli „nelegálním“ světlometům. Slavný závod tak tehdy ovládl Citroën DS.

Rok 1964 znamenal odhalení původně vojenského projektu Mini Moke, o němž se nedávno rozepsal kolega Tolar a jehož článek najdete zde. Připomeneme, že šlo o čtyřmístný otevřený automobil, který se nabízel jen čtyři roky a jenž slavil úspěchy zejména ve slunných částech USA a v Austrálii.

V roce 1966 se firma BMC spojila s Jaguarem a přejmenovala na British Motor Holdings. Roku 1967 prošla klasická mini modernizací, s níž dorazila i výkonnější pohonná jednotka o objemu 998 cm3, naladěná na 38 koní. Rok na to došlo k dalšímu sloučení, tentokrát s Leyland Motor Corporation, což vyústilo v přejmenování na British Leyland Motor Corporation.

Roku 1969 přišla třetí generace posílená novým modelem Clubman saloon, z něhož později vznikla 3,4 metru dlouhá varianta Estate, která vytlačila Morris Mini-Traveller a Austin Mini Countryman. Současně s tím dorazil také model Mini 1275 GT (mj. GT i Clubman byly navrženy designérem Fordu Royem Haynesem) s motorem 1,3 litru o výkonu 59 koní, přičemž dva roky na to byl z výroby vyřazen vrcholový 76koňový Mini Cooper S. Ptáte se proč?

Jak nám sdělili majitelé historických Mini na snímcích, britská automobilka měla za každý vyrobený cooper platit Johnovi poplatek dvě libry, což tehdy nebylo úplně málo. A tak se partneři na čas rozešli…

V devětašedesátém se také změnilo množství dalších detailů, například pro první Mini typická posuvná boční okna u všech modelů nahradila stahovací okénka, vnější dveřní panty se přesunuly dovnitř a na přední kapotě se nově vyjímal speciální znak Mini. Od té doby taktéž zmizelo označení Austin Mini nebo Morris Mini a užívalo se pouze Mini.

K posuvným oknům se opět váže jedna úsměvná historika, znovu čerpaná ze znalostí milých majitelů miníků na snímcích.

Konstruktér Issigonis byl vášnivým kuřákem a miloval, když měl během jízdy vystrčenou ruku z okénka a mohl si vesele bafat, aniž by mu proudící vzduch zbytečně čechral obličej. Spolu s tím byly Mini vybaveny řadou popelníků, na Issigonisovu žádost vždy nejméně třemi v jednom voze.

Další historická zajímavost cílí na úložné kapsy ve dveřích (k vidění na fotkách modrého Austinu), jež jsou údajně tak široké, aby se do nich vešlo (nastojato) několik specifických lahví ginu, jehož si oblíbil inženýr jménem Jack Daniels – spoluautor původního Mini.

Od poloviny roku 1970 se trh mohl těšit z řady speciálních edic, limitek a různých provedení, což vlastně značce zůstalo dodnes. V letech 1980 až 1983 došlo k osekání modelové řady, ukončení produkce variant Clubman, Estate a Van, přičemž ve stále nabídce zůstala pouze klasika se 40koňovým litrovým motorem. Ani to však klientelu neodradilo od nákupů, jelikož v roce 1986 sjel z výrobní linky v závodě Longbridge kus s pořadovým číslem 5 000 000. V rámci restrukturalizace se znovu hýbalo se jmény, a tak se ze společnosti British Leyland stala Rover Group.

Čtyři roky na to se do nabídky vrací Mini Cooper, vždy vybavený motorem 1,3 litru. Roku 1991 se na scéně objevuje varianta Cabrio, která je dílem specializovaného německého prodejce z regionu Baden. Zástupci Roveru jsou z kvality provedení nadšení, kupují mašiny na produkci hanbatého mini a mezi lety 1993 až 1996 jich zhruba tisícovku skutečně prodají.

V roce 1992 končí kvůli emisím (EURO 1) litrový čtyřválec a všechny modely dostávají pohonnou jednotku o objemu 1 275 cm3 se vstřikováním SPi, které nahrazuje od roku 1997 modernější MPi.

Důležitý milník však nastal roku 1994, kdy skupina Rover přešla pod křídla BMW, přičemž zanedlouho po tom odstartoval vývoj zcela nového modelu MINI. A skutečně, roku 1997 se ve Frankfurtu ukazuje novodobý koncept a koncem druhého milénia definitivně končí výroba klasiky (jeden z posledních původních kousků vidíte na snímcích), která vznikla v celkovém počtu přesahujícím 5,3 milionu kusů.

Když se jedny dveře zavřou, jiné se otevírají, což dokazuje stručná životní etapa „New MINI“, ukazující postupný vývoj kupředu, oživování modelů a nasazování nových variant i pohonů.

S přibývajícími roky rostou nejen nákupní ceny vozů, ale také jejich rozměry, proto pohledem na původní Mini a současné MINI (byť tedy prodloužené pětidveřové) bezpečně poznáte, kam se onen model za 62 let posunul. Vyrostl, přišel o status kapesního vozítka a zaparkoval v segmentu kompaktních prémiovek. Dnes jde spíše o automobil majetnějších lidí, nikoli o lidovku pro masy.

Moderna však demonstruje obrovské množství stylu zabaleného do dnes už dospělého cooperu. To je to, co se líbí a co vůz prodává. Je to značka, status, móda, trend, je to něco „víc“. Schválně až pojedete do Mnichova, mrkněte se kolem – každé páté auto bude od MINI.

Navíc v BMW se nikterak nebrání tradicím, proto současná modelová řada MINI vozí v zadních lampách britskou vlajku, v kabině pracuje centrální kulatý budík „podobný“ tomu, jaký najdete třeba v prvním Austinu Seven a také stylové ovládací páčky umístěné na středovém panelu odkazují na prapůvodní originál.

Zachovala se též koncepce typu „kola v rozích“, nadále se dělají edice John Cooper Works naladěné až na vrcholových 306 koní, jízdní vlastnosti nadchnou milovníka kochání i sportovního stylu, je toho zkrátka dost...

Rovněž určitá roztomilost zůstala, avšak nelze se ubránit dojmu, že MINI už není tím, čím bývalo dříve. Ne, skutečně není, nicméně současný koncept rozhodně netrpí neatraktivitou. Ba naopak, tento kult má svoji silnou komunitu rozesetou po celém světě a rovněž ten, komu v garáži parkuje jeden nebo více klasických mini, tak jemu hned vedle stojí minimálně jedna moderna, ne-li více. A to už zkrátka o lecčem svědčí…